Trojitý agent za doby Československého carského státu (1. část)

Rok 2089 a těžce zkoušené Česko-Slovensko. Již několik let území dříve federativních republik vládne samozvaný car Ctirad, jehož drží u moci armáda očipovaných vojáků, černých vran, a několika elitních zabijáků, bílých vran. 

28. říjen 2089, Česko-slovenský carský stát, elitní jednotka carské vlády pro potírání odboje uprostřed noci zasahuje na jičínském Valdštejnově náměstí proti partičce mladíků, co na boční stěnu carské banky sprejovali hesla Národního osvobozeneckého hnutí. Odboj musí být náležitě uvědomen, že podobné přestupky nejsou a nebudou tolerovány a že každý, kdo se vzepře vůli cara Ctirada, bude tvrdě potrestán. Tři sprejeři jsou násilím dovlečeni pod světlo lampy téměř ve středu náměstí. Spoutáni čekají, co se bude dít dál. Osm, kulomety ozbrojených, carských vojáků se kolem nich rozestaví do půlkruhové formace, čekajíce s prstem na spoušti na sebemenší náznak pokusu o útěk.

„Na co čekáte, zombíci?!?“

„Porouchaly se vám ty vaše vysílačky???“

„Koukej na ně Petře, asi se ty jejich loutkáři nemůžou dohodnout, jak nás potrestat.“

Mladí příslušníci jičínské, odbojové buňky se na střídačku vysmívají svým strážím. Nahlas, aby vzbudili pozornost.

A skutečně několik oken shlížejících na náměstí, dříve potemnělých, ožívá a za záclonami, roletami či žaluziemi se objevují nesmělé siluety vystrašeně pokukující po zdroji onoho povyku.

„Jste jenom zkurvený stroje!!!“

„Bez toho, aby vám někdo našeptal rozkaz do těch zabudovanejch vysílaček, si neutřete ani prdel!!!“

„Jděte se vysrat!!“

„SVOBODA ČESKÉMU LIDU!!!! SVOBODA ČESKÉMU LIDU!!! SVOBODA ČESKÉMU LIDU!!!“

Osm vojáků celých v černém, prostými lidmi přezdívaní jako vrány, stáli bez známky zájmu nad slovy svých zajatců. Rozsvícených oken však stále přibývalo.

Bylo již po desáté hodině večerní, tedy dávno po zákazu vycházení, který car vyhlásil na devátou večerní. Přesto ale celou situaci zpoza jednoho rohu protější strany náměstí sledovala další skupina mladých lidí. Tentokrát se však jednalo o prosté, mladé občany, tímto způsobem rebelující proti režimu, nikoliv o odbojáře.

„Myslíte si, že z nás vymámíte nějaký informace o odboji nebo že si nás podvolíte??!!“

„HAHA!! Tak to ani náhodou!“

Sebevědomí tří mladíků nečinností vojáků rostlo. Cítili naději, že snad i vyváznou nezbiti či nezatčeni. Všichni tři již byli carským aparátem velmi známí recesisti a přívrženci odboje. Vždy zatím vyvázli. Jičínští občané jim do jisté míry byli nakloněni a to bylo trnem v oku Carovi i režimu. Nyní je však zajali obávané vrány.

„A kde je ten váš velitel, co??? Ta vaše alfa vrána??? Kazatel Gabriel?!?! No kde je?!?“

„Bez něj jste jak stádo slepejch ovcí!!!“

„Možná je to opravdu jen výmysl! Duch, co neexistuje!! Pohádková postava, kterou se straší neposlušné děti, co myslíš Dave!“

„Dementi, blbý!! DEMENTI!“

Okna shlížející na náměstí již byla téměř všechna rozsvícena a někteří občané již nepokrytě zírali, co se děje. Toho si všimli i mladí odbojáři.

„No tak, lide jičínský!!! Přidej se k naší věci a zastavme vládu toho tyrana!! Svoboda paří všem a né jen vyvoleným!!!“

V tom náhle z podloubí nejblíže lampě, pod kterou mladíci klečeli, vystoupil muž oděný celý do bílého. Bílý smoking, bílá košile, bílé rukavice, bílý klobouk s černou stuhou, který doplňovaly jen černé boty, černá kravata a černá pistole ráže 9 mm, kterou svíral v pravé ruce. Muž se pomalu a klidně blížil, k celému shromáždění pod lampou.

Zajatci byli jeho zjevením viditelně zaskočeni až téměř vyděšeni. Nikdo z nich nevydal ani hlásku.

Osm vojáků jako mávnutím proutku vytvořilo krátký koridor pro svého velitele. Ten se zastavil dva metry od zajatců.

Krátký pohled na zajatce.

Náměstím zní ozvěna dvou výstřelů. Na žulový povrch dopadají dvě nábojnice a sesouvají se dvě těla mladíků střeleni přímo do srdce.

„Co ty? Máš pro mě něco zajímavýho??“, muž v bílém u těch slov takřka nehnul rty.

„Já-já-já-… Joker si tě najde…“

Třetí výstřel a třetí sprejer se hroutí k zemi. Žulové sváry se plní krví a do té doby svítící okna překotně pohasínají. Rebelující mládež, pozorující celé krvavé představení ze vzdálenějšího rohu se dává na útěk.

Muž v bílém sklání svou dýmající zbraň. Jakoby si nastalé mrazivé ticho užíval. Pomalu se rozhlíží po liduprázdném a spoře osvětleném náměstí.

Celé to mrtvolné ticho je narušeno až panickým, ženským křikem.

Rebelující mládež byla dopadena. Další dva mladíci a s nimi dvě mladé ženy byly vlečeny na náměstí dalšími čtyřmi černými vránami. I oni byli dovlečeni pod kužel lampy, který se stal osudným pro tři odbojáře.

„Kolik je hodin?“, rty muže v bílém se opět téměř nepohnuly.

„Moc! Neměli bychom tu-“

Výstřel, a jeden z mládenců padá mrtvý k zemi.

„Kolik je hodin?“

„Nezabíjejte nás! Pros-“

Ještě nedozněla ozvěna prvního výstřelu a už se náměstím rozléhá další. Tentokrát je to jedna z mladých dam.

„Kolik je hodin?“

Hlaveň pistole míří nyní opět na mladíka. Ten nic neříká.

Další výstřel.

„Kolik je hodin?“

Zbývá již jen jediná slečna.

„Čtvrt na jedenáct.“, odpovídá se smrtí na jazyku.

„A po které hodině platí zákaz vycházení?“

„Po deváté.“

„Tak alespoň víš, proč jste zemřeli…“

Náměstím zní čtvrtý výstřel.

Muž v bílém se bez jakékoliv známky emoce v obličeji otáčí na podpatku a ve stejném klidu jako na improvizované popraviště přišel, tak ho také opouští.

                                                                  ?         ?         ?

Jičín, Praha, Brno, Bratislava, Košice a mnoho set až tisíců další měst a obcí v československém, carském států už alespoň jednou podobnou tragédii zažilo. Car Ctirad V. drží moc ve svých rukou pevně a tvrdě, v čemž mu pomáhají legie vojáků s čipy v hlavě, poslouchající pouze libovůli carského, vrchního, vojenského aparátu.

Kdy přesně však došlo k pádu demokracie v Česko-Slovenské federativní republice? Přesně to už nikdo neví. Ani odboj ani carský režim, který informace o vojenském puči, který proběhl mezi lety 2080 a 2081 navíc velmi zkreslil a mnohé okolnosti vymazal úplně.

Jisté je jen to, že skupina technologických fanatiků, vedená dnešním carem, vynalezla mikročip, jenž byl svými vlnami schopen potlačit lidskou vůli a pud sebezáchovy. Co bylo však na celém vynálezu asi nejhorší však, byla jeho jednoduchá aplikace, rychlá účinnost a neomezený dosah přijímače vln s rozkazy.

Poté, co se tito fanatici jedné noci na přelomu let 2080 a 2081 nepozorovaně zmocnili vojenské základny v Čáslavi, započal neviditelný, vojenský převrat, který se potichu skrze velící důstojníky šířil napříč celou Českou republikou a posléze se přelil i do té Slovenské. Na čipy neinfikovanou základnu byl vždy vyslán důstojník z již ovládané základny pod záminkou kontroly či výměny informací a v noci pak onen důstojník tlakovou pistolí s ultra tenkou jehlou místo hlavně aplikoval mikročipy do týlního laloku celé posádce základny. Základna se tak stala věrnou fanatikům a v té době již přívržencům carismu v Čechách a na Slovensku. Tak pomalu padala jedna základna za druhou.

Střediska speciálních operací, speciální jednotky však zatím fanatici stále neovládaly.

Stalo se to jedné horké srpnové neděle, kdy jeden důstojník, již lapen do spárů režimu, zavítal na utajenou základnu speciálních jednotek v Mladé Boleslavi. Řadoví vojáci již tou dobou byli z devadesáti procent pod nadvládou carského režimu, u speciálních jednotek to byla zhruba polovina. V malých městech již tou dobou probíhaly pokusy na infiltraci policie. Veřejný život však ještě stále žil v blažené nevědomosti.

V ozbrojených složkách už ale delší dobu bylo cítit jisté pnutí, pramenící právě z onoho tichého puče. A právě jednotka sídlící v Mladé Boleslavi, která se specializovala na tiché přepadové operace hluboko v týlu nepřítele, byla pomyslným trnem v té době ještě generála Ctirada.

"Čemu vděčíme za vaší vzácnou návštěvu, pane majore?", uvedl inspekci velitel jednotky, plukovník Zupka.

"Pravidelná inspekce z ministerstva, pane plukovníku.", odvětil major Bakstr, toho času vrchní konvertor, neboli člověk, který velel lidem zavádějící čipy. "Mám za úkol zmonitorovat stav našich jednotek a navrhnout případnou redukci… Kolik jste měli v posledním roce misí, pane plukovníku?"

Řada výslechů, prohlídka zázemí, techniky a vojenské dokumentace, jakoby se opravdu jednalo o regulérní kontrolu. Velký časový prostor však major Bakstr věnoval malým ubikacím, jejich poloze, zabezpečení i počtu vojáků, kteří zde v jeden moment přespávají.

Plukovník Zupka nijak neskrýval své opovržení vojenským úředníkem, když ho spolu s dalšími příslušníky své jednotky vyprovázeli ze svých prostor. Bakstr měl však, pro co si přišel. Při vstupu na základnu ze své kapsy vypustil několik nanoštěnic, které se v průběhu jeho návštěvy nabourali na bezpečnostní systém, oskenovaly všechny přístupové kódy a deaktivovaly kamerový systém. Cesta ke konverzi a další elitní jednotce v řadách fanatiků tak byla otevřená.

"Celé to tu prohlédněte! Vše, čeho se ta kancelářská krysa dotkla, projeďte skenerem a pokud bude jen trochu podezření, že je něco v nepořádku okamžitě to vyhoďte!", plukovník však neponechával nic náhodě.

Sborové "Ano, pane!" pak proměnilo celou základnu v místo činu, kde nezůstal kámen na kameni.

Po několika hodinách obracení každého smítka prachu již vše vypadalo, k překvapení plukovníka Zupky, čistě.

"Pane! Někdo si hrál s konfigurací serverů a bezpečnostního kruhu celé základny!!", překotně reportoval desátník Peřina na improvizovaném mítinku celého osazenstva uprostřed vstupního koridoru.

"Víme, kdo?! Okamžitě zjistit a alarmovat zbylé utajené základny!"

"Pane…… nejde to, jsme odříznuti! Nemůžeme vyslat žádný signál!"

"COŽE!?!", veliteli základny začalo docházet, čemu se stal svědkem. "Okamžitě běžte ke mně do kanceláře a vyšlete signál ze šifrovaného mobilu, který mám ve spodní zásuvce mého stolu!"

"Komu pane???"

"VŠEM!!!!!"

"ANO PANE!"

"Vy ostatní, nejvyšší stupeň-"

Rozkaz plukovníka byl v půli přerušen tlumeným výbuchem a tlakovou vlnou, která všechny přítomné vojáky ve vstupní hale srazila na kolena.

Následný šepot tlumičů pak již jen kosil klečící a dezorientovanou posádku jednoho po druhém.

Plukovník, kterého zasáhla střepina do boku a prorazila plíci, se doplazil na blízké toalety, kde byl připraven klást poslední odpor.

Sípajíce a čekajíce na smrt, byl pak překvapen, že přepadové komando evidentně nejevilo zájem o jeho místo posledního odporu a jalo se dočistit zbytek základny.

Další tlumené výbuchy střídavě prořezával kravál arzenálu plukovníkových mužů stavících se útočníkům na odpor.

Další rána a další salvy, každá však znějící z větší dálky a kratší dobu.

"Snad se Peřinovi podařilo odeslat zprávu…", zadoufal si v nastalém krev tuhnoucím tichu velitel dobyté základny.

Dveře od záchodů se rozrazily. Potemnělým prostorem začaly těkat kužely baterek, přidělaných k samopalům.

Mrazivé ticho prořízly dva výstřely ze Zupkovy pistole ráže 9mm.

Dva kužely světla se nekontrolovatelně poroučely k zemi.

Nastalé ticho utnul až zvuk kutálejícího se předmětu ve tvaru malého válečku a následný záblesk světla, který plukovníka na okamžik oslepil.

"Vy kurvyyyyyyyyyyyyyyyy-"

Velitel základny zbraň nesklopil a po paměti vyprázdnil zásobník směrem, kterým tušil dveře. Ozvaly se další dvě tupé rány, když další dvě těla padla k zemi. Poté však zpoza zdemolovaných dveří vylétly dvě plně nabité elektrody, jež zasáhly Zupku do krku, což znamenalpo faktickou zkázu základny speciální jednotky v Mladé Boleslavi.

Paralyzovaný elitní voják pak jen mlčky hleděl na kožené boty vyššího důstojníka, jak se k němu blíží, aby zvěstovaly konec.

"Ale, ale, ale……, kdo si nám tu slintá na maskáče…", major Bakstr, poslední výjev jenž plukovník Zupka ve svém příčetném a svobodném životě viděl.

Následovalo přiložení injekční pistole k zátylku a svobodná vůle u elitního velitele pozbyla jakéhokoliv významu.

"Pane! Zachytili jsme slabý rádiový signál vycházející ze základny!", přerušil nastalý výjev člen přepadového komanda.

"COŽE?!? Kam?"

"………."

"KÁÁÁAAAM!"

"Na všechny zbylé spící základný v Čechách i na Slovensku…"

"Určitě to nešlo za hranice?!?"

"Ne pane!"

Další tlumené výstřely a pád bezvládného těla předcházel čirému běsnění majora Bakstra. Velkou rybu sice jeho jednotka získala, ale pouze za cenu vyzrazení všem zbylým, speciálním jednotkám na území Česka a Slovenska.

Kostky byly vrženy. Frontální, vojenský puč tak mohl, ba dokonce musel započít.

Jednotky cara Ctirada v následujících několika týdnech napadly a vyhladily všechny zbylé, nepodrobené základny speciálních jednotek v obou zemích federativní republiky. Většina byla vypleněna a zničena. Kdo nezemřel při obraně, byl konvertován.

Několika jednotkám se však podařilo uniknout a skrýt se před krvelačným běsněním carského režimu, který krátce po přechodu do ofenzívy vůči speciálním jednotkám přešel v otevřený vojenský puč v celé federativní republice.

Vlády i prezident byli svrženi a na jejich místa byli dosazení generálové ovládaní samotným a samozvaným carem Ctiradem. Česko-Slovenská federativní republika tak v srpnu roku 2081, za tichého pozorování evropského společenství, přestala existovat. Prakticky ze den na den byla vyhlášena vojenská diktatura, hranice byly uzavřeny a demokracie zcela potlačena. Zrodil se Česko-slovenský carský stát.

Do několika měsíců po puči vznikly jednotky černých vran, které měly v popisu práce potlačit jakékoliv známky odboje, kdykoliv a kdekoliv se objevily. Jednalo se o ty nejlepší a nejkrvelačnější vojáky v řadách carského režimu, kteří neměli sebemenšího náznaku emocí a soucitu. Pravděpodobně se jednalo o vedlejší efekt instalovaných mikročipů, jenž každá černá vrána měla zavedený hluboko do svého mozku. Takové černé vrány pak odboj potlačovaly železnou botou, nevyjednávali, a když se objevili, téměř nikdy po sobě nezanechali žádného svědka.

Odboj na sebe však vzal podobu hydry, kde jedna hlava byla utnuta, dvě jiné jí nahradily.

Československý národ začal pociťovat naději, že carský režim bude jen krátkou noční můrou, ze které se Češi a Slováci oklepou, a vzejdou silnější, než byli před ní, tak jako to již v dějinách několikrát dokázali. Předáci odboje byli ve svých aktivitách téměř stejně neúprosní jako samotný car Ctirad.

Nicméně odbojové organizace začaly být lehkomyslné a s vidinou dílčích, stále větších úspěchů i velmi ambiciózní.

Všichni čekali na brzké probuzení z onoho zlého snu.

Nikdo však netušil, že paralelně s černými vránami bylo utvořeno i jedno speciální a extrémně utajené komando bílých vran. Na území Česko-slovenského carského státu měla tato jednotka méně členů než kolik je prstů na rukou zdravého jedince. Úkol byl jediný a jasný. Infiltrovat odborové organizace a ve správný okamžik udeřit.

Ten okamžik nastal právě v době, kdy se československý národ zcela reálně chytal pomyslného stébla naděje.

Car Ctirad naprosto mistrovsky vypočítal okamžik, kdy, bude-li operace jeho bílých vran úspěšná, naprosto podlomí jakékoliv naděje odbojné veřejnosti ve světlejší zítřky a srazí vaz neustále sílícímu odboji.

Jako když vězeň prchající na svobodu, který překonal všechny možné nástrahy vězení, zdolal všechny zamčené dveře, vysoké zdi a nespočet hlídek běží po zelené, voňavé trávě a pociťuje, jak si vítr pohrává se zbytkem vlasů, které mu ještě po pobytu v nápravném zařízení zbyly, a který se natahuje po prvních ranních paprscích slunce, znamenajících svobodu, jen proto, aby sotva kilometr od věznice dostal pažbou do nosu a byl odvlečen zpět. Škoda je o to větší, o co více vězeň věřil a cítil vůni svobody.

A přesně v ten moment, kdy si i obyčejní lidé, v odboji do té doby nijak neaktivní, začali uvědomovat, že konec teroru je možná velmi blízko car Ctirad aktivoval své spící, tou dobou již velmi dobře infiltrované bílé vrány.

Bylo tomu zhruba rok po vojenském puči, kdy se na pouličních lampách začaly objevovat oběšení, odbojoví předáci. Tedy, ti, co měli štěstí. Mnoho předáků bylo zlynčováno na náměstí, jako exemplární případ, že odpor je marný.

Jako když udeří blesk do špičky stromu, tak podobně začala z vrchu hořet celá struktura celostátní odbojové organizace. Po předácích přišli na řadu v rámci několika následujících pár dní i tak zvaní generálové, jež stihl podobný osud, jako jejich velitele. Důstojníci byli taktéž téměř vyhlazeni.

Celá tato čistka nezabrala carskému režimu více než dva a půl týdne.

Po ní byla naprostá většina odboje buď mrtvá, nebo konvertovaná. Car vzal svému lidu naprosto vítr z plachet. Československý lid se stal opět krotkým, jako lev s elektrickým obojkem, který ví, že zatne-li drápy, dostane ránu elektrickým proudem.

Bílé vrány, oněch sedm členů speciálního komanda, stály za rozprášením celého odboje. Mezi obyčejnými občany se začaly šířit zvěsti, které se mnohdy zakládali na pravdě, o tom, kterak sama bílá vrána byla sto podrobit si, či vypálit do základu utajenou a velmi střeženou základnu odboje.

Okolo bílých vran se začaly nabalovat pověsti, mýty a legendy.

A zde přišel další, psychologicky velmi dobře promyšlený tah cara Ctirada. Z oněch několika bílých vran učinil své generály. Nejvěrnější, neschopnější a nejbrutálnější přisluhovače, před kterými dokonce i mnohé, zabudovanými mikročipy vypláchnuté černé vrány pociťovaly nepříjemné pocity strachu.

Zatímco naprostá většina černých vran měla v hlavě mikročip, jenž potlačoval pud sebezáchovy a de facto ovládal daného jedince, u bílých vran byl poměr zcela opačný. Pouze menšina podporovala cara nedobrovolně, majíce čip zaražený kamsi hluboko do týlního laloku.

Jedním z oněch násilím konvertovaných, bílých vran byl i plukovník Zupka, bývalý velitel elitní, mladoboleslavské jednotky. I díky jeho přičinění se z Česko-slovenského carského státu stalo jedno z nejméně příhodných míst k životu.

Československý lid a celá země tak strádala pod terorem samozvaného cara a jeho krvelačného komanda bílých vran.

Hranice byly uzavřeny ještě pevněji a kontakty a styky s okolním světem naprosto přerušeny. Na dlouhou dobu se Česko-Slovensko ponořilo do nekončícího soumraku.

Pokračování příště...