Trojitý agent za doby Československého carského státu (3. část)

Ve třetí části příběhu se podíváme na stav odboje v Československém carském státu po masakru na Štrbském plese, kdy na scénu jako tajný Zoro mstitel poprvé vstoupí i tajuplná postava Jokera.

Byl-li odboj skutečně rozprášen, co pak znamenala ona epizoda na jičínském náměstí ve večerních hodinách 28. října 2089? Bylo to pouhé momentální pominutí myslí vždy rebelující mládeže?

Nebylo.

Zhruba rok po masakru na Štrbském plese měl carský režim klid. Dokonce ani v těch nejzapadlejších vesnicích a samotách se nerevoltovalo. Tatranské memento bylo více než hluboké.

28. října 2083, tedy v den výročí vzniku Československa roku 1918, kdy car Ctirad, vždy nasazuje všechny možné síly, aby jakékoliv připomínkové akci zabránil, a kdy jsou prováděny i namátkové kontroly v domácnostech, zdali si někdo tento kdysi významný den nepřipomíná, se však stalo něco, co otřáslo i samotným, bezcitným carem.

Toho dne byl každý voják z několika set tisícové armády černých vran na nohou a hlídal zákaz vzpomínání na předchozí období. Jednotky byly skutečně rozprášené po celém carském státu.

Když namátková kontrola v tento den našla například vlajku České či Slovenské republiky, či jiné státní symboly, nebo když si někdo pouštěl nahrávku hymny jedné či druhé země, tak ho černé vrány okamžitě zadržely a odvlekly na nejbližší náměstí, kde se ty dny vytvořila veřejná popraviště a většina takových delikventů byla na místě zastřelena.

Ve většině případů se u zadržených jedná o občany pokročilejšího věku, kteří si s nostalgie chtějí zavzpomínat na dobu minulou.

Právě tak tomu bylo i v Jičíně na náměstí, kde černé vrány v pozdních večerních hodinách vedle sebe řadily na smrt vyděšené, spoutané provinilce. Nakonec jich bylo vedle sebe před popravčí četu postaveno dvanáct. Improvizovaný soud, kde hrdelní zločin vůči režimu předčítal vrchní, místní agitátor a předseda carské, jičínské společnosti Zemen, se s nikým nemazal.

Trest smrti se nevyhnul ani jednomu z dvanácti nešťastníků.

Popravčí četa namířila své zbraně.

"Není větší moci, nežli našeho cara Ctirada!", začal ještě v posledních chvílích spílat Zemen. "Všichni si-…"

Odkudsi z podloubí na prostranství náhle dopadlo několik plynových projektilů, které prakticky ihned zahalily celé nešťastné shromáždění do neproniknutelné vrstvy hustého dýmu.

Nastal zmatek.

"OKAMŽITĚ MĚ ODSUD DOSTAŇTE!!!", do té doby suverénní a bezcitný agitátor pocítil náhle strach a šok.

Všeobecné halekání a pokřikování černých vran a jejich všemožné pokusy o sešikování postupně utichaly a všeobecný lomoz se klidnil.

"NO TAK MĚ UŽ ODSUD DOSTAŇTE!!! TOHLE SI NĚKDO SAKRA ODSKÁČE!!! POSTARÁM SE O TO, ABY SE TATO VAŠE NESCHOPNOST DOSTALA AŽ KE KRAJSKÉMU, CARSKÉMU TAJEMNÍKOVI!!!

Mlha začala opadat.

"NO konečně!", Zemenovi se evidentně začalo ulevovat. "Ke mně! Okamžitě-"

Ustupující mlha však začala odhalovat důvod nastalého ticha. Patnáct černých vran leželo nehybně v trdlišti vlastní krve, která postupně vyplňovala spáry mezi žulovými kostkami.

"CO!? CO?! CO SE-"

Mizející mlha však neodhalila pouze nehybná těla černých vran, odhalila také tři na smrt odsouzené muže držící zbraně, které dříve patřily carovým jednotkám.

Všichni tři muži nyní namířili hlavněmi na smrt bledého Zemena.

"Tenhle okamžik si dobře zapamatuj, ty svině! Tohle je moment, na který se bude brzy vzpomínat, a ty máš tu čest, že ho můžeš být svědkem.", jal se slova jeden z mužů.

"Řekni těm svým soudruhům, co jsi viděl. Přesně! Co se tu stalo."

"Dnes, tady v Jičíně právě ožil odboj proti tomu tvýmu režimu a carovi!"

"Jako fénix z popelu a silnější než, kdy dřív!"

Vyděšený Zemen se třásl jako osika a na místě se pomočil. Tři novodobí odbojáři pomalu sklopili zbraně a začali couvat, až brzy zmizeli v jedné z postraních uliček.

Vyděšený Zemen zůstal sám na místě masakru, kde šokován nehybně stál až do doby než se na místo dostaly alarmované jednotky černých vran z přilehlých lokalit.

Celý masakr dokonce upoutal pozornost samotného cara, který na místo dorazil zhruba po dvou hodinách se svou osobní stráží tvořenou čtyřmi bílými vránami.

Když car dorazil, na místě probíhalo tou dobou již rozsáhlé vyšetřování. Celé místo činu bylo neprodyšně zapečetěno a uzavřeno. Lidé z okolních budov byli předvolávání a Jičínem se rozléhaly salvy střel. Nikdo nesměl město opustit.

"Předvolejte všechny!"

"Ale p-"

"VŠECHNYYY!!!", přepadl náhle cara amok. "VŠECHNY! A když bude třeba, vypalte Jičín do základů a všechny zabijte! Nikdo se mi nesmí dovolit postavit!"

"A-a-ano, pane!", hlesl hlavní vyšetřovatel s neskrývaným děsem v očích.

"Nikdo se mi v mé zemi nebude stavět na odpor…", zamumlal si car pod pečlivě střiženým knírem. "Nikdo…"

Náhle car Ctirad vytrhl samopal jedné své bílé vráně přímo z ruky a začal pálit do okolních oken.

"AAAAAAAAAAAAAAAA!!!"

Car působil jako by byl smyslu zbaven.

"A tahle je pro tebe!", s těmito slovy se car otočil na hlavního vyšetřovatele a namířil na něj ještě rudou hlaveň samopalu. "Že ses opovážil říci ale…"

"PANE-"

Poslední rána zásobníku se zarývá nebohému vyšetřovateli do čela a ten záhy padá mrtev k zemi.

"Gratuluji! Právě jste byl povýšen.", oznámila poté stroze jedna z bílých vran dalšímu z vyšetřovatelů. "Nezklamte jako váš kolega."

"P-p-p-pane…", ozval se ihned nový vedoucí vyšetřovatel.

Car Ctirad si velmi evidentně dal záležet na co nejpomalejším otočení hlavy jeho směrem a co nejchladnějším pohledu.

"CO?!"

Vyšetřovatel nejprve jakoby zkameněl, poté však napřáhl ruku s uzavřeným vakuovým, igelitovým pytlíkem a předal ho nejblíže stojící bílé vráně.

"T-t-toto jsme našli u všech našich… našich, ehm, padlých………… vojáků."

V sáčku bylo patnáct karet.

"Co to má znamenat?!"

Bílá vrána právě předávala carovi oněch patnáct karet, na všech bylo vyobrazení Jokera. Některé karty byly notně potřísněny krví.

"To má být nějaký vtip?!!!", v carovi se opět začala vařit krev.

"N-n-ne pane…"

"Ještě něco?! Nebo, co tak zíráte!"

"P-p-pane,… všichni byli zabiti nožem, nebo jinou… bodnou… zbraní…"

"CO?!"

"V-všichni b-"

"JÁ JSEM SLYŠEL!!", car těkal pohledem mezi svými bílými vranami a vrchním vyšetřovatelem, žádný však nechtěl pohled opětovat. "Najděte je!!! Všechny je najděte! Když bude třeba, vypalte všechno, co vám bude stát v cestě, zabijte kohokoliv, kdo vám bude stát v cestě…… ty grázly, ale ne…… ty nechte naživu. Pro ty mám nachystaný speciální trest."

                                                                  ?         ?         ?

Stále ještě není po půlnoci oné vražedné noci roku 2089. Přestože venku leží nehybná, mrtvá těla mladých lidí nikdo se neopovažuje cokoliv dělat, natož pak vyjít ven přehodit přes oběti alespoň nějaké prostěradlo či nějak jinak uctít památku padlé mládeže. I když celé popravčí komando je již dobrou hodinu pryč jičínští obyvatelé mají ještě stále v živé paměti carovo běsnění po zabití patnácti černých vran před šesti lety. Ztráty onoho večera přesáhly tisícovku a ve fasádách domů na náměstí zejí ještě stále díry po carově nepříčetné palbě. Nikdo nechce riskovat další masakr.

Krev obětí dnešního večera již v žulových spárách zaschla.

Náhle se v severozápadním rohu obdélníkového náměstí objevuje malá, černá, neznačená dodávka.

Lidé, svědci, nedávné popravy, kteří se v posledních několika minutách marně snažili usnout, jsou již opět jako na trní a mnozí s hrůzou shlíží na náměstí, zdali se náhodou nevrací carovi věrní, aby těžce zkoušenému Jičínu udělili další výchovný políček.

Dodávka zastavuje u popravených a řidič zhasíná světla a vystupuje z vozu. Z nákladového vozu vystupuje další osoba.

Všechna okna směřující k náměstí však zůstávají zhasnuta a zatažena.

Obě osoby z dodávky působí téměř jako návštěvníci z cizí planety. Oděni celí do černého, od holinek, přes gumovou černou zástěru a černé latexové rukavice až po černou kuklu, doplněnou o plexištít, který jim kryje obličej, se oba návštěvníci pomalu blíží místu činu.

Až na kuklu se štítem by za dne byli považováni za řezníky. Přesně o půlnoci, kterou ohlásila úderem zvonu nedaleká kostelní věž, však tyto podivuhodné přízraky začínají nakládat mrtvé do útrob černé dodávky.

Jeden uchopuje oběti v podpaží a druhý se jímá jejich bezvládných kotníků.

Postupně mizí v nákladovém prostoru dodávky jedno tělo za druhým.

S posledním tělem se však řezníci náhle zastavují v půli cesty a jeden kyne hlavou kamsi směrem k oknům nad podloubím, kde se ještě stále nepatrně chvěje záclona. Celá scéna působí o to surreálněji, když náměstí osvítí dorůstající měsíc. Zkamenělé postavy, měsíční svit a na smrt vyděšená mladá slečna za inkriminovaným oknem se záclonami.

Dívka se strachy krčí v protějším rohu od oken a třese se jako osika. Krve by se v ní ten moment nedořezal.

Po chvilce se ozývají tři tlumené rány bouchnutí dveří od auta a nastartování motoru. Dívčin pokoj je pak chvilkové zalit světlem čelních světlometů, ale vzdalující se dusot pneumatik o žulový povrch nakonec ohlašuje pomalý odjezd řezníků z místa činu.

Měsíční svit se tak již jen leskne v zaschlé krvi po obětech.

Po mladých nikdo netruchlí. Dost možná se jejich příbuzní, žijí-li ještě vůbec, nikdy ani nedozvědí, co se tuto noc stalo.

                                                                  ?         ?         ?

Joker. Jméno, které se mnohými začalo hojně skloňovat právě po jičínském masakru černých vran v roce 2083 a které bylo provoláváno i před masakrem roku 2089.

Kdo byl Joker? Kde se vzal? Co bylo jeho cílem?

Mnoho otázek, ale pouze málo se podařilo objasnit za těch šest let.

Jedno bylo jasné, jeho jméno působilo na cara Ctirada jako červený hadr na býka. A důvod byl jasný. Joker byl odboj o jednom členu. Efektivní a nemilosrdný. S jeho objevením se začaly podobné přepadení, jaké se událo v říjnu 2083 v Jičíně udávat častěji. I odboj běžných lidí sílil. Přestože Joker se nikdy veřejně nepřihlásil či nespojil s jakoukoliv odbojovou organizací, dokonce se traduje, že je němý, jelikož nikdy nepromluvil, byl-li viděn, tak byl odbojáři idealizován jako hrdina. Byl něco jako Jánošík či Robin Hood a ti, co v něm neviděli hrdinu a alespoň tiše sympatizovali s odbojem, o něm smýšleli ve smyslu nepřítel mého nepřítele.

Car sám se vydal na osobní cestu pomsty. Vždy po nějakém útoku na černé vrány byly nasazeny vrány bílé, kterých bylo od té doby deset, aby exemplárně vyhladily nejbližší civilní místo od incidentu.

Joker ač se zpočátku zdálo, že nebral ohled na civilní ztráty, se tak začal více orientovat na sabotážní operace, či méně okázalé přepady, aby co nejvíce minimalizoval ztráty obyčejných, nevinných obyvatel.

Car Ctirad však běsnil nehledě na místo a rozsah. Vždy si našel nějaké civilní cíle. Zvláště generál Zupka byl velmi aktivní ve výkonu carovy osobní vendety. Odtud také prostým lidem nechvalně proslulá přezdívka Kazatel Gabriel. Gabriel bylo Zupkovo křestní jméno, které vyšťáral odboj v predpučových, neskartovaných spisech. Kazatelovo nemilosrdné běsnění se ne zřídka kdy velmi blížilo či rovnalo carovu vlastnímu. Ne nadarmo byl tak Zupka carovým největším oblíbencem na tyto i jiné "čistící operace".

Odboj prostého lidu však stále rostl a to nejen na počtech organizovaných akcí, ale také co se členské základny týká.

Rostoucímu odboji, který si začal říkat Národní osvobozenecké hnutí a obřímu carskému aparátu, který stále ještě vše držel pevně v železných otěžích navzdory, se onen pomyslný souboj a svobodu Česko-Slovenského lidu smrskl pouze na zástupný a stále vzdálený souboj dvou mužů. Jokera a Kazatele Gabriela.

Obě jména budila v řadách nepřítele hrůzu či vařila krev a v řadách vlastních či společně smýšlejících vzbuzovala až fanatický obdiv.

                                                                  ?         ?         ?

"AAAAAAAAÁÁÁÁ!!!! Sakra!", křičí první.

"KU-kurva, kd-kde to jsme?!!", je zmaten druhý.

"Jak jsme se tu ocitnuli? Pamatuje si někdo něco?", chce znát odpovědí třetí.

Tři mladí muži se jako lusknutím prstu náhle probouzí připoutáni k opěradlům železných židlí, které jsou vedle sebe vyrovnány uprostřed malé tmavé místnosti bez oken. Vše osvětluje pouze jedna kymácející se žárovka přišroubovaná rovnou k objímce. Kromě nich a žárovky již v místnosti není vůbec nic jiného.

Mladíci se nervózně rozhlížejí kolem sebe i po sobě navzájem. V hlavě jim třeští, jako by je někdo vzal palicí. Všichni tři mají na sobě naprosto stejné oblečení. Bíle triko a modré džíny doplňují prosté hnědě body s pevnou podrážkou.

"Dave?!? Petře?!? Pamatujete si něco??"

"Pamatuju si, jak nás sebrali černý vrány… pak… si toho…"

"Já si skoro nic nepamatuju… černý vrány a pak nic…"

Třetí mladík, však stále mlčí a se smrtí v očích stále více nevěřícně pozoruje okolí.

"Petře?! Petře, co ty?!"

"Pamatuješ si něco?!?"

"Petře!!"

Petr, sedící nejvíce napravo se náhle začne prudce zmítat. Skoro jako v amoku se snaží rukou sáhnout kamsi ke krku.

"Co to děláš?! Co je to s tebou?!"

"Ne, ne… Petr má pravdu, musíme se odsud dostat. Kdoví, kde to jsme a kdo nás sem dostal a co s náma chce udělat…… MMMMMMMM!! Sakra!!! No tak, Luky, zkusíme přervat ty pouta!"

Zbylí dva mladíci se tak přidávají k Petrovi a začínají s sebou také házet ze strany na stranu. Židle jsou však pevně přidělané k podlaze. Poté zkouší vší silou táhnout proti poutům.

Ani pouta, ani židle se však jejich překotné snaze nepodvolují. Vše tak pouze ústí v železnou kakofonii skřípání a vrzání.

"Nechte toho sakra!!!", okřikl zbylé najednou Petr. "Nechci se vymanit… chci se jen…… chci jenom…"

Mladíci David a Lukáš jsou trochu zpražení a na chvilku polevují ve své snaze utéct.

"Co to meleš?!?"

"Jestli chceš tak si tu zůstaň……. MMMMMM!!! My ale jdeme!"

Petrovi se náhle podaří prostředníčkem pravé ruky zachytit límce bílého trika.

"Co to sakra blbneš, Petře?!?"

Petr vší silou rve bílé triko za límec. Ten po chvilce povoluje a všeobecné skřípání a vrzání je tak doplněné o zvuk párání látky.

"NECHTE TOHO!!!", zařve Petr s plných plic.

Zbylí dva přestávají v okamžiku, jako by do nich udeřil blesk a koukají na svého kamaráda. Chvilku těkají pohledem mezi jeho hrudí, kde mezi cáry bílé látky prosvěcuje tmavě fialová podlitina v oblasti srdce a několik desítek stehů a Petrovým obličejem.

Petr však hledí jako opařený pouze na svůj hrudník.

"Co nám to udělali?!" CO NÁM TO UDĚLALI!!!"

David a Lukáš se mermomocí také snaží dosáhnout svých límců a podívat se, jestli i oni nesou trauma a stehy na svých hrudích.

Petr však stále mlčí a postupně mu dochází, co se jim všem stalo.

Jako člověk, co právě pohlédl smrti do tváře, se Petr náhle napřimuje a otáčí se na své parťáky.

"On nás zabil……… On nás… zabil…"

Na to, že ono sdělení bylo řečeno téměř šeptem, okamžitě zmrazilo oba zbylé, kteří na Petra teď koukali se smrtí v očích.

Do zámku ve dveřích náhle někdo vsouvá klíč a otáčí jím.

Nyní si všichni tři sprejeři z Valdštejnského náměstí i pocitově uvědomují jakousi tlumenou bolest na hrudi způsobenou střelnou ranou, kterou jakoby každý úder srdce znásoboval. Překotné dýchání pak roztahuje čerstvě šité rány a bílá trika tak třísní krůpěje krve.

Druhé otočení klíče v zámku a dveře se otevírají.

Dveře se pro osazenstvo uvnitř holé místnosti otevírají snad celou věčnost.

Když jsou dokořán z tmavé chodby vychází vyšší v černé kukle zahalená osoba, dle stavby těla pravděpodobně muž. Černou kuklu pak doplňují černá kožená bunda, tmavě modré džíny a černé boty.

Příchozí se rázným krokem dostává do středu místnosti, tedy i do těsné blízkosti tří mladíků, kteří se nyní předstihují v zatajování dechu.

Zakuklený muž si sprejery velmi pozorně a pomalu prohlíží.

Po chvíli pak náhle sahá do zadní kapsy.

"CO NÁM CHCETE UDĚLAT?!?! CO…??"

Věznitel se trochu pozastavil, ale poté už ze zadní kapsy vytahuje tři plastikové karty.

Mladíci, kteří ani nevěděli, co mají čekat, byli stále více a více zmatení.

"Co-"

"Mlčte!", zařval muž v kožené bundě, ze které vytáhl malou černou krabičku připomínající starý mobilní telefon a stoupl si před Petra a malý aparát na něj namířil.

"Ty… podívej se sem do toho modrého rámečku!", zavelel náhle Petrovi, který celý konsternovaný mlčky splnil, co po něm bylo žádáno.

Zakuklený muž pak cosi zmáčkl na display z druhé strany černé krabičky a úkrokem vlevo se postavil před Davida sedícího uprostřed.

"Teď ty…"

Vedle sedící Dave taktéž mlčky splnil.

"A ty…"

I Lukáš to má také za sebou.

Zakuklenec se chvíli díval na portréty mladíků, které před chvilkou pořídil.

"Co……… co s-"

"Řekl jsem,… MLČTE!!", pronesl věznitel velmi pomalu a tak potichu, až to na mladíky zapůsobilo téměř hůř, než kdyby opět zařval.

Jednu po druhé pak přiložil plastikové karty zhruba deset centimetrů před objektiv připomínající černý fotoaparát, jímž všechny mladíky nasnímal. Na každou tak modrým pruhem světla natiskl holografické portréty.

"Gratutuju! Právě jste dostali nové identity…", prohlásil pak stroze němě přihlížejícím mladíkům.

Dave, Petr a Lukáš po sobě mimoděk koukli.

Zakuklený muž však využil možného drobného momentu úlevy a z vnitřní kapsy kožené bundy vytáhl pistoli zakončenou injekční jehlou, kterou píchl nalevo sedícímu Lukášovi do krku. Ten prakticky v okamžiku upadl do bezvědomí.

Rychlá výměna jehly a Dave má již také v krku jehlu a i on upadá do bezvědomí.

"Co…, co…, co-"

Vše se událo opět tak rychle a tak náhle, že se ani jeden z vězněných nezmohl na kousek revolty.

Na židlích tak opět spíše visí, nežli sedí tři sprejeři, tři revoltéři z jičínského náměstí.

"Nalož je do dodávky a odvez je Vladovi do Hradce…", dává muž rozkaz kamsi do prostoru za stále otevřenými dveřmi. "Ať se postará o převoz a zbytek…"

"Ano pane!", zaznívá z onoho prostoru bezpodmínečný souhlas.

Pokračování příště...