Trojitý agent za doby Československého carského státu (epilog)

Finální rozuzlení celé, dlouho plánované partyzánské operace a zároveň nahlédnutí do historie a do původu Trojitého agenta, Archanděla Gabriela.

"Posaďte se prosím chlapci!", ukázal doktor Luhový na dvě dřevěné žídle s potrhaným čalouněním uvnitř spoře vybavené, rohové místnosti druhého patra nemocnice, velína slovenského odboje. "Doufám, že nepohrdnete sklenkou naší domácí spišské borovičky…"

Petr s Lukášem se na sebe podívali, a ač nejistě, tak přikývnuli.

"….aaaah,… je to pití, jak na žal způsobený ztrátou přítele, tak na oslavu vítězství…", doktor byl k mladíkům otočený zády, zatímco proti oknu lil do obyčejných sklenic z jídelny poctivé dvojité panáky. "Myslím, že ani jeden z nás dnes slavit nebude, ačkoliv je tento den, po dlouhých letech bídy, k tomu asi nejvhodnější…"

Když se vrchní velitel odboje k mladíkům s požehnanými číšemi otočil, všimli si oba, že doktor má na krajíčku. Stál naproti nim silný, moudrý a rozhodný vůdce opozice. Mladíci ale nyní zároveň pozorovali staršího muže středního věku s počínajícími šedinami v jinak tmavých vlasech, opotřebovaného vedením dlouhého boje se silným a krutým nepřítelem truchlícího nad ztrátou.

Ztrátou koho nebo čeho? To zatím mladíci pouze tušili či fabulovali. Sami měli v hlavách více nežli veliký zmatek a bol.

Doktor předal Petrovi a Lukášovi jejich sklenky a sám tu svou pozvedl. Oběma mladíkům stouplo pití do hlavy a ještě v něm ani nesmočili rty, tak silná byla vůně jalovcového destilátu.

"Na Davida!", zahlásil rázně Petr.

"Na Davida!", přidal se Lukáš.

"… na vašeho přítele Davida a…ehm, na… na…"

"A na Jokera!", pomohli téměř jednohlasně oba později narození tápajícímu doktoru Luhovému.

"A na Gabriela……", hlesl po chvilce také doktor.

Všichni tři do sebe čirou tekutinu kopnuli naráz a v onen prchavý moment jakoby pro ně tryzna a truchlení byly na vedlejší koleji neb jim všem do očí vyhrkly slzy.

Doktor spatřil, že poctivý domácí nápoj vykonal svou službu, uvolnil v možných mezích atmosféru ztráty a bolesti a svou sílou všechny tři přítomné vytrhnul z tápání a myšlenkového bloudění.

"Tak chlapci…, asi byste rádi věděli, odpovědi na mnoho vašich oprávněných otázek…", započal doktor poté, co stále ještě trochu orosen po oné poctivé dávce pálenky, dosedl za svůj starý, dřevěný, pracovní stůl.

"Celá naše odbojová aktivita začala tam, kde naši předchůdci za velmi nešťastných okolností zimy roku 2082 skončili. Po nechvalně známém masakru na Štrbském plese.", započal své vyprávění doktor Luhový. "Pracoval jsem tenkrát ve Starém Smokovci jako ambulantní lékař v jedné chátrající malé nemocnici a - tu noc si pamatuji jako dnes - tu noc, kdy k masakru došlo, jsem měl zrovna službu. Musím taky podotknout, že do toho dne jsem také neměl téměř žádné zkušenosti s odbojem či otevřenou revoltou jakéhokoliv druhu. Můj odpor vůči režimu jsem vyjadřoval výhradně soukromě, uctíváním památek padlých či ctěním starých zvyků, tradic a tu a tam tichou recitací slovenské státní hymny.

Vše se však nějak změnilo, když jsem oknem své služebny spatřil sněhem brodící se přízraky… Dvě černé vrány podpírající jednu bílou."

Doktor Luhový mladíkům popisoval příjem i vyšetření v té době obávané bílé vrány, generála Zupky. Trochu se také zmínil o svém krátkém vnitřním boji s Hypokratovou přísahou a o tom jak se lstí o lékařském tajemství zbavil dvou taktéž lehce zraněných a slídících černých vran. Nejvíce se však rozhovořil o generálově charakteru.

"Působil téměř až skromně. Dokud mohl komunikovat, téměř za vše děkoval. Následně však na následky ztráty značného množství krve omdlel. V ten moment jsem se odhodlal k hlubšímu vyšetření."

Doktor dále barvitě líčil, jak malým rentgeno-skenerem objevil generálovi v týlní části hlavy nainstalovaný mikročip, který, jak se ale následně ukázalo, již nepřijímal, ani nevydával žádné signály. Evidentně jedno z generálových traumat na hlavě vedlo k vyřazení kontrolního mikročipu z provozu.

"O Gabrielovi jsem do té doby samozřejmě ještě neslyšel a nevěděl vůbec nic. V ten moment jsem ho zkrátka bral jako elitního vojáka toho tyrana Ctirada. Pomalu ani dodnes nevím, kde je Mladá Boleslav, kde byl Gabriel před válkou velitelem speciální jednotky. Co jsem si nicméně uvědomil hned, bylo, že přede mnou ležel člověk, který byl násilím konvertován a u nějž si i sám car byl vědom, že má jisté schopnosti, jež mu, v Gabrielově případě nedobrovolně, pomohou v jeho teroru. Velmi dobře si pamatuji, jak to bylo s těmi nejschopnějšími vojáky na Slovensku. Ti co se nepřipojili dobrovolně a neprošli testy věrnosti, byli na náměstích demonstrativně popravováni. Pokud vím tak mezi bílými vránami byl Gabriel výjimkou, bílá vrána s čipem… To jsme však nikdo samozřejmě nevěděli. Nicméně čip jsem vyjmul a Gabriela dále stabilizoval."

Následovalo opět několik podrobných medicínských detailů o procesu důkladně extrakce cizího tělesa s lidského mozku. Oba mladíci jen s respektem přikyvovali.

"A to se ani nikdo z carovy armády nevydal vyšetřovat masakr na Štrbském plese?", skočil Petr trochu doktorovi do řeči. "Čekal bych, že celou oblast budou pročesávat černé i bílé vrány. Vždyť se jim ztratila minimálně jedna bílá vrána a-… a vlastně tuším, že tam byla ještě jedna slovenská bílá vrána a komando černých…"

"Ano, ano…"

"Typický modus operandi v takovémto případě je vyhladit všechny vesnice okolo místa případné revolty…", přidal se Lukáš se svým poznatkem.

"Ano, ano, máte pravdu chlapci…", přikyvoval doktor, zatímco otvíral láhev borovičky a jal se rozlívat další, tentokrát menší rundu. "Nikdo ve Smokovci samozřejmě nebyl carovu teroru nakloněn. Nicméně si chlapci musíte uvědomit, že v Tatrách nebyla carova železná pěst tak silná. Co vím tak nikdy. Pouze sem tam nějaký ten bonzáček či agitátor. Samozřejmě jsme měli strach stejně jako všichni ostatní, že když se vzepřeme či nebudeme vyšlapovat podle carových příkazů, přijde trest. Dál taky berte chlapci v potaz, že Slovensko bylo pro cara bráno, jako jakási periferie… Svou moc na Slovensku car soustředil hlavně na Bratislavu a okolí a pak do několika větších měst. Žiliny, Nitry, Košic či Prešova. Nevím…, nedokážu přesně vysvětlit, proč tu noc nenásledovala ona tradiční čistka, ale trochu to dávám k dobru právě tomu, že Tatry byly pro spáry vran trochu z ruky a že režim asi nechtěl riskovat další ztráty. Jak jste říkali s Gabrielem šla na pleso i jedna slovenská bílá vrána, která tam padla. Plus ono komando vran černých… Nevím… možná liknavost-"

"To v Čechách by snad ještě tu noc bylo vypáleno několik okolních vesnic… Tomu nerozumím…", kroutil trochu překvapeně hlavou Lukáš.

Doktor podal svým mladším posluchačům onu další rozlitou rundu borovičky.

"Chlapci… neříkám, že občas u nás na Slovensku neproběhly nějaké ty masakry, ale celkově vzato Češi o dost více trpěli a vlastně stále ještě trpí pod carovou hrůzovládou.", doktor pozvedl svou malou skleničku z poloviny plnou průzračnou tekutinou destilátu jalovce. "Na těžce zkoušené Česko. Na naše bratry a sestry v Čechách, kteří padli za Ctiradova teroru."

"NA ČESKO!!!", svorně téměř zakřičeli oba jičínští mladíci.

"Aaaaaaa… Dobrá… dobrá… No… nebojte se chlapci, jen co konsolidujeme síly a trochu se oklepe ze ztrát, které jsme utržili dnes při osvobozování Bratislavy, vydáme se na Brno a Ostravu a pak na samotnou Prahu…"

Po oněch slovech se doktor Luhový na chvilku odmlčel a jakoby se zahleděl z okna.

"Nicméně…", navázal po chvilce doktor na ztracenou nit. "Ne že by masakr na Štrbském plese nechal místní carovy přisluhovače a jednotky úplně v klidu. Jisté pátrání a vyšetřování proběhlo. Samozřejmě jsme po tuto dobu měli Gabriela schovaného v… v… ehm…"

Doktor se na chvilku odmlčel. Lukáš s Davidem si vyměnili trochu rozpačité pohledy.

"Měli jsme Gabriela schovaného v márnici…" dokončil po chvilce doktor větu. "Věřím, že Gabriela by to vcelku pobavilo, měl rád černý humor… Jak jsem tedy říkal, lehké pátrání proběhlo. Spíše to ale bylo ve smyslu, snaha byla… Já a mí kolegové jsme samozřejmě tu a tam museli nějakého toho vyšetřovatele odrazit. I ony dvě černé vrány, které Gabriela přivedly, se tu ještě jednou ukázaly. Žádní vědátoři to nicméně nebyli a oklamat je bylo celkem jednoduché. Všem jsme zkrátka tvrdili, že je u nás Archanděl Gabriel na dlouhodobé rekonvalescenci a pozorování a že nesmí být rušen. Vždy jsme to doplnili o nějakou tu medicínskou omáčku a bylo…"

Archanděl Gabriel tedy zůstal v péči doktora Luhového a jeho rekonvalescence pokračovala. Doktor mladíkům vylíčil moment, kdy se dříve obávaná, bílá vrána poprvé probrala z umělého spánku a následné první výměny slov s ním i s ostatním personálem malé kliniky ve Starém Smokovci.

"Všichni jsme byli celkem překvapení, jaký sympaťák Gabriel byl. Jak jsem říkal skromný, vtipný, i za drobnosti děkoval… Já i všichni mí kolegové jsme však byli neustále v režimu maximální bdělosti. Kolegy jsem sice informoval, že Gabriel byl očipovaný, nicméně nikdy nevíte… přeci jen to byl trénovaný zabiják a tak bylo na místě počínat si s nejvyšší opatrností. Když už byl Gabriel relativně zotavený, myslím tedy alespoň duševně, když jsme mu vysadili léky proti bolesti, opiáty, které mu mohly trochu kalit mysl, rozhodl jsem se, že je čas na trochu delší rozhovor a vysvětlování."

Doktor dále vylíčil mladíkům Zupkova slova o přepadení mladoboleslavské jednotky v počátcích carova prve vojenského puče a také o několika letech vězení ve vlastním těle, kdy sice trochu v mlze, ale přeci, si bílá vrána byla vědoma svého hrůzného chování.

"Povídali jsme si opravdu dlouho do noci a mě opravdu místy až šel mráz po zádech… ufff…"doktorovi se evidentně ona zpověď velmi reálně vybavovala a tak se opět odebral ke stolku a rozlil další várku panáků, opět o něco menší než tu předchozí. "… nate chlapci… i tu noc jsem trochu popil borovičky… abych si trochu ulevil…"

CINK! CINK! CINK!

"Neříkám, že to bylo moudré či zdravé, ale alespoň trochu mi to pomohlo otupit smysly…" pokračoval dále doktor po zhltnutí křišťálového moku. "Gabriel si po celou dobu nedal ani sklenku… Celé to vyprávění bylo vedeno v neuvěřitelně věcné rovině, z jeho pohledu absolutně vyrovnaně. Čo bolo to bolo! Jakýkoliv náznak emoce či výčitky! Občas jsem si myslel, jestli nemluvím s robotem… Snažil jsem se to nedat najevo, ale doslova mi místy vyráželo dech…"

Doktor se na chvilku opět odmlčel a zahleděl se opět z okna.

"Gabriel se už pomalu blížil k líčení okolností, které vedly až k masakru na Štrbském plese, samotnou operaci si již díky traumatu nepamatoval… Pak se ale stalo něco, na co nadosmrti nezapomenu… Jako teď to vidím před sebou… Do té doby abstinující Gabriel se po notné chvilce ticha naklonil pro rozlitý stakan borovičky a na ex ho kopnul do sebe. Poté pronesl: ´Pro to všechno, co jsem vám teď řekl, doktore, musíme tu kurvu Ctirada odstranit. A proto se musím vrátit jako bílá vrána a s vaší pomocí rozvrátím carovu hrůzovládu zevnitř.´……" doktor Luhový se opět na delší dobu odmlčel. "Po těchto slovech Gabriel opět téměř až strojově pokračoval a do detailu mi vyjevil svůj plán, na který opravdu neměl mnoho času ho vymyslet… Co mě šokovalo následně snad ještě více, bylo, že se sám chtěl vtělit do jakési hlavní postavy odboje, maskovaného rebela, který bude škodit carovu režimu a-"

"Jokera…", hlesl mimoděk Lukáš.

"Ano, ano Jokera. To v ten moment samozřejmě ještě vůbec nebylo jasné, jak se bude ono alter ego jmenovat, či jestli vůbec bude tento ambiciózní plán fungovat či bude-li proveditelný. Některé Gabrielovy myšlenky se mi v ten moment zdály hodné sci-fi filmů… Nicméně už v ten moment měl tuto ideu. Věřil v to, že odboj ať už jakýkoliv potřebuje nějakou tvář, někoho kdo nemá, co ztratit, kdo dokáže udeřit na slabé místo a-"

"Zkrátka, že odboj potřebuje Jokera…", přidal se Petr.

"Ano, ano… vlastně přesně tak… Zkrátím detaily a další povídání o trochu… Po mých námitkách, že den má pouze dvacet čtyři hodin a že člověk jeho věku by měl alespoň šest z nich věnovat spánku, z Gabriela vylezlo, že od doby, co se stal bílou vránou, měl problém naspat více jak dvě hodiny denně… Asi to bylo způsobeno injektáží čipu do mozkové pleny nicméně i tak jsem byl, jak jinak, než opět šokován. Divil jsem se, že přede mnou nesedí roztěkaný uzlíček nervů, vyzáblý či jinak zlomený člověk… Nedostatek času tedy pro Gabriela nehrál roli… Přes den bílá vrána a přes noc Zoro mstitel… nebo Joker, jak se později ukázalo. S každým dalším jeho plánem však vyvstávala další a další otázka… Gabriel byl očipovaný, a čipy jsou monitorovány, jeho čip byl zničený… Bude tím pádem pro cara ještě důvěryhodný? Nasadit mu do hlavy nějaký falešný čip, co by se na noc dal vypnout? Jako bílá vrána bude muset zabíjet lidi!?! Jak předejít tomu?? Když se Gabriel vrátí bez čipu a znovu ho očipují, co potom? A tak dál a tak dál… Otevřených bodů bylo zkrátka mnoho! … I kdybych už ten den nebyl přesycený dojmy, těch šoků na hlavu pro mě bylo skutečně mnoho a cítil jsem se unavený… Gabriel to pravděpodobně vycítil a sám navrhl, se svým typicky ledovým klidem, že klidně můžeme pokračovat další den… Věda, že voják bude vymýšlet a spřádat a dále rozvádět své nastíněné plány jsem se tak odebral domů k manželce…"

Jakoby i tato dějová pauze svým způsobem upozornila doktora, že i jeho posluchači mohou po nesmírně těžkém dni pociťovat únavu.

"Nepotřebujete také pauzu chlapci, či to pro dnešek můžeme zabalit úplně a můžeme pokračovat zítra? Jak chcete?"

"V pořádku doktore, alespoň já nejsem unavený."

"Klidně pokračujte, jak chcete. My vám kdyžtak řekneme…" doplnil Petra Lukáš.

"Inu dobrá chlapci. Druhý den jsem se vrátil v očekávání, co dalšího si na mě Gabriel vymyslel. Gabriela jsem našel ponořeného do vědeckých studií o léčbě nanoboty a mnohých jiných pokročilých a alternativních metod léčby. Nebudu vás nadále zdržovat našimi místy až filosofickými debatami nad etikou a lékařskou vědou, kde mě mimochodem Gabriel zas a znovu udivil svou bystrou myslí. Gabriel zkrátka i nadále chtěl působit jako ona černá ruka Ctiradova režimu, krutý a nemilosrdný potlačitel jakékoliv lidové revolty. Pro tyto potřeby přišel s návrhem speciálně upravené munice s dutou špičkou, která by ve svém nitru obsahovala speciálně naprogramované nanoboty -"

"Nanoboty?!??", podivili se takřka simultánně oba mladíci.

"Ano, přesně tak munice s nanoboty…", pokračoval doktor. "Má reakce byla totožná s tou vaší nyní chlapci, to mi věřte. Gabriel měl poměrně spanilý nápad, kdy by ona munice jeho oběti neusmrtila, ale dočasně uvedla do stavu blízkého smrti a dokonce, aby povolila oběti ztratit jisté množství krve…"

"Pooočkat, počkat, počkat!" skočil doktorovi do řeči Petr. "Chcete mi teď naznačit, že v sobě mám nanoboty?!?! My oba?! Byl to přeci Archanděl Gabriel, který nás na jičínském náměstí popravil…"

Petr náhle poněkud rozrušeně vstal a mimoděk si začal přejíždět po hrudi, kam jej zasáhl projektil bílé vrány. Lukáš pouze nevěřícně s bradou dole kroutil hlavou.

"Je toto vůbec legální?? Jak…?!? Jak vás tohle mohlo napadnout a jak jste to mohl schválit?!? Tohle přeci-"

"Chlapci!" skočil nyní doktor poněkud razantněji do řeči na oplátku Petrovi. "Jestli si myslíte, že jsem bez mrknutí oka souhlasil a vše hned schvaloval tak to jste na omylu! Poněkud sice předbíháme a ano, onu munici jsme skutečně po intenzivní práci mého blízkého přítele ve slovenské akademii věd vyvinuli, nicméně si musíte uvědomit, jaká byla situace! Po zvážení všech pro a mnoha a mnoha proti, proto jsem zmiňoval ony filosofické debaty s Gabrielem, jsem usoudil, že toto může být cesta…"

"Může být cesta?!?", dále mírně soptil Petr. "Vždyť jste lidem vpravovaly do těl mikropočítače. Cokoliv se mohlo zvrtnout… či ještě dokonce může… Jak víte, že z dlouhodobého hlediska se obětem nic nestane, že nejsou žádné vedlejší účinky, že se nakonec neobjeví někdo jako car Ctirad a nenabourá ony nanoboty a neovládne takto postřelené lid-"

"To bych nikdy nedovolil!!", důrazně se vůči nepřímému nařčení ohradil doktor Luhový. "Znovu opakuji, a kdybyste mě mladíku nechal domluvit, tak byste se to dozvěděl, že jsme toto několikrát s Gabrielem probírali zepředu dozadu a zezadu dopředu… A znovu upozorňuji na fakt, že jsme byli a vlastně stále ještě jsme uprostřed tyranie! … Co kdybyste se raději posadil…"

Doktor skoro až hypnotizujícím a poměrně přísným pohledem přiměl Petra znovu usednout.

"Stejně nechápu, jak jste si mohli hrát na Bohy a sami spunktovat-"

"A dost!!!"

V místnosti začínalo být stále větší dusno, doktor však pomalu vstal a opět zamířil pro láhev jalovcové pálenky. Nalil však pouze sobě a obsah malé sklenky do sebe ihned oklopil.

"Arrrrrr!!! …… Jestli si myslíte, že se ještě dodnes sám sebe neptám, zda jsme udělali dobře?! Zda jsem nějakým způsobem neporušil Hippokratovu přísahu, a jestli až budou mé činy položeny na váhy při Božím soudu, tak nakonec neskončím ve stejném pytli jako ten tyran Ctirad?! Samozřejmě, že mě tyto myšlenky pronásledují na každém kroku!! Pokaždé když jsem o samotě, se sám sebe tážu, zdali nejsem jako on… Citrad…"

Doktor si začal nalévat další sklenku. Oba chlapci však také přisunuli své sklenky na znamení, že i oni by potřebovali trochu ulevit onomu duševnímu tlaku posledních několika minut a tak doktor Luhový nalil borovičku i jim.

Notnou chvíli pak panovalo v místnosti naprosté ticho místy přerušované tlumenými hlasy a zvuky dodávek z vně místnosti.

"Upřímně chlapci, byli jsme ve válce… a stále jsme……" protnul ono ticho jako první doktor. "Nemyslete si, že není den, kdybych neulehal s pocity, že nejsem o nic lepší nežli ta zrůda Ctirad. Není omluvy pro to, co jsme udělali…… Ale zoufalé časy si žádají zoufalá řešení…… A my jsme zoufalí byli… Tedy Gabriel měl zcela jasno…"

Doktor do sebe kopnul onen další poctivý panák pálenky.

"Gabriel měl jasno…"

Oba mladíci ho po chvilce napodobili a kývnutím hlavy dali najevo, že i oni chtějí srovnat skóre v rostoucím alkoholovém opojení.

"Inu dobrá mládenci, ještě že mám této domácí borovičky ještě velkou zásobu… Sám jsem bohužel v jejím otupělém opojení nejednou našel onu tišící útěchu…"

Doktor Luhový tak oběma mladíkům nalil další poctivou porci slovenské, tekuté národní památky. Sobě však již nenalil.

"Na odboj a …… a-", protrhl ticho z řad mladíku doposud mlčící a dumající Lukáš. "-a na nelehká rozhodnutí!"

Doktor při těchto slovech pouze sklopil zrak a nechal tak oba mladíky spálit ony chmurné myšlenky v další skleničce.

Na dalších několik okamžiků se místností rozpínalo dusné a napnuté ticho.

"Chlapci… jestli již nechcete pokračovat dnes, nebo dokonce zdali nechcete pokračovat vůbec tak mi to řekněte…" protnul mrazivé ticho mírných hlasem doktor Luhový. "Ostatně po dnešním dni a obrovské ztrátě bych v sobě, já osobně, jen těžko hledal energii či chuť rozplétat a poslouchat celou konspiraci okolo skrytého slovenského odboje. Za to máte chlapci můj obdiv… Tak co říkáte? Chcete pokračovat či to pro dnešek zabalíme?"

Oba mladíci se po sobě na malý okamžik podívali, aby nakonec zamítavě zavrtěli hlavou.

"Jen nám prosím, doktore, upřímně odpovězte na otázku, jestli v sobě máme nějaké ty nanoboty či nikoliv… Ať už bude odpověď jakákoliv… my ji… nějak sneseme…", soukal ze sebe pomalu Lukáš. "Nechci říct, že plně chápeme a rozumíme tomu, co vás vedlo k tomuto řešení, ale… jak tu již padlo zoufalé situace - zoufalé řešení… Takže…"

"Omlouvám se, že vám do toho takto skočím mladý muži.", skočil do řeči Lukášovi doktor. "Tuším, že mě má odpověď ve vašich očích uvrhne ještě do většího opovržení, ale nebudu to dále okecávat. Na tuto otázku vám nemohu s určitostí odpovědět…"

Oba mladíci si vyměnili zkroušené pohledy.

"Bude to ode mě znít hnusně politicky a až nechutně alibisticky, ale nejsem schopen vám stoprocentně říct, jestli je v sobě máte či ne. Co vám ale mohu říci je to, že byli naprogramování tak, aby dovolili, ať už střelná rána půjde kamkoliv do torza, nikdy totiž nesměla zasáhnout hlavu, tak že oběť ztratí, v uvozovkách, pouze litr krve. Hlavu projektil zasáhnout nesměl z očividných důvodů poranění mozku. Přeci jen šlo pořád o střelu… Zároveň měli tito robůtci v těle hostitele-", doktor si všiml mírného nervózního zavrtění obou chlapců. "chci říct oběti. Zkrátka nanoboti se mají vždy deaktivovat po osmačtyřiceti hodinách, poté co splnili svůj úkol a z větší části ošetřili zranění způsobená střelnou ránou. Všechny oběti, později odbojáři v řadách slovenského odboje, jsou testování skenerem na přítomnost jakýkoliv mikročipů, nanobotů či podobných mikro technologií. Přeci jen nechceme, aby se na nás přišlo. Z tohoto pohledu vám můžu stoprocentně říci, že v sobě nemáte žádného aktivního nanobota, ale nemůžu vám slíbit, že někde těle nemáte nějakého neaktivního. I přesto že poslední generace těchto nanoprojektilů obsahovaly nanoboty, jež se ke konci své životnosti měly krevním řečištěm nechat dopravit do ledvin, odkud by se pak močí měly dostat ven. Ostatně onou poslední generací jste byli postřeleni i vy chlapci…, že-"

Mladíci po sobě opět pohlédli, nyní trochu nechápavě.

"Takže jsme ty nanoboty vyčůrali? Je to tak?", zkusil to Petr.

"Je to přeci jen technologie, nanostroj a jako takový může mít poruchu… Jak jsem říkal odporný alibismus, ale nemohu vám zaručit, že všichni nanoboti byli z vašich těl vyloučeni. I přes krevní testy některých obětí se tu a tam zlomek neaktivních nanobotů objeví v krevním řečišti obětí. Je to ale jen asi v pěti procentech…"

"Takže z pětadevadesáti v nás nic není?"

"Ano."

"Doktore… To stačilo říct na začátku… Nejsme žádní blbci…", prohlásil k doktorově úlevě s mírným úsměvem na rtech Petr. "nejsme soudci ani porota, jen si tu chceme udělat alespoň trochu jasno v tom celém velkém chaosu."

Doktoru se evidentně ulevilo a už už sahal po paměti kamsi za sebe pro láhev pálivé vody.

"Ne ne, pane doktore, abychom to zase s tím rozvolňováním trochu nepřehnali.", zastavil doktorův pohyb Lukáš. "Na odchod si ještě připijeme, ale rádi bychom si celé vyprávění pamatovali, či alespoň jeho většinu."

Doktor Luhový se mírně zarděl a sklopil zrak.

"Omlouvám se vám chlapci… ba co chlapci, celou dobu vás tu častuji tímto otcovským označením a vy přitom jste již muži, a jak jste i nyní taktně předvedli, s o dost větším rozumem nežli mám já… Žel bohu jsem si již navykl zkrápět své svědomí notnými dávkami alkoholu… Je však bláhové myslet si, že na dně láhve naleznu odlehčení mého svědomí…", doktor hledal ona slova všude možně po podlaze a mermomocí se vyhýbal pohledu na jičínské duo.

Když tak však po chvilce učinil, nenašel v jejich tvářích ani odsouzení ani odpor ale spíše jakési tiché, smířlivé pochopení.

"Přeci jen se trochu připozdívá, pánové, tak abych vás tu již moc nezdržoval, vezmu další události a okolnosti v co největší zkratce.", začal trochu oživen oním pochopením doktor Luhový. "Nanoboty máme tedy dořešené. Jak zabít a přitom nezabít. Gabriel tedy po svém návratu do Česka i s nefunkčním mikročipem v hlavě naoko dále kosil, zejména středočeský odboj. Evidentně tak získal zpět carovu důvěru, která byla především po návratu notně pohnutá. V tomto musím přiznat asi trochu štěstí odboje či Gabrielovu přesvědčivou výmluvnost. Car zpočátku Gabriela sesadil z pozice bílé vrány a degradoval ho na obyčejnou vránu černou, ale do hlavy mu nový čip neimplantoval, což si přiznejme s Gabrielovou minulostí, byl trochu zázrak a trochu také možná naše prozíravost. Mikročip totiž nebyl úplně vypnutý. Vně mozek vysílal vlny dále, jakoby byl aktivní, ale do mozku již nic nešlo. Zde car Ctirad trochu polevil v ostražitosti."

Doktor Luhový se v ten moment trochu zatetelil blahem při pomyšlení, že doběhl největšího tyrana, kterého střední Evropa za posledních pár desetiletí potkala.

"Gabrielovi jsme samozřejmě dali ovladač, kterým mohl vysílání svého mikročipu v hlavě vypnout a zapnout, a ještě další podobný mikročip jako návnadu, kterou nechal vždy na ubikacích, kde měl přespávat či strčil někomu do kapsy, zde to již bylo jen a jen na šikovnosti a ostražitosti Gabriela.", pokračoval dále doktor Luhový. "Joker, Gabrielovo odbojové alter ego, měl tedy volné pole působnosti a nic ho nesvazovalo. Mohl být kdekoliv a záškodničit a přitom pro cara klidně dřímat v kasárnách."

Oba mladíci v ten moment jen uctivě pokyvovali hlavou, což doktoru opět trochu pozvedlo náladu.

"Předpokládám, že s činnostmi Jokera jste seznámeni více než dost. Sami jste za jistou formu revolty zaplatili svou smrtí. Upřímně toho asi i víte více nežli já. Přeci jen k nám na Slovensko proniká jen zlomek informací a ty se k nám dostávají s transporty živých mrtvých, tak jsme začali označovat případy podobné těm vaším. Revoltéry, které zastřelil Gabriel jako bílá vrána."

"Živí mrtví… to zní poněkud morbidně…", utrousil Lukáš.

"A taky trochu jako název nějakého béčkového, hororového seriálu z přelomu tisíciletí…", přidal se Petr.

"Ne zrovna béčkového, ale máte pravdu v obou případech, morbidní a vypůjčené ze seriálu…", překvapivě potvrdil obě poznámky doktor z hor. "Nicméně velitelé těchto jednotek si tento název, po chvíli přisvojili a dokonce se rozšířil v rámci celého, slovenského odboje. To nyní ale není tolik podstatné… Jak jsem již dříve zmínil, Gabriel od injektáže mikročipu carovým režimem do hlavy trpěl nespavostí a tak sám vyřešil i palčivou otázku, kdo bude křísit jeho vlastní oběti… on sám…"

Doktor nechal tuto informaci oba mladíky opět chvíli vstřebat.

"Počkat… jak on sám??"

"Gabriel totiž nebyl pouze dvojitý agent. Ve své podstatě byl v uvozovkách trojitý agent. Ve dne bílá vrána kosící odboj, v přítmí večera Joker, symbol odboje a okolo půlnoci či brzy nad ránem hrobník svážející své vlastní oběti do ukryté základny na jednom opuštěném středočeském zámečku, jehož jméno si teď úplně nemůžu vybavit… H - Hopr… Hoprecht či tak nějak."

"Humprecht!", zvolali naráz oba mladíci.

"Áno! Humprecht… Děkuji, pánové! Humprecht to je to jméno. Tam měl Gabriel plně vybavený operační sál pomlčka pitevnu. Opět trochu morbidní, vím, ale jak jsem říkal, Gabriel měl rád ironii a černý humor, tak tyto prostory takto rád označoval…", doktor Luhový opět koutkem oka zašilhal po lahvi borovirčky. "Ehm… no… na této základně byl permanentně přítomen jeden z jeho nejvěrnějších, příslušník odboje, který Gabrielovi pomáhal přivádět mrtvé zpět mezi živé."

Oba jičínští mladíci stále ještě vstřebávali tyto nové informace. Pomalu jim začaly docházet všechny spojitosti. Byl to Archanděl Gabriel, který je bez slitování popravil na jičínském náměstí, poté co provolávali a sprejovali na budovy odborářská hesla a velebili Jokera, aby je posléze kdosi přivedl zpět mezi živé. Ve všech třech případech však šlo o jednu a tu samou osobu, Gabriela Zupku.

Doktor jen v tichosti a s trpělivostí pozoroval, jak si mladíci vše spojují dohromady.

Stejný Gabriel Zupka, který jim v jejich další svízelné chvíli, kdy opět čelili smrti v podobě jiné bílé vrány, která zabila jejich blízkého přítele Davida, svým způsobem zachránil život podruhé. A stejný Gabriel Zupka, kterého Petr zastřelil krátce poté.

Místnosti se zhostilo pochmurné ticho.

Po notné chvíli oba mladíci, opět téměř simultánně, mlčky posunuli své dvě sklenky k té doktorově.

"Asi je čas pane doktore na onu poslední sklenku…", hlesl posléze Petr.

"Ono vlastně pánové není snad už ani víc, co bych vám nyní mohl říci…", přitakal doktor Luhový a oběma mladíkům nalil dalšího plného stakana. "Po dnešním přetěžkém dni se navíc asi již i všichni potřebujeme notně vyspat."

Všichni tři si tak naposledy připili a pomalu v tichosti vyprázdnili obsah svých sklenek. Na nikoho se již nepřipíjelo, nikomu se nevzdával hold, všichni tři jen hloubali nad všemi okolnostmi, které je přivedli do této místnosti. A že to byla velmi dlouhá a spletitá sada okolností.

Když oba mladíci poněkud vrávorajíce vstávali ze svých židlí, za okny se již smrákalo.

"Ubikace jsou o patro výš přátelé. Jakákoliv volná postel je vaše. A … ještě jednou vám pánové za vše děkuji!", loučil se doktor s napřaženou pravicí s Petrem a Lukášem.

"To my děkujeme, pane doktore!"

"Bylo nám ctí!"

Po stisknutí rukou se oba mladíci konečně odebrali na zasloužený spánek.

                                                                  ?         ?         ?

Celá bratislavská operace byla obrovským fiaskem pro cara Ctirada. Nejen, že přišel o velkou část svých jednotek černých vran, ale archanděl Gabriel stihl ještě většině černých vran vyměnit ostré náboje za ony modifikované s nanoboty. Na stranách odboje tak byly pouze malé ztráty a ještě menší byly po zásazích střelnými zbraněmi. Nejvíce obětí si tak opět vyžádaly střety s bílými vranami, které ale byly všechny zabity, včetně jedné spojenecké. Carovi tak zbyly již jen dvě bílé vrány, jeho osobní ochranka. Černé vrány, které přežily, ať už z důvodu paralýzy po zásahu onou elektromagnetickou vlnou, jež jim vyřadila mikročipy, či po složení zbraní, byly umístěny do velkých připravených věznic či pracovních táborů. Vítězství odboje v Bratislavě, první veliké, tak zanechalo ne hrdosti cara hlubokou ránu, která se nikdy plně nezacelila.

Odboj navíc nechtěl usnout na vavřínech, věda, že raněný a labilní car raději bude pálit a plenit vesnice, nežli by se dobrovolně vzdal. Pohraniční oblasti Beskyd a okolí řeky Moravy se navíc po osvobození Slovenska mohutně začalo klonit na stranu odboje. Brno bylo nevyhnutelně další velkým cílem notně posíleného odboje.

Brno bylo osvobozeno z carových spárů měsíc po bratislavské operaci.

Podobný scénář se opakoval prakticky v celé zbylé části Čech, Moravy a Slezska. Před mohutnou odborářskou vlnou šla jako předzvěst vždy ona sympatizační vlna.

Car Ctirad byl nakonec zahnán a obklíčen v Praze. Zbytek území České republiky byl již nakloněn odboji, nicméně obléhání Prahy bylo z pohledu odboje patrně nejkrvavější operací, která si vyžádala mnoho ztrát na obou stranách.

28. října 2090 však car zahnán do kouta své opevněné bašty spáchal sebevraždu. Česká republika tak následovala svého slovenského souseda a i ona se mohla po několika letech teroru nadechnout do nového dne opět svobodná.

Na straně odboje vše opět vedl doktor Luhový, po jehož boku se po celou dobu objevovali i jičínští rytíři, jak se jim po čase začalo říkat, Lukáš a Petr.

Provázání a promíchání Čechů a Slováků na celém území Česka i Slovenska bylo po vítězném osmadvacátém říjnu tak veliké, že doktor inicioval opětovný vznik Československého federativního státu. Referendum rozhodlo prakticky jednoznačně pro tuto myšlenku.

Přesně rok po osvobození Prahy, dne 28. října 2091 znovu ožila společná republika Čechů, Slováků, Moravanů a Slezanů a poněkud ne moc překvapivě se jejím prvním prezidentem stal právě doktor Luhový.

Na slavnostní inauguraci samozřejmě nemohli chybět ani čestní hosté Petr s Lukášem, kteří tou dobou již starostovali obrozujícím se maloměstům Jičínu respektive Sobotce.

Jméno Gabriela Zupky, trojitého agenta, který se na celém obrození nového, společného státu podílel nemalou měrou, bylo očištěno. Ba co více prezident Luhový po něm pojmenoval nejvyšší státní ocenění vojenského charakteru a Zupkovo jméno se začalo objevovat v názvu nejednoho náměstí. Primát v tomto ohledu drží náměstí generála Zupky v Sobotce. Gabrielovy další role v odboji však zůstaly utajeny pouze velmi úzkému okruhu ex-odbojářů. V tomto úzkém kruhu byl tak i nadále archanděl Gabriel oslavován jako trojitý agent.

                                                                      THE END