Jsem ročník 1968. Celá moje rodina (včetně mámy *1946) už má dávno chytré telefony. Sám jsem dlouho odolával a na sklonku léta jsem si kvůli některým internetovým informacím také pořídil „chytrý“ telefon.

Uvítal jsem rychlejší informace o dopravním spojení, uvítal jsem možnost číst si některé články na netu a uvítal jsem nelimitovanou možnost psát si poznámky a skladovat sms. Dokonce i film jsem mohl někomu ukázat a fotoaparát byl lepší než dosavadní 2 megapixely, ale tím to končilo.

Telefon měl vysouvací hardwarovou klávesnici (na té jsem trval, byl to těžko sehnatelný model asi 5 let starý), bez ní bych nedokázal fungovat, ale stejně se mi na ní psalo hůř než na starém mobilu.

Na podzim mi smártfouna někdo ukradl a od té doby opět používám zastaralou technologii; to, co jsem si od chytrého mobilu sliboval, byl pohodlnější internet (i ten IDOS je na tlačítkovém telefonu utrpení, ale dá se to), nicméně přes všechna ta omezení jsem opět spokojeným uživatelem hloupého telefonu.

Koupím si někdy inteligentní telefon? Asi až bude za rozumnou cenu takový, kde budou „tlačítka“ vystupovat plasticky (už dlouho se o tom píše, ale pořád nic) a bude za rozumný peníz (do 3.000 Kč při dnešních cenách). Zatím si radši za 2.000 koupím to, co mám doma (pomalu odchází).

Tož tak.

Děti mají chytré smartphony, chytré tablety a notebooky, dívají se na chytré televize, vzdělávají je vysokoškolsky vzdělaní učitelé už od školky a jedním kliknutím se dostanou k jakékoliv informaci. A přesto podle názoru psychologů a sociologů roste počet těch, kteří se v dospělosti neumí sami rozhodovat, ze všeho neznámého jsou frustrovaní a neumí samostatně řešit situace, se kterými se v praktickém životě setkávají.

Že by měl pravdu děda, který před časem prohlásil: " Aby ty všechny chytré přístroje, které mají dnes děti k dispozici už od jeslí, z nich nakonec neudělaly blbce"