Trojitý agent za doby Československého carského státu (6. část)

Bitva o Bratislavu skončila. Odboj zvítězil. Ne však bez ztráty kytičky. Jeden z jičínských sprejerů padl, stejně tak jako Archanděl Gabriel. Jak se nyní bude celá situace dále vyvíjet ve slovenském hlavním městě? Co na to car?

Oba mladíci však stále jen pozorují svého mrtvého kamaráda potichu dále truchlí. Vzdorují tak, šířící se přílivové vlně radosti a veselí z obrovského úspěchu největší odbojové akce v historii Československého carského státu.

"Bratři a sestry…, gratuluji nám k dnešnímu obrovskému vítězství…, věřte že-", opět zní oběma mladíkům z vysílaček. Ti však jsou schopni vnímat jen každé třetí slovo, jež k nim doktor Luhový směřuje. Stále se ocitali v jakési smutné bublině, kterou nemohlo nic z bratislavské reality proniknout.

Brzy i do jejich ulice zamířila hrstka slavících odbojářů doplněná, běžným lidem se slovenskými, předcarovskými vlajkami a oslavujíce toto velké vítězství, se jen prohnali kolem smutného tria, kterého si patrně ani nevšimli.

"- a se zajatci budeme jednat, civilizovaně a nebudeme, opakuji, nebudeme se dopouštět masových či jednotlivých poprav na těchto válečných zločincích. O jejich osudu nechť rozhodne lidový soud… Zcela jistě nechceme započít novou etapu historie našeho národa zvěrstvy podobnými, těm která páchal samozvaný car Ctirad…-", dále znělo z vysílaček všech odbojářů.

Ve velitelském stanovišti samozřejmě probíhaly oslavy. Slivovice tekla proudem, jen sám doktor z hor se neměl sto připojit se ke všeobecnému veselí. Uvědomoval si, že nejen pro odbojové hnutí, ale pro celé Slovensko a potenciálně i Českou republiku nastává kritická hodina pravdy. Pokud se něco, cokoliv, v rámci následujících několika málo hodin pokazí a odbojáři se například začnou mstít za všechny křivdy a bolesti černými či bílými vránami na nich spáchaných, vrhnou tyto skutky na celou tuto revoluci stín pochyb, který následně bude velmi těžké setřást. A doktor Luhový již nemyslel pouze v rámci hranic Slovenské potažmo České republiky. Věděl, že pro opětovné začlenění do evropského společenství, ze kterého oba státy car Ctirad tak náhle vyrval, bude zapotřebí vyvarovat se jakýkoliv excesů a všechny možné soudy a tresty vynášet až po odborném a věcném uvážení. Mimoto mu i nadále ležel v žaludku osud jeho nejtajnějšího agenta v řadách bílých vran a i kvůli němu tak nabádal na rovný a spravedlivý soud pro všechny vrány, bílé nebo černé.

"-neprodleně proto prosím sdělte nejbližšímu odbojovému důstojníkovi pozici všech bílých vran, ať už živých či těch mrtvých. Podařilo-li se vám zajmout bílou vránu živou, postupujte prosím s nejvyšší obezřetnosti. Za žádných okolností však nepřistupujte k aktu čiré odplaty a zajatce nepopravujte. Bílé vrány mohou vědět mnoho důležitých informaci pro naši věc naprosto klíčových a nepostradatelných…-"

Téměř jako ozvěna zněla nyní tato slova ulicemi Bratislavy. Pro dva jičínské mladíky však zněla poněkud zastřeně a neurčitě.

"-každou bílou vránu…"

První se z letargie mírně probral Lukáš, jenž fakt o ztrátě blízkého přítele trávil přeci jen o pár chvil déle.

"-hlaste všechny vrány… každou-", dále znělo ze všech vysílaček všech padlých odbojářů z jednotky, v níž bylo i jičínské trio.

"-nepropadejte slepé zlosti-"

"Máme archanděla Gabriela…", sklesle hlesne do vysílačky Lukáš.

Na malý moment všechen ruch ve městě ustává. Každým odbojářem jakoby projel elektrický proud. Ona informace naprosto vykolejila i doktora Luhového, kterého ihned polil studený pot.

"A jaký je jeho stav? … Jaký-"

"Mrtvý……", zní strohá odpověď.

Ve velitelském stanu propuká ještě bouřlivější veselí, stejně tak jako v celé Bratislavě.

"Je… mrtvý…", dále opakuje Lukáš, nikoliv však nikterak vítězoslavně, jak by informace o smrti hlavního a nejnemilosrdnějšího nepřítele měla býti podávána.

Doktor Luhový ve velitelském stanu sklápí hlavu. Zatímco se okolo něj bujaře oslavuje, vůdci povstání stéká slza po tváři v truchlivém vyznání soustrasti nad ztrátou svého spojence.

"Je tu ještě jedna mrtvá bílá vrána…", dále pokračuje do ztichlého vysílacího kanálu Lukáš a otáčí se k Zupkově oběti, "… tu nepoznávám…… zabil jí ale-", náhle spočívá Lukášův zrak na cípu karty, která koukala druhé bílé vráně z kapsy.

Lukáš se shýbá k padlé bílé vráně. Jasně však již vidí na kartě písmeno J. Lukášovi stále více a více začínají docházet události nedávno minulé, pomalu mu probleskují hlavou i další možné spojitosti, včetně události, jež odstartovala jeho účast na bratislavském osvobození, své vlastní skoro-smrti. Skláněje se nad nehybným tělem a tušíce, o jakou kartu se jedná, onu kartu z kapsy vytahuje.

"-zabil ji Joker………", hlesne pouze Lukáš do vysílačky a hroutí se mezi mrtvou bílou vránu a svého mrtvého kamaráda Davida, jehož hlavu stále svírá v náručí Petr.

Pouhá zmínka Jokerova jméno jakoby přilila olej do ohně oslav vítězství odboje. Jeden odbojář však naprosto zkameněl. Petr. Stále drže hlavu svého mrtvého kamaráda pomalu přejížděl zastřeným pohledem z karty Jokera na mrtvého archanděla Gabriela, skutečného Jokera. Jednoho z největších spojenců odboje a jednoho z největších trnů v oku cara Ctirada.

Petr stále naprosto opařený si začal celé soukolí událostí také spojovat dohromady. Jako mimoděk si u toho konečky prstů přejel po stále ještě živé ráně na hrudi, po zdánlivě smrtící ráně, ze které se jakýmsi zázrakem probral, aby se po krátké epizodě v temné místnosti ocitl na Slovensku téměř v předvečer největší bitvy, kterou za svůj krátký život pamatuje.

"Kde se nacházíte, chlapče?!", vytrhlo oba mladíky z transu po delší odmlce hlas doktora Luhového.

"Slyšíte mě, ozvěte se prosím! Tady doktor Luhový!"

Petr intuitivně sáhl po své vysílačce. Než však stačil cokoliv říct, vytrhl mu Lukáš vysílačku z ruky.

"Co zase blbneš! Chci jen odpovědět…"

"Ozvěte se prosím!", dále pokračoval doktor z hor, který se musel poněkud vzdálit všeobecnému veselí ve velitelském stanu.

I Petr si v tento moment všiml, že jeho vysílačka zůstává němá a že doktorův hlas vychází z míst, kde bylo mrtvé tělo generála Zupky, nad kterým se již skláněl jeho kamarád Lukáš.

"Toto je šifrovaný kanál, prosím ozvěte se…"

"D-doktore…", nejistě hlesl Lukáš, zatímco v Petrově hlavě se opět roztočil další vír spojitostí až konspirací, což nebohého odbojáře během pár minut již poněkolikáté odbouralo.

"Nemáme mnoho času, chlapče! Vnímáte mě? Jste se mnou!"

"A-ano, pane…", Lukáš přejel do stavu jakéhosi autopilota, kterému odepřel jakýkoliv nárok na to nechat se čímkoliv dalším šokovat a byl připraven téměř bezduše přijímat povely od doktora Luhového, kterému se v ten moment rozhodl bezmezně a bezpodmínečně důvěřovat.

"Ihned vysvlečte, Arch-… Arch-…", doktorovi vyslovení onoho nelibého pojmenování generála Zupky, jaksi nešlo vyslovit. "Nedovolte prosím, aby Gabriela zlynčovali! Schovejte ho prosím a počkejte, než k vám osobně dorazím!

V doktorových slovech se mísila téměř otcovská láska, obrovská bolest, naléhavost a strach nad tím, co by se mohlo stát, objevili-li by svého domnělého úhlavního soka ostatní odbojáři.

"Ano, pane doktore!"

Lukáš nemarnil ani vteřinu a opatrně generálu Zupkovi sundal kabát, zul mu boty a svlékl i zbylé bílé oblečení a doplňky, jež ho na první pohled usvědčovaly jako bílou vránu. Když Lukáš generála svlékal z krví nasáklé bílé vesty, vypadlo z ní několik dalších žolíků, každý evidentně z jiného souboru karet.

"Mladíku…, povězte mi, kde se nacházíte…"

Konec věty zanikl v hlasitém výbuchu další rachejtle. Lukáš z konce ulice v ten moment slyšel, jak se blíží další slavící skupina odbojářů, a mladého odbojáře polil náhle studený pot. Tito už asi jen tak bezmyšlenkovitě neproběhnou jako ti první.

"U revoluční gardy, pane!", bere Petr mírně vystresovanému Lukášovi z ruky vysílačku. "Budeme i s Jokerem ukrytí ve žluté budově, u které došlo…. k masakru…"

Petr poslední slovo téměř spolkl, neboť mu na mysli opět vyvstal mrtvý kamarád David. Nyní se však nenechal konsternovat, sebral ze země všechno bílé oblečení, co mohl pobrat a i několik žolíků a to hodil do vyskleného okna budovy, jež stála naproti oné žluté, kam se po chvíli Petr i Lukáš jali schovat generála Zupku.

"Dobře chlapci! Vyčkejte tam prosím mého příchodu a na této vysílačce mě již nekontaktujte! Luhový končí!"

Za stále blížícího se veselí Petr vykopává dveře žluté budovy a Lukáš přes dva nízké schody táhne dovnitř mrtvou ikony odboje.

Petr spěšně zavírá dveře tak, aby v poslední chvíli škvírou mezi dveřmi spatřil malou skupinku slavících odbojářů, jak se mávajíce Slovenskou předcarovskou vlajkou blíží k místu masakru jejich jednotky.

Když slavící dorazili k padlým odbojářům, veselí utichlo a pětice věnovala tichou tryznu padlým spolubojovníkům.

"Tu je jedna biela vrana…", ozývá se po chvíli.

Petr, již za úplně přivřenými dveřmi, vyhlíží ven skrze klíčovou dírku. V zorném poli má právě bílou vránu. Přesně tak pozoruje, jak se k vráně s na mířenou pistolí blíží jeden z odbojářů.

"Nasypej to do něj!! … Však vidíš, co udělal!!!", zní odkudsi z mrtvého úhlu klíčového průzoru.

"Tak na co čekáš?!?" Po-"

"Zadržte vojáku!", ozývá se tlumený hlas zdálky, ze směru, ze kterého přišla i ona pětice.

Mladík, mířící na bílou vránu, sebou v úleku mírně cukne a sklápí zbraň. Petr mu v obličeji čte mísící se překvapení, pomstychtivost a odhodlanost. Přesně ty pocity, které se praly v něm samotném.

"Nechceme přeci klesnout na jejich úroveň. Dnes je den znovuzrození starého, dobrého Slovenska. Slavme proto!", pokračuje poklidným hlasem vyšší důstojník odboje. "Pomstu a zlobu nechte za sebou NEBO si ji uchovejte a použijte jí pro osvobození našich bratrů a sester ve stále porobeném Česku…"

Mladík již s poněkud smířlivějším výrazem, evidentně uklidněn hlubokým hlasem důstojníka, ukládá pistoli do pouzdra za opaskem. Před odchodem však ještě naposledy šlehne po mrtvé bílé vráně zlostný pohled.

"Tak-"

Náhle se za Petrem ozve tlumená rána, pravděpodobně Lukáš někde v budově schovává Jokera. Petr, jenž byl však naprosto zažraný do dění na ulici, lekl se onoho zadunění, a jak sebou trhl, narazil kolenem a bokem do dveří, za kterými se do té doby krčil. Opětovný pohled klíčovou dírkou na dění na ulici pak již bylo pouhou formalitou vedoucí k nevyhnutelnému a očekávatelnému pohledu na strnulé odbojáře s tasenými zbraněmi a v čele s důstojníkem krok sun krok mířícími k Petrovi.

"Nestřílejte! Jsme z odboje!", zahalekal v poslední chvíli, doufaje že tak zabrání neštěstí.

Posun odbojářů se zastavil.

"Nes-"

"Tak pomalu otevřete dveře a ukažte nám pro jistotu ruce!", pravil onen klidný, nyní však také velmi autoritativní hlas.

Petr velmi pomalu otevírá vrzající dveře a jako první do postupně se rozšiřující škvíry mezi dveřmi pomalu vsouvá obě ruce.

"Mluvil si v množném čísle!", pokračuje důstojník důrazně stále však velmi klidně.

Dveře jsou již dokořán a v nich klečící a mlčící Petr. Sám neví, co má nyní říct a protahovat ono mrtvolné ticho při pohledu do čtyř hlavní pistolí se mu zdálo ne úplně takticky vyzrálé. Opravdu však mluvil v množném čísle a v hlavě mu problesklo, co by mohlo nastat, narazili-li by na Lukáše, jak se snaží schovávat domnělého úhlavního nepřítele odboje.

"No, vždyť my všichni jsme přeci odboj…", začal Petr od lesa. "Odboj není o jednotlivcích, ale-"

Jasně slyšitelné odjištění důstojníkovi zbraně dalo Petrovi zřetelně vědět, že tudy cesta nevede.

"Já, já, já…"

"Už si toho řekl dost!", přerušil Petrovo koktání důstojník. "Vy dva ho tu pohlídejte, ty pojď se mnou prohledat zbytek domu!"

Petr se nezmohl na slovo odporu, tak rázný a direktivní byl odbojář, pouze dále klečel ve dveřích a v tichosti sledoval, jak kolem něj dvojice prochází do domu. V duchu se tak Petr alespoň modlil, aby se Lukáš důkladně schoval.

Zatímco dvojice dusala po schodech do druhého patra, spočinul Petrův zrak na mrtvém Davidovi. Oči se mu opět začaly plnit slzami.

"Máme dalšího!", ozvalo se z poschodí.

Ona informace zcela evidentně potěšila dva mladé odbojáře, stále mířící na Petra, až se oběma na tvářích začal rýsovat mírný, uspokojený úsměv.

"Vy to nechápete………, ale já bych to před pár minutami taky nechápal…", hlesl spíše pro sebe Petr.

Mezitím se v druhém patře schylovalo k možné eskalaci napětí. Lukášovi se nepodařilo plně skrýt tělo generála Zupky a tak jediné co nyní dělilo obávaného archanděla od dvojice odbojářů, byl on sám. Lukáš stále v ruce svíral zbraň, ani na jednoho z příchozích však nemířil.

"To je…… Gabriel!", hlesl odbojář doprovázející důstojníka.

"Okamžitě odhoďte svou zbraň!", do té doby klidný důstojník při pohledu na symbol útlaku začal ztrácet svůj klid. "Něco jsem řekl!!!"

"Těžko se to vysvětluje, pane…", začal pomalu Lukáš. "A vlastně ani sám nevím, jestli plně chápu co se to tu vlastně děje…"

Atmosféra v patře houstla každou vteřinou. Odhodlání a vzdor Lukáše se musely popasovat s rostoucím napětím a podrážděností z neočekávaného odporu po nálezu úhlavního nepřítele obou odbojářů.

Lukáš měl pocit, že co chvíli rukojeť své zbraně prostě rozmáčkne.

Tenzi trochu oslabil náhlý vzruch a aktivita na ulici před domem. Nikdo však ze svých pozic ani o píď nehodlal ustoupit.

"Teď budu počítat do tří…", formuloval jasně s hlasem, po němž tuhla krev v žilách důstojník.

"RAZ!"

Mezitím se z dolního patra ozývají tlumené hlasy. Co se dole děje však jasné není.

"DVA!"

Na schodech se ozývají tlumené, ale rychlé kroky.

"Ihned sklopte zbraně!", ze sebe ještě na schodech vyhrkne vzhůru supící doktor Luhový. "Nechte toho šílenství! …… No tak sklopte ty zbraně!!!"

Doktor Luhový svým až nezvykle razantním tónem všechny přítomné konsternoval natolik, že Lukáš i důstojník své pistole nesklopili, ale spíše samým úlekem pomalu připažili. Dokonce i eskorta vůdce odboje byla poněkud zaskočena.

"- naložte,… naložte prosím tělo nepřítele na nosítka…"

V té době již na schodišti byla menší fronta přihlížejících, kterou se do patra musela protlačit dvojice statných chasníků se skládacími, vojenskými nosítky.

Z generála Luhového již poněkud opadlo původní rozčarování. Stále více a více se však na povrch jeho grimasy drala bolest nad ztrátou blízkého spolubojovníka.

Nastalé ticho nesměle protrhl až důstojník, který stále stál jako opařený naproti Lukášovi. O poznání však méně autoritativní tónem a téměř až s úžasem v hlase.

"Smím se, pane, zeptat,… proč…… ehm, proč…-"

"Gabriel byl Joker…", teprve až když to Lukáš takto vyslovil nahlas, sám onomu faktu uvěřil.

Ticho v místnosti rušily pouze vzdálené oslavy zvenčí, které však v ten moment připomínaly spíše kosmický šum.

Doktor Luhový pouze sklopil hlavu.

Z ulice se ozvalo pištění brzd jakéhosi vozidla.

"…… odneste, prosím, Gabriela do dodávky pro skutečně ztracené a…, a počkejte prosím na mě…"

Dvojice doktorových pomocníků se tak pomalu jala kličkovat mezi solnými sloupy, kterými stále ještě byli všichni přítomní.

"Vám chlapci děkuji…,", generál přistoupil postupně jak k Lukášovi, tak poté i Petrovi a oběma jim stiskl ruku. "děkuji, že jste ho bránili…"

S těmito slovy se doktor z hor pomalu vydal zpět do přízemí. Za ním se pomalu začali trousit i ostatní aktéři onoho vypjatého setkání.

Lukáš i Petr si dolů a na ulici však značně pospíšili. Ani jeden z nich nezapomněli na svého nebohého kamaráda Davida.

Právě včas, aby viděli, jak jeho velmi pobledlá tvář mizí v útrobách černé dodávky. Oba mladíci se ihned rozeběhli, až téměř porazili doktora Luhového, který stále pomalu a ponořen do svých chmurných myšlenek, sledoval nosítka, na nichž spočíval jeho dvojitý agent.

Těsně u zadních dveří dodávky se však oba zastavili. Davidovi nic nemohlo pomoci a toto uvědomění jakoby jim vzalo opět všechnu energii.

"Mohu pro vás cokoli udělat chlapci?", pronesl potichu doktor Luhový, zatímco nosítka s generálem Zupkou zajížděla vedle Davidova těla.

Oba mladíci pouze smutně vzhlédli a zakroutili hlavami.

"Tedy, snad jestli bysme se s Davidem,…… tady s naším kamarádem, mohli rozloučit.", hlesl spíše nesměle Petr.

Tato prosba doktora dokonce skoro až překvapila.

"To je, pánové, ale naprostá samozřejmost!", prohlásil vůdce odboje rázně a cosi poté dal gestem znamení svým důstojníkům, že dodávka je připravená k odjezdu. "Hrdinové jako tito dva, si to více než zaslouží. Nastupte si prosím, pojedeme odsud."

Všichni tři pak opatrně a pomalu nastoupili do černé dodávky a sedli si na dvě lavice podél stěn. Kromě nich a dvou těl padlých bojovníků, Gabriela a Davida, v nákladovém prostoru nic nebylo.

Po zaskřípění ruční brzdy se dodávka pomalu dala do pohybu, objela další před ní stojící černou dodávku, do které byla nakládána těla dalších padlých odpojářů a zamířila nejkratší cestou ven z města.

Po cestě z města ona "velitelská", černá dodávka minula ještě několik černých a velký počet šedých dodávek stejně tak jako nespočet bujaře slavících hloučků odbojářů.

Za hranicemi hradeb hlavního města již neokupovaného Slovenska pak Petr i Lukáš malým postraním okénkem v boku dodávky pozorují poměrně zajímavé manévry všech šedých a černých dodávek na slovenské páteřní dálnici.

Ona prapodivná kolona trochu svraštila čela obou mladíků, jimž z tváří čišelo zmatení, což doktor Luhový velmi bedlivě pozoroval.

Šedé dodávky, kterých je opticky o trochu víc, jedou v pravém pomalejším pruhu, zatímco černé dodávky jedou v levém pruhu směr Poprad. Co sjezd na větší město to, se z kolony šedých dodávek uloupne určitý jejich počet.

Trnava, Nitra, Banská Bystrica, Brezno, Poprad.

Vše probíhá naprosto plynule a koordinovaně. Směrem na Poprad tak za Breznem pokračuje již jen malý zlomek šedých dodávek, ale všechny černé.

V kabině i nákladovém prostoru dodávky panovalo od počátku soustrastné ticho. Petr s Lukášem si jen vždy při každém onom odloupnutí šedých dodávek vyměnili nechápající pohledy.

A když si oba mladíci onen pohled za Breznem opět v tichosti opětovali, proťal ono ledové ticho klidným hlasem doktor Luhový: "Vše vám chlapci vysvětlím. Nebojte se! Pravda je nyní to co všichni, myslím, potřebujeme."

Chvíli po sjezdu z páteřní dálnice směr Starý Smokovec dorazily všechny černé a několik šedých dodávek před smokovskou nemocnici. K šedým dodávkám urychleně přiběhl zdravotnický personál a odvážel těla do nitra nemocnice, zatímco k černým se pomalu trousili vojáci v modrobílých uniformách.

"Ty šedé dodávky převážejí raněné, paralyzované, či ty v kritickém stavu.", protrhl ticho v dodávce velitel odboje. "Tyto dodávky mířily či ještě míří do téměř všech větších nemocnic na urgentní příjmy, kde jsou již připraveni všichni dostupní doktoři, lékaři a sestry. Kdežto ty černé převážejí padlé spolubojovníky, ty skutečně ztracené duše. Zde u Starého Smokovce máme v plánu vybudovat památních a hřbitov padlým hrdinům a-"

Vrznutí zadních dveří přerušuje doktorovo vysvětlování a již i u jejich nákladového prostoru stojí důstojník v modré uniformě.

"Pane!", ihned salutuje, a když letmým pohledem postřehne, že na podlaze dodávky leží úhlavní nepřítel odboje, jakoby se mu prozáří tvář a s úsměvem dodává. "dobrá práce pane, kam máme toho zrádce a vraha hodit?"

Doktor Luhový pravděpodobně čekal podobnou reakci a tak na sobě nedal znát smítka odporu.

"Generála Zupku odnesou moji řidiči!"

Tímto poměrně sebral vítr z plachet oběma mladíkům, kteří už se nadechovali na Jokerovu obhajobu. Bylo však vidět, že i po oné delší cestě, kdy nad vším v tichosti přemýšleli, se v nich stále ještě prali emoce a fakta. Oba si ještě dnes ráno nedokázali představit, že by bránili čest či dobré jméno úhlavního nepřítele, jejich vraha na jičínském náměstí, bílé vrány, generála Zupky a přesto se tomu stalo.

"Kapitáne, vy se prosím postarejte o tělo tohoto mladíka. Dejte jeho tělo do pořádku.", velitel odboje se náhle otáčí na jičínskou dvojici. "Chlapci, kde chcete, aby byl váš přítel pohřben?"

Otázka uvrhla dvojici v kamenné sloupy.

Kapitán odboje jakoby stále čekal na další povely a tak jaksi stále váhal u zadních dveří.

"Omlouvám se, pánové, za svou neomalenost…", doktor zpozoroval vykolejenost mladíků. "Jak jsem řekl, kapitáne, odneste tělo tohoto chlapce a připravte jej na státní pohřeb spolu s ostatními padlými hrdiny dnešního boje za svobodu Slovenska."

S druhou větou jakoby Petrem a Lukášem projela skoro až vlna hrdosti.

"Máte pravdu, doktore!"

"Pohřběte Davida, zde, na Slovensku. Padl tu v boji za svobodu.", přitakal smutně Lukáš Petrovi.

Doktorovi se viditelně ulevilo, že chlapce jeho původní netaktnost nijak na dlouho nepoznamenala a že sdílí jeho názor. I pokynul jim rukou, aby jej následovali do administrativní části nemocnice, do jeho kanceláře a zároveň velitelství odboje.

Pokračování příště...