Hrdinové z kukaně, dobré duše z pražského metra

Dobráctví a naivita ruku v ruce. Příběh Petra, zaměstnance pražského metra a jeho kamaráda, bezdomovce Tomáše. Příběh dvou pohnutých osudů, které metro na okamžik proplete. Příběh dvou skromných, strážných andělů.

Možná si vás právě teď prohlíží, nezaujatě, bez jakékoliv záště či pokušení, jen tak mimoděk při práci. Můžete být žena, která si kontroluje make-up a na poslední chvíli v odrazu hledá chybičky či nedodělky, jež by ještě na poslední chvíli stihla překrýt nebo zamalovat a mohla tak být tou krásnou ženou, tou za kterou se všichni budou otáčet. Můžete být muž, který si kontroluje výsledek ranního rychlo-holení, co teď nevěřícně kroutí hlavou, jak že se to mohlo stát, že zapomněl na pravou kotletu. Na rozdíl od ženy, ale chudák muž už s jeho ranním omylem nic nezmůže a tak jen pokrčí rameny s vědomím, že i za ním se dnes pravděpodobně mnozí ohlédnou. Můžete být i malé dítě školního věku, prvňáček řekněme, co si zrovna nacvičuje různé pošklebky a obličeje. On tyto ranní manévry, nakrucování tváří a pantomimu zástupů právě takových žen, mužů a dětí pozoruje z druhé strany zrcadlového skla, které obíhá jeho obdélníkovou pracovnu uprostřed stanice metra Palmovka. On je vidí, oni jeho ne.

Ale kdože je ten tajemný on, jehož počáteční líčení uvrhlo do světla poněkud nelichotivého stínu chlípného slídila, co se skrývá za závojem pohyblivých odrazů. On je obyčejný pracovník pražského metra, obsluha kamerového systému stanice Palmovka, které jak již bylo nastíněno, má sídlo přímo uprostřed nástupní platformy do souprav metra. Jmenuje se Petr.

Typický Petrův den začíná ještě předtím, než se první metro vydá na svou kmitavou pouť, ve tři hodiny ráno. Takto brzký budíček by mnoha lidem způsobil spánkové problémy, nespavost a následnou podrážděnost. Třicetiletý, mladý muž je však ranní ptáče, dosti pravděpodobně to nejranější a na takovýto denní rytmus si už zvykl. Petr je vitální. Ze svého dvoupatrového domu tak každé ráno vyráží na kole, ať je léto nebo zima, jitřní projížďka ho vždy probere daleko lépe než i ta nejsilnější káva či nejstudenější koupel.

Pokud vás zarazila zmínka o Petrově dvoupatrovém domu, tak vězte, že to není omyl, nebo tiskařská chyba. Pracovníci metra se pravda většinou takovými nemovitostmi chlubit nemohou a už vůbec pokud onen dvoupatrový dům je ve skutečnosti dvoupatrová vila, jež se nachází ve velmi lukrativní pražské čtvrti. Petr je bohatý. Nevyhrál sportku, není bankovním lupičem ani v pětadvaceti nevydělal na výhodném investování do akcií. Při tragické nehodě vlaku mu však zemřeli oba rodiče, vlastníci jedné výnosné obchodní společnosti a dvaadvacetiletému potomkovi tak spadlo do klína vše, co měli.

Petr je sirotek.

Z nenadálého osamění se Petr dlouho nemohl vzpamatovat, přestal chodit na vysokou školu, přestal vídat své přátele a přestal chodit i na fotbal. Společnost ho po oné nešťastné události nezajímala, ale co Petrovi pomalu ale jistě začalo docházet, že on sám společnost také moc nezajímal. Lidé, které považoval, za přátele nebo za blízké mu z jeho splínu nijak nepomáhali, jakoby jim jeho ztráta byla lhostejná, nebo jakoby věřili, že je dostatečně duševně silný a odolný, že se z onoho podroušeného stavu dostane sám.

Petr je duševně silný a odolný. Ze ztráty svých nejbližších se postupem času vzpamatoval. Do školy se však již nevrátil. Nevrátil se ani k hraní fotbalu a s jeho rádoby přáteli přerušil kontakt. Celkově se uzavřel světu, kontakt s lidmi měl však rád, jakýkoliv vztah s nimi ale navázat nechtěl. Často tak jen sedával v parku a pozoroval okružní běžce, malé děti na prolézačkách nebo bezdomovce hledající si nocleh pod širým nebem. To ale nemohlo být řešením navěky.

Peníze Petr měl, nechtěl se ale jen nudit doma a tak si hledal práci. Nakonec našel inzerát v tisku o hledání pracovníka služby metra na monitorovací činnost pro stanici Palmovka. Proč ne? Petr si řekl, že to zkusí. Byla to práce pro jednoho člověka, žádný kolektiv okolo, žádné bratříčkování a klid. Navíc by měl i jistý sterilní kontakt s lidmi a to skrze monitory kamerového systému, což mu do značné míry vyhovovalo. Petr byl vybrán a práci vzal.

Ve třiadvaceti letech poprvé nastoupil do oné obdélníkové prosklené a přec neprůhledné pracovny uprostřed stanice metra Palmovka. Již sedm let je pracovníkem metra a život ho baví. Přátel má co by se na prsty jedné ruky vešlo dvakrát, zato to jsou přátelé, kteří za ním stojí a o víc Petrovi ani nejde.

Jak již bylo zmíněno, ráno Petr začíná jízdou na kole stále ještě potemnělou Prahou. Kolo uzamkne do stojanu, pozdraví se s kolegy a zavře se do své kukaně. Po chvilce vždy dorazí údržbář Luděk a řidič metra Standa a všichni si spolu dají ranní čaj a krátce poklábosí. To vše Petr stihne ještě předtím, než se brány metra otevřou široké veřejnosti.

Zatím šeď, stereotyp a nuda, říkáte? Možná. Petrovi to tak ale nepřipadá. Úderem čtvrté hodiny ranní se však tento stereotyp změní na vždy jedinečnou a neopakovatelnou změť lidí a osudů, kteří projdou okolo Petrovi kukaně, nebo jsou zachyceni kamerovým systémem. Všechny dny však mají stejný vzorec, ranní špička, odpolední špička a to mezi tím. A pak, na nástupišti přeci chodí dost často i ti samí lidé den co den. Možná. Petrovi to tak ale nepřipadá. V detailech je ono kouzlo a odlišnost každého dne a postupem let se tyto detaily Petr naučil velmi dobře vnímat, rozlišovat a pozorovat.

Ba co více, do některých životních detailů se snažil i vstupovat a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí je napravovat či vylepšovat. Nemístné až nepřípustné, říkáte? Možná. Petrovi to tak ale znovu nepřipadá.

Jako dobrý případ může posloužit právě probíhající předvánoční období. Lidé se honí a shánějí dárky, blahopřání a mnohdy metrem prostě prolétnou. Celý ten shon blížící se Vánoce nijak nepřipomíná. Lidé jsou nervózní a vystresovaní.

S nástupem mrazivého počasí se však do metra čím dál tím více stěhují i lidé bez domova, které do podzemí zažene ono krušné a nevlídné počasí. A to jak v průběhu dne, tak se o to snaží i v nočních hodinách s vidinou relativně vlídného a příjemného noclehu. To však nelze.

Petr slouží jen ranní a polední směny, takže o příbězích vyhánění bezdomovců z metra slýchá pouze při střídání stráží se svým kolegou na odpolední směnu Václavem. Václav prý vždy zavolá na pomoc městskou policii a s jejich pomocí se nechtěné nájemníky snaží vystěhovat. Není jich mnoho ale několik jedinců přeci.

A právě jeden takový případ, dalo by se říci, již stálý rezident okolí zastávky metra Palmovka i jeho útrob, je bezdomovec Tomáš. Petr toho nešťastníka znal už asi půl roku, za který s ním i tu a tam prohodil pár slov, narazil-li na něj ráno u vchodu do metra. V právě probíhající prosincové zimě se však tyto střety stávaly stále více a více časté. Ne že by Tomáš byl nějaký dotěra, ale každé ráno čeká na otevření metra, aby se mohl alespoň schovat před štiplavým větrem. Každé zimní ráno tak pozdraví Petra, mírně se pokloní a hluboce poděkuje. Petr už ho ani tolik nevnímá a jen se vždy usměje a prohodí pár zdvořilostních frází a pokračuje ve své ranní rutině.

Tomáš je sice bezdomovec, ale ostatním se snaží, co nejméně vadit a překážet. Snaží se i po půl roce pod širým nebem stále dbát na svůj zevnějšek a aroma, které okolo sebe šíří, byť je to s klesající teplotou stále těžší a těžší. Pokud dostane příležitost, snaží si i přivydělat prodejem magazínu, či několika málo květin. I těchto příležitostí se mu však tohoto prosince nedostávalo, žebrat s nataženou rukou se mu nechtělo a krást už vůbec ne. Kdyby alespoň uměl hrát na nějaký hudební nástroj, ale ani to ne. A tak se chudák Tomáš jen tak potlouká stanicí metra ve své šusťákové hnědé bundě, manšestrových kalhotách neidentifikovatelné barvy, teniskách a kšiltové čepici s logem fotbalového týmu. Nic na práci a jen velmi málo co do úst.

Jednoho prosincového dne si tak Petr sedí ve své kukani a hledí na monitor. Náhle vidí, jak prostorem stanice pospíchá další mladá paní, zcela evidentně z velmi dobře zajištěné domácnosti, s taškami plnými dárků a vánočního cukroví, že by to nasytilo celý regiment. Mobil u ucha a uhání k eskalátoru, přesně kolem bezdomovce Toma, o kterého ani pohledem nezavadí. Petr však vidí, že jí něco vypadlo z kapsy. Vidí i Toma, jak onu věc zvedá a bez otálení se vydává v patách oné spěchající paní. Dle tvaru je to Petrovi jasné, je to peněženka a po přiblížení na její detail v Tomášově kmitající ruce i docela dosti naditá peněženka.

Metro přijíždí do stanice a panička zrychluje tempo. Poslední schody eskalátoru bere už i po dvou. Tomáš už téměř bez dechu také zařazuje poslední rychlostní stupeň. Lidé ze souprav už vystoupili a teď je řada na těch, co se chtějí nalodit.

Třicet metrů…

„Paní! Počkejte! Stát!“

Dvacet metrů…

„No tak stůjte! Něco vám upadlo!“

Deset metrů…

Oba předvádí sprint olympijského charakteru.

Paní vběhla do vlaku. Dvě vteřiny po ní i udýchaný bezdomovec Tomáš. Tou dobou už však pracovník metra Petr stojí venku ze své kukaně a zdviženou rukou dává řidiči soupravy najevo, aby ještě chvilku počkal. Celý finiš měl před sebou jako na dlani, dokonce i teď může zaslechnout, jak oba sípou a lapají po vzduchu.

Petr je moc zvědavý jak se nastalá situace bude dál vyvíjet. Co bude Tomáš požadovat za nálezné.

„Paní! Tohle vám vypadlo z kapsy!“, klepe Tom mladé paní na rameno a podává jí naditou peněženku. „Veselé Váno-“

PLESK!

„Co na mě šaháš, ty špíno! Vypadni ode mě a nešahej na mě!“

Bezdomovec Tomáš se vypotácí z vlaku, držíce si levou tvář s rudým otiskem dlaně. Červená kontrolka nad dveřmi se rozsvítí, vlak se uzavře a pomalu zase odjíždí. Oba zbylí aktéři ještě pět vteřin stojí na svých místech, poté se však každý vrací do svého koutu stanice metra. Jeden odevzdaně a překvapeně, druhý rozhořčeně a překvapeně.

Ten druhý byl Petr. V celé scénce mu nešlo do hlavy hned několik věcí. Proč si Tomáš nenechal tu peněženku? Zcela evidentně v ní bylo dost peněz. Proč si ani neřekl o nálezné? I když mu na to pomalu nebyla poskytnuta příležitost… Daří se mu čím dál tím hůř a hůř. Ale hlavně, proč se dočkal facky a ne poděkování a jaksi spontánního darování pár stokorun od zámožné paničky? Pálivé otázky se usadily v Petrově mysli a on aspoň na nějaké chtěl odpověď. Nicméně práce nepočká a tak se dál věnoval studiu monitorů.

Uběhla zhruba hodina a půl od oné inkriminované události a vestibulem sviští mladý podnikatel a v závěsu má znovu bezdomovce Toma. Co to má v ruce? Peněženku!

Mladý muž je rychlejší než mladá paní a Tomášovi tak nezbývají síly na volání.

Podnikatel v obleku ladně skáče do soupravy. Téměř po hlavě tam za ním doplachtí i Tomáš. Trošku si při tom prodřel své manšestrové kalhoty. Petr znovu dává rukou znamení řidiči a napjatě poslouchá a sleduje, co se udá tentokrát.

„Pane Veselé Vánoce! Vypadla vám peněženka. Tady je. Pěkné svátky.“

Zatím žádna rána, podnikatelův brunatý obličej však nevěstí nic dobrého. Peněženku si bere.

„Ještě jednou na mě promluvíš, ty lůzo, nebo jen dýchneš mým směrem a zažaluju tě za to, že bydlíš ve stejným městě, co já, dýcháš stejný vzduch co já a vysoudím s tebe i tvou duši. Teď mi jdi z očí! No tak vypadni, než se neovládnu a jednu ti natáhnu!“

Tomáš couvá z metra v šoku. Červené světlo, dveře se zavírají, vlak odjíždí, Petr leze zpět do kukaně a vztekle za sebou tříská dveřmi. Tomáš jen dál stojí na bezpečnostním pásu.

Kdyby skočil, může to mít přeci za sebou? Celé to utrpení a přežívání by skončilo. Petr jeho myšlenkové pochody zavětřil, a ač se žádný vlak neblíží – „Opusťte prosím bezpečnostní pás! Opakuji. Opusťte prosím bezpečnostní pás!“. Bezdomovec, jako vytržen ze snu, couvá o několik kroků zpět, poté se otáčí a metodou krok sun krok míří do svého rohu u eskalátoru.

Dvakrát mít šanci notně si přilepšit a dvakrát se zachovat správně a být odměněn podle vzoru pro dobrotu na žebrotu. Petr nepotřeboval dalšího důkazu o dobrosrdečnosti chudého bezdomovce, obě situace mu však ležely v žaludku. Proč se ti lidé zachovali, jak se zachovali? Je přeci čas vánoční, období klidu a míru…

Bezdomovec Tomáš po chvíli meditace vsedě vstal a vyšel ven před prostory metra, tam jeho činnost a počínání Petr již nemohl pozorovat. Snad se tam nepokusí spáchat něco podobného, co ho napadlo na bezpečnostním pásu…

Hodiny nicméně pro Petra plynuly dál a dál a nic tak podstatného či překvapivého se již toho dne v okolí jeho kukaně neudálo.

Padla. Petr si balí své saky paky a vychází po schodech na „čerstvý“, pražský vzduch. Míří ke kolu, a koho to nevidí probírat odpadky okolo popelnicového stání. Ano, je to Tom. Naštěstí stále žije, neskočil pod tramvaj. Petr neváhá a přistupuje ke svému dnešnímu hrdinovi.

„Zdravím vás… eeeehm…… Veselé Vánoce vám přeju.“, soukal ze sebe Petr, kterému teprve v ten moment došlo, že vlastně neví, co přesně chce udělat a jak přistoupit k člověku, jenž byl za svou dobrotu dvakrát nepěkně ponížen a dokonce i bit. Nevrlý, naštvaný, zahořklý a podrážděný, takového si sám sebe představoval Petr, kdyby ho potkala podobná situace, a on tu teď tomu chudákovi přeje Veselé Vánoce, slova, po kterých pro něj přišli ošklivosti.

„Ehmmm… Veselé Vánoce i vám.“, bylo to pouhé překvapení, nic z oněch vlastností, které si Petr představil. „Veselé Vánoce…“, ale přeci jen špetka odevzdanosti se ve hlase mihla.

„Cooo takhle kdybych vám řekl, že pro vás mám dárek.“, Petr jen tak plácl do vody.

„Tak bych se velmi divil. Vím, kdo jste. Pracujete v metru, občas mě i pozdravíte… Ale dárek… čím bych si to prosím vás zasloužil…“

„Viděl jsem, co jste dnes udělal…“

„Ale já jim ty peněženky vrátil a ani korunu jsem si nevzal, přísahám.“

„No právě… A viděl jsem, jak se zachovali ti šťastlivci, kteří upustili peněženku zrovna blízko vás. A pěkné to tedy nebylo.“

„Vánoční shon…“

„Možná… anebo jen neduh dnešní doby, lhostejno vánočního období… No tak pojďte, dám vám nějaké peníze a do konce roku vám předplatím ubytování v hotelu.“, Petra konečně napadl dárek.

„Ale to je…, to je pro vás určitě moc nákladné, to se nemusíte starat. Já to tu nějak přežiju.“

„Jak dlouho jste bez domova?“

„Půl roku, pane… už to bude půl roku…“

„Takže jste ještě nezažil pořádné mrazy venku. Doposavad noční teploty nepadaly nijak moc nízko, ale vězte, že být celou noc venku při mínus deseti… to se nemusí vyplatit.“

„Opravdu si nemusíte dělat škodu…“

„Trvám na tom!“

„No tak tedy dobře, ale ne žádný moc nóbl, nechci vysávat váš, předpokládám, ne tak valný plat charitou na bezdomovce. Určitě máte pro koho jiného utrácet za vánoční dárky.“

„Vězte, že ani ne… A o mé finanční schopnosti si starost také nedělejte.“

„No tak dobře, když tedy jinak nedáte.“, povolil nakonec Tom a tváří se mu mihl úsměv.

Oba želvím tempem vyrazili do ulic metropole. Pro kolo se Petr vrátí později.

„Já jsem Tomáš, mimochodem, dobrý muži.“

„Já jsem Petr, těší mě.“, došlo k prolomení ledů ještě na přechodu od stanice metra.

Jak tak šli ulicemi Prahy, probírali celý ten zvláštní den, ale dostali se i k tomu, že už se vlastně několikátý měsíc vždy ráno pravidelně míjí v metru. Hovor to byl příjemný a nenucený, přerušil ho však vstup do hotelové recepce. Nic nóbl jak si přál Tomáš, ale nějaká kobka také ne. Zkrátka normální tříhvězdičkový hotel.

„Tak, na čtrnáct dní jsem vám zarezervoval pokoj v prvním patře. Vše je zařízené. Přes Vánoce a Silvestr máte kde bydlet a pak se uvidí. Třeba si něco najdete.“

„Děkuji, děkuji vám moc. Snad vám to budu moci někdy něčím oplatit.“

„Tady máte ještě pár peněz taky na jídlo a třeba nějaký oblečení ze sekáče. Moc to není. Ale máte tu polopenzi, takže hladovět byste neměl.“

„To je od vás skutečně velmi laskavé, ještě jednou děkuji.“

S tímto se oba pánové také rozloučili, podali si ruce a vyrazili každý opačným směrem. Nyní polo-bezdomovec Tom do svého pokoje a Petr pro své kolo před stanici metra.

Dny ke Štědrému dni spěchaly jako o život, dvojice mužů však i v tomto shonu našla čas a klid a vždy po skončení Petrovy směny si vyrazila do kavárny na krátké poklábosení. Probírali se různé věci, nejčastěji však příběhy z kukaně či monitorů v ní instalovaných.

Jak Petr zjistil, čím blíže je onen veliký sváteční den, tím více lidé spěchají a jsou podrážděnější a podrážděnější. Nákup dárků holt neradno nechávat na poslední chvíli. Výjimky ale potvrzují pravidlo a i těch lze za den několik spatřit, bezdomovce Tomáše nyní vyjímaje.

Ti dva si opravdu lidsky sedli. Častokrát nezůstalo pouze u jedné kávy a klábosili až pozdě do noci. Osud jim oběma pokroutil život, oni to ale úplně nevzdali.

Jak Tomáš jednou líčil, že i on, a není to ani tak dávno, asi rok, by se možná v metru na bezdomovce vracejícího mu peněženku také obořil. I on totiž byl z kasty manažerské - obchodní a spěchavé k tomu, měl rodinu, malou dcerku a ženu, o které se chtěl vždy dobře postarat. Jednou vlivem spekulací nadřízeného manažera však přišel o pozici. Vzepřel se. Nadřízený ale využil vazeb a nitek, o kterých Tom neměl ani tušení a druhý den tak ztratil i reputaci. Chvilku si to bez práce užíval, pak ho to ale začalo doma nudit. Hádek se ženou přibývalo a jeho stále kvůli onomu stigmatu nikde nechtěli přijmout. Pak se to náhle zlomilo. Žena mu oznámila, že se chce dát rozvést. To byl první direkt. Druhý přišel, když si Tom jednou při cestě z úřadu práce všiml, že se jeho stále ještě žena v jedné restauraci tulí a vrní v náručí jeho bývalého nadřízeného manažera. V ten moment se v něm něco lidsky zlomilo. Podpis rozvodových papírů s poznámkou NECH SI VŠECHNO, MRCHO!, odstěhování se do hotelu na opačné straně Prahy, vyschnutí finančního konta, vystěhování se z hotelu, nekonečné obtíže s nalezením solidní práce a život na ulici. Závěrečnou fázi, svého životního úpadku vzal třicetiletý Tom skutečné rychle. Během necelého měsíce bylo vše, co pokládal za samozřejmost pryč.

Petr svému příteli také vylíčil svůj příběh a povzbudil ho, že vzpamatování se z podobné útrapy chce čas a půl roku či rok není výjimkou. Tom je na ulici něco málo přes půl roku.

„Hele Tome, a co kdybys strávil Štědrý den u mě doma? Chtěl bych pozvat i Luďka a Standu, ti taky pracují v metru a žijí sami. Co ty na to? Kapr… stromeček… třeba i dárky a koledy, ale hlavně pohoda a klid. Tak co?“, nadhodil při jednom kávovém posezení těsně před 24. prosincem Petr.

„Moc rád! A dárky a koledu budou určitě! To jsem ti ještě asi ani neřekl, ale hledám si zase nějaké krátkodobé brigády a hádej co? Včera mě konečně na jednu vzali. Jeden den, zítra, jako náhrada za kluka, co je marod. Prodávání kaprů! Dobrý ne? HA! Takže se neboj, dárky budou a dokonce ne od tebou půjčených peněz.“

Bylo dohodnuto a bylo 21. prosince.

22. prosince si Tomáš po delší době zase zkusil, co je to pracovat a vydělávat nějaký ten peníz. Petr pozval Luďka a Standu a oni přijali, Standa se však omluvil, že se staví jen na chvíli, protože za ním přijede bratr s rodinou z Brna. Nečekané avšak milé překvapení pro Standu. Petr po směně zaskočil ke kapřímu stánku, kde zrovna pracoval Tom a koupil jednoho tři a půl kilového. Zabití a vykuchání, rozuměj kaprovo, byla pozornost pracujícího kamaráda.

23. prosince všichni čtyři nakupovali dárky a nějaké to cukroví a pociťovali tu skutečnou předvánoční náladu.

24. prosince si všichni čtyři prostě užili. Dobří lidé, -

„Hele Luďku, tebe já vlastně znám taky, ty jsi údržbář na Palmovce, co? Já jsem ten co se tam začal občas povalovat na zemi.

- dobré jídlo, klid a pohoda, vše co si kvartet a po páté hodině večerní trio přálo. Dokonce i ty koledy a dárky pro každého od každého byly. Pro všechny zúčastněné zkrátka báječný Štědrý den.

„Snad to příští rok zase zopakujeme, co chlapi?“, volal 25. prosince ráno Petr na dva odcházející nocležníky ze dveří. „A nezapomeňte na ten Silvestr! Jak jsme se dohodli, jo!“

Štědrý den a po dnu na každou stranu si vzal Petr dovolenou a ještě když jel ráno 26. na kole do práce, vesele si zpíval koledy.

Ranní rutina: „Čau Luďku, čau Stando, jaký byl nakonec Štědrý večer s bráchou a jeho rodinou?“, krátký pokec, nažhavit monitory a jde se do práce.

Kolem deváté hodiny ranní Petr spatřuje maminku s dcerkou, několikrát je již spatřil v popoledních hodinách v metru, jak ta straší, doprovází tu mladší, ze školky. Párkrát za nimi před Vánoci dokonce i šel, (nesledoval!), pouze šel a viděl, jak dvojice zachází do jednoho, velmi starého a oprýskaného činžovního domu, co by kamenem dohodil od stanice metra. Obě dvě si nyní stoupli před kukaň, před ono průhledné zrcadlo, a maminka si jen tak letmo zkontrolovala prostý make-up.

Petr je takto zblízka a čelmo viděl poprvé. Obě byly moc krásné, což v kombinaci s jejich oděvy dávalo dojem popelky a její dcery. Obě byly oblečeny do onošeného zimního oblečení, nebylo do očí bijící, ba právě naopak, umě schované a naaranžované a letmým pohledem absolutně nepozorovatelné. Mělké rýhy na čele stále ještě mladé ženy, však upozorňovaly, že to stojí dosti námahy a nervů. Přesto však, když maminka odhlédla od svého odrazu a podívala se na dcerku tak to bylo s hřejivým pohledem, plným radosti, odvahy a lásky až se Petr za zrcadlem orosil. Zpola zaplněná, děravá, igelitová taška, z níž vykukoval delší předmět zabalený do vánočního papíru, nasvědčovala, že jedou k někomu na povánoční předávání dárků.

Vlaková souprava stále ještě nikde, podle digitálního panelu tu bude za minutu dvanáct vteřin. Dvě popelky, nyní už zády k zrcadlu, stále čekají dosti blízko Petrovy kukaně. Rozhodně dost blízko na to, aby byl Petr případně slyšel, co si povídají, neb jeho pracovna není zvukotěsná. Ne že by tedy Petr šmíroval, šmírákem nebyl. Tu ho však náhle do uší bodlo, co jen tak mimoděk zaslechl.

„Mami, za co se na mě Ježíšek zlobí?“

„Proč by se na tebe měl Ježíšek zlobit, Baruško?“

„Nevím…… paní vychovatelku poslouchám a nezlobím…… Pokojíček jsem si před Vánocemi uklidila…… A zuby si taky čistím každý den dvakrát…“

„No vidíš!“, usmála se povzbudivě mamka na svou ratolest. „Tak to se na tebe Ježíšek určitě nezlobí. Určitě tě má moc rád.“

„Tak proč mi nenadělil toho mluvícího, plyšovýho slona? Moc jsem si ho přála a nakreslila jsem ho i do vánočního přáníčka……“

Petr si dokázal představit výraz maminky, která musela čelit několika nepříjemným otázkám.

„Víš beruško, některé děti, třeba ty, co jsou hodně moc nemocné potřebovali pomoc mluvícího slona víc než ty. Ježíšek to viděl a tak dal plyšáky jim, aby jim pomohl se uzdravit. A tobě, protože ví, že jsi zdravá a silná a jak moc ráda si kreslíš, nadělil ty pastelky a blok. Občas Ježíšek nadělí to, co si přejeme v přáníčku a občas to, co si třeba přejeme, ale zapomněli jsme to do přáníčka namalovat…“

Docela mistrně zdůvodněno, nicméně Petr věděl své.

„Ale já si toho slona moc přála…-“

Vlak s rachotem vjíždí do stanice a Petrovým poslechům je konec. Dvě mladé dámy, ruku v ruce, pomalu nastupují do vagónu a otáčí se naposledy směrem k Petrově kukani. Mamince na čele přibyla jedna kratičká brázda a dcerce jak vidno stále vrtalo hlavou, jak to, že jí Ježíšek nepřinesl slona. Obě usedli a vlak odjel.

Celý zbytek směny Petr jednou polovinou svého mozkové kapacity neustále myslel na ty dvě smutné princezny. Když se pak v odpoledních hodinách znovu ploužil ke svému kolu, napadlo ho, že by si mohl zahrát na jednoho opožděného Ježíška a koupit mladé slečně vytoužený dárek.

Ono ale sehnat mluvícího, plyšového slona není jen tak, jak se ukázalo. V menším hračkářství v Holešovicích byli řehtající, plyšoví koníci, v druhém, větším, už sloni byli, němí jak se ale po důkladném ohledání ukázalo. Ještě tu bylo jedno obchodní centrum, a jak Petr správně vydedukoval, každé by mělo mít hračkářství.

První regál, stavebnice… druhý regál, panenky… třetí regál, plyšáci…

„Ahoj, jsem Jumbo, tvůj sloní kamarád…“, další zmáčknutí sloního břicha. „Mám sloní paměť, vyzkoušej mě…“

O další hlášku už Petr nestál, vzal mluvícího chobotnatce, zaplatil a nechal si ho dárkové zabalit a vyrazil k oprýskanému činžáku, kde bydlí malá sloní fanynka.

No jo, ale jak se ty dvě jmenují… To byla otázka, kterou si měl Petr položit, než vyrazil na nákup.

„To jsem ale blbej…“, zamumlal si pro sebe, dal oči v sloup a odevzdaně zakroutil hlavou, rychtujíce kolo směrem k jeho trase domů.

Jak tak koulel očima vzhůru, v okně ve třetím patře spatřil nalepené barevné, papírové slony s chobotem nahoru. Tak přeci jen, naděje pro něj i pro malou Mauglí holčičku. Takže třetí patro v pravé polovině domu. Dostat se dovnitř by neměl být problém. Výběr náhodného zvonku a…

„Dobrý den, vodovody a kanalizace, kontrola potrubí, mohl byste mě prosím pustit do domu, pane Dvořáku?“

CRRRRRRRRRR!

Tak a teď do třetího patra. Petr bral schody po dvou. Levé dveře ne, pravé… a u rohožky jsou dokonce malé dětské boty. Obě dámy jsou asi už opět doma. Teď opatrně ucho na dveře, ne kvůli šmírování, pouze pro potvrzení, že to jsou skutečně ony.

„Máááámíííí, pojď sem…“

Ano jsou to ony. Petr pokládá zabalenou krabici na rohožku a píše na papírek PRO MALOU, SLONÍ FANYNKU, VESELÉ VÁNOCE!

Tak a už jen zazvonit… moment… žijeme přeci v době, kdy se každý bojí otevřít cizí zabalenou krabici, kterou si neobjednal. To ne, zabalenou krabici ne. Petr tedy dárek sám rozbaluje, slona usazuje na prostou lavičku nalevo u dveří, papírek s přáním pokládá vedle něj, zvoní na zvonek a pak už jen rychle sviští o patro níž. Aby zjistil osud svého dárku, snad ho mladá mamka nevyhodí…

Dveře se otevírají.

„Mamííí, kdo to – jéééééé slóóóón!!“, dcerka právě spatřila svého nového, plyšového kamaráda.

„Ahoj, jsem Jumbo, tvůj sloní kamarád!“

„Jééééé, on i mluví. Mami, to mi ho sem donesl Ježíšek! Určitě! Jdu si s Jumbem hrát, můžu, mami?“

„A-a-a-ale jo, určitě princezno……“, maminka poprvé promluvila a z jejího hlasu údiv přímo čišel.

Petr raději už ale potichu, polehounku, tak říkajíc po anglicku mizí ze scény i z oprýskaného činžovního domu.

Ten večer Tomáš zase jednou nad chlazeným pivem u Petra doma smekl nad šlechetností a dobrým srdcem svého přítele.

„Víš, asi tak jeden člověk z deseti miliónů, by udělal to co dneska ty…“

„Jo a asi jeden z deseti miliónů by si dvakrát po sobě nenechal nalezenou peněženku… Myslím, že jsme oba stejně naivní dobráci…“

Oba se pousmáli zmíněným úvahám, dopili své půllitry a pak už Tom s přáním dobré noci vyrazil zpět ke svému hotelu, kde byl ještě stále ubytován.

Další dny k Silvestru ubíhaly vskutku všedním způsobem. Kolem do práce, čumenda na hordy lidí proudící oběma směry pražského metra a kolem z práce. Jednou dokonce Petr znovu spatřil dvojici, maminka a dcera, a s radostí pozoroval, že malé čouhá z batůžku na zádech plyšový chobot vycpané hračky. Slon Jumbo se, jak vidno, stal nedílnou součástí domácnosti. Ob večer si Petr dával vychlazenou dvanáctku s kamarádem Tomem, který prodával jako brigádník zábavní pyrotechniku a vždy trval na tom, že Petrovi alespoň to pivo zaplatí, stále totiž ještě žil v hotelu za jeho peníze.

Na Silvestra byl Petr také v práci a shon ve stanici metra mu připomínal slabší odvar předvánočního shonu a honu.

To co však ke konci své směny, kolem druhé hodiny popolední, náhle zpozoroval na monitoru z kamery šest, která snímala jedno temnější zákoutí prostor stanice metra, mu na okamžik zastavilo krevní oběh.

Dva muži v černém oblečení a v kšiltovkách stažených do obličeje zahnali do rohu mladý pár a evidentně jim vyhrožovali. Do mladíka několikrát strčili a dali mu i pěstí do břich až se mu na moment podlomila kolena. Nikdo kolem nešel, ani nebyl na blízku. Petr se rozhodl zakročit. Vyběhl z kukaně a mířil vstříc oné slepé uličce. Schody nahoru bral po dvou. Už byl přímo pod úrovní vozovky. Teď doleva.

„Hej! Nechte toho nebo zavolám policii! Okamžitě ty dva nechte!“, Petr zněl autoritativně a výhružně.

Ve zkratu, pod tlakem nebo v jinak vypjatých chvílích lidé jednají různě.

Chodbou zní výstřel, který se o stěny ještě několikrát rozmnožil.

Petr si na monitoru nevšiml podezřelého předmětu, jejž jeden z vyděračů drží v kapse mikiny.

V kapse díra a z ní stoupá kouř. V Petrově hrudníku také díra, z ní ale kape krev.

„Ty vole, nech je bejt! Zdrháme! Dělej, než sem přijedou benga!“, útočníci berou kramle.

„To se stane, když se sereš, do čeho ti nic není, frajere!“, uštědřil ještě výchovnou lekci jeden z nich, již na zemi ležícímu postřelenému.

Mladý pár stále ještě v šoku, stalé stojí v koutě tisknouce se k sobě. Ona pláče a třese se, on jí tiskne hlavu k svému rameni.

Dříve prázdná chodba se začíná plnit lidmi. Po výtržnících už nikde, ani vidu ani slechu.

„Tak volejte někdo záchranku sakra!“, ozývá se jeden z hloučku, bezdomovec. Mobil nemá, jeho povel však spustil hromadné prohmatávání kapes druhých a konečně také vytočení 155. Pomoc tu snad už tedy brzy bude. Od doznění výstřelu však už uběhla celá minuta.

Petr má ruce celé od krve. Jako by nevěřil, co se děje. Krev je i na zemi všude kolem něj. Kouká si na ruce a kolem sebe a zpět na ruce. Stále jakoby nevěřil. Bolest ještě šokem asi nestihla nastoupit. Vstát však nejde. Poloha ležmo je jediná schůdná.

Někdo proskakuje rostoucím klubkem lidí. Že by další bezdomovec? Ano!

„Kamaráde, co si to zase dělal? Musel sis zase hrát na hrdinu?“, Tom nyní podpírá hlavu svému příteli a svým novým bílým kulichem tlačí na střelnou ránu.

Kulich rudne velmi rychle.

„Vydrž! Vydrž, kamaráde! Sem tady! Musíš vydržet, nikdo jinej za mě hotel platit nebude!“

Koutky v Petrově sinající tváři se vzdorovitě stočí vzhůru v křečovitý úsměv.

„Buď dál…… naivní dobrák…… Tome…“, spolu se slovy z Petrových úst vychází i krev.

Krvácení se nedaří zastavit. Petr upadá do mdlob.

„No tááááák! Kamaráde! Vydrž! …… Není tu nějakej doktor?!?! Doktora!!!“

Žádný doktor nepřichází. Nikdo krom Tomáše umírajícímu nepomáhá. Ženy popotahují, či propukají v pláč, muži se zamračenými výrazy šokovaně přihlíží.

„No tak pomozte někdo!!! Pomóóóc!!!“

Bezdomovec, který mobilizoval přihlížející, jako jediný přikleká ke zkrvavenému duu. Z igelitové tašky tahá levnou vodku.

„Tady!“

Pravděpodobně měl v úmyslu se s ní zahřát v krutém silvestrovském mrazu, na sebe ale nyní nehleděl.

Tomáš lije obsah láhve na ránu. Trochu také zkouší nalít do svého postřeleného kamaráda.

Žádná reakce.

Tomáš se nyní poprvé pořádně dívá na umístění rány. Vstup je těsně napravo od středu hrudního koše. Další dávka vodky na ránu.

„Pane…… já necítím puls……“

Bezdomovec prsty pokračuje v hledání tepu na ruce, Tomáš hledá na krku.

Nic. Ani ťuk…

Smrt nastala po pěti minutách od osudového výstřelu.

Tomáš i druhý bezdomovec jen mlčky, zdrceni složí své rudé ruce v klín a prázdnými výrazy hledí na tělo před sebou. Nikdo s klubka okolo nevydává ani hlásku.

Muži s brašnami a červeným křížem ve znaku, přispěchali za další minutu.

Zběžné ohlednutí situace a důkladné ohledání Petrova těla a…

„Je nám líto, ale tady už nemůžeme nic dělat…… Takováto střelná rána se neslučuje se životem…“

Dobrá duše a strážný anděl stanice metra Palmovka tak teď leží poblíž své kukaně, svého pracoviště, místa odkud podnikal své dobrosrdečné výpravy.

Pro Tomáše to byla nejsmutnější oslava Nového roku.

Pohřeb se konal druhý lednový týden a kromě Toma na něj dorazili už jen Luděk a Standa. Smuteční hostina se poté konala v jedné kavárně, kam občas Petr rád zašel. Káva a pár zákusků, nic honosného. Většina majetku byla v závěti odkázána na charitu, Standa, Luděk a Tomáš však také dostali, něco, vždy pouze drobné předměty, co je k Petrovi pojilo. Tomáš dostal symbolicky Petrovu peněženku.

A co se stalo pak s onou trojicí? Viděli se ještě někdy a někde?

Odpověď zní: ano.

Tomáš totiž vyhrál konkurz na místo obsluhy kamerového systému stanice metra Palmovka. Na pracovní pohovor dokonce přišel v zapůjčeném obleku, na který utratil většinu svých úspor, tolik pro něj to místo znamenalo. Takže ano, trojice se potkávala a přátelila i nadále. Stejně tak jako duch a ideály zesnulého Petra nadále prostupovaly prostory stanice, skrze nového hrdinu v kukani, Tomáše.

                                                                      THE END