Pohovor snů aneb jak se dostat do mezinárodní kočárkárny (3/3)

Jonáš, ex-učitel nyní na volné noze shání nové zaměstnání. V jeho hledáčku tak uvízla veliká, nadnárodní společnost na výrobu kočárků Daško s.r.o. se sídlem v Mladé Boleslavi. A tak začíná dlouhá a strastiplná cesta za zaměstnáním

Těch pár dnů do středy třináctého uplynulo jako voda a už tu bylo ráno onoho osudového dne.

Jelikož byl červen, tak byl Jonáš stále ještě v pracovním poměru, coby učitel na střední škole. V červnu už je však únava učitelského materiálu velmi značná a rozjařenost výrostků před létem velmi vysoká. Tento školní den byl však pouze předurčen k přežití, do doby důležitého pohovoru.

Pro Jonáše bylo opravdu těžké vytěsnit důležitost odpolední schůzky a tak skutečně hodinami pouze proplul. Stejně ho ta robátka nikdy moc nevnímala.

Udeřila druhá hodina a šlo se domů.

Doma se Jonáš pro jistotu ještě jednou podíval na email, který mu pan Ypsilon poslal jako potvrzující a stále tam stálo, že se pohovor uskuteční již ve tři hodiny oproti ústně smluveným čtyřem hodinám. Nicméně, co je psáno, to je dáno. Jonáš se tedy začal připravovat již na třetí hodinu. Při nejhorším si tam hodinku posedí u stolku, který je kousek u recepce v budově nákupu světové firmy zabývající se výrobou dětských kočárků, Daško s.r.o.

Jonášovi, začalo stále více docházet, že pokud se dnes zadaří, bude i on jedním z mnoha tisíců ozubených koleček, jež pohybují tím obřím soukolím.

Sprcha, raději pořádně studená neb venku je již teď v červnu okolo třiceti stupňů. Inu globální oteplování, ač dle některých politiků neexistuje, je vskutku neúprosné.

Následoval velmi pečlivý výběr oblečení. A to každé jediné složky, od ponožek až po kravatu.

Kombinace černé ponožky do černých společenských bot, černé kalhoty, černý kožený pásek, tmavě modrá košile a tmavě modrá kravata nakonec vyhrála. Dokonce i trenky měl Jonáš tmavě modré.

Blížil se čas, kdy by bylo dobré vyjít, aby byl uchazeč na místě s předstihem, alespoň deseti minut. Ještě tedy proběhla poslední kontrola obsahu příruční kabely na notebook, kam Jonáš uschoval vše potřebné, jako vytištěný životopis, klíče, propisku a poznámkový blok.

Poslední kontrola i v zrcadle, šibalské, pistolnické ukazováčky a šlo se na věc.

Když Jonáš vyšel ze vchodu, praštilo ho snad ještě větší vedro, než které bylo, když přicházel domů. Inu nesmí tolik spěchat. Holt mu cesta bude trvat dvacet pět místo dvaceti minut. Rezervu přeci jen má.

Cestou si Jonáš sám pokládal otázky, které by mu, dle kamaráda Filipa, mohl pan Zet adresovat.

"Co byste, pane Jonáši, dělal, kdyby se dodavatelská firma kabeláže do kočárků dožadovala více peněz? …………No snažil bych se najít jiného dodavatele. ………… Ukažte nám jak byste s novým dodavatelem dohadoval smlouvu. ………"

Ještě jedna důležitá věc nebyla zmíněna. Pan Zet je Němec. Tím pádem celý tento finální assessment bude probíhat v anglickém jazyce. Jako, stále ještě učitel anglického jazyka, by s tím však Jonáš neměl mít větší problém.

"Bla, bla, bla……… hmmm, hmmm, hmmm, ……… Cestou domů bych se asi mohl stavit ještě pro pečivo a nějaké jídlo na večer…", napadlo náhle Jonáše zhruba v půli cesty, v půli kopce dolů od jeho domu do cílové stanice.

Jen ještě zkontrolovat stav konta v peněžence…. Tak v hlavní kapse není, tak se podíváme ještě do vedlejší… Taky nic!! Ani na zadku Jonáš necítil tlak oněch několika kováků….

"V peněžence mám i občanku…. A tu po mně zatím pokaždé požadovali na recepci, budovy nákupu-elektro!!!", nešťastníkovi pomalu docházelo, co se stalo.

Zapomenutá peněženka s doklady!

"No do prdele!!!! TO jsem ale debil!!!!"

Jonáš se zastavil uprostřed chodníku a zvažoval jediné dvě možnosti, které mu zbyly.

Buďto to riskne a pokusí se bez dokladů dostat přes recepci. Co když ale pak ještě někdy po pohovoru nebo během něj bude potřebovat občanku nebo jiné doklady z peněženky? To by byl asi příliš velký risk.

Možnost číslo dvě se v oněch několika vteřinách rozhodování vyjevila jako ta lepší a vypadala následovně: otočka o sto osmdesát stupňů a co nejrychlejší sprint v košili, kravatě a slušně vypadajících kalhotách, o polobotkách ani nemluvě, za příjemného bezvětří ve třiceti stupních, kousek dokonce i do kopce, s taškou v ruce a v době, kdy snad celé město jde z práce domů.

Jonáš pohlédl na hodinky. Za dvacet minut již měl sedět naproti panu Zetovi a představovat se.

Otočka! Doslova životní sprint byl odstartován! Prvních několik metrů by snad ani olympijští sprinteři nestíhali.

Stoupání zvládl Jonáš, za němého a překvapeného přihlížení všech okolo ve velmi slušném čase. Pohled na hodinky.

"Sakra, to jsem vyběhl fakt docela rychle! Šance, že to stihnu, ještě existuje! Stejně jsem, ale pěknej debil! Uf! A to vedro…"

Zbytek cesty Jonáš nepolevoval. Domů se dostal za necelých šest minut. Obdivuhodné!

Dle vzoru když se to sere tak se to sere, snad ani maratonec v polobotkách nemohl čekat, že na něj bude v přízemí čekat výtah.

"Stejně tam budu v týhle formě dřív pěšky… Uf! … Ale pět pater - UF! - je pět pater…"

Jonáš však nesměl ztrácet čas a tak zahájil výstup. Po horách šlape a stoupá rád, schody to je však něco jiného. Žádná hezká panorámata. A ve čtvrtém patře přišla mírná krize.

"Uuuuuuf!"

S dveřmi bytu by si rychleji neporadilo snad ani policejní komando. Čas na zouvání ani za mák nebyl. Lehké zato však rychlé našlapování je více než nutné.

"Aaaaa, támhle je ta svině peněženka!"

Jonáš v momentě, kdy se chystal opět opustit svůj byt, pocítil první čůrek potu na zádech. Čelo a spánky byly notně oroseny již po cestě. Mírné opláchnutí a osušení tak vypadalo jako dobrý nápad.

"Kolik je hodin?!?"

Byla jedna minuta po tři čtvrtě na tři. Čtrnáct minut do začátku pohovoru.

Druhá část životního sprintu mohla odstartovat.

Výtahu dal Jonáš opět košem a schody dolů bral po dvou, ve dveřích pak málem smetl jednoho ze sousedů.

Cesta k budově nákupu firmy Daško je naštěstí lehčí než cesta odtamtud domů. Po rovinaté části následuje mírný kopec dolů. V půli onoho kopce Jonáš stále zachovává stejné tempo a kontroluje hodinky. Čas je hodný olympijského běžce.

"Ty vole! Až já tam dorazím, tak budu spocenej jako vrata od chlíva…."

Čůrek potu na zádech o sobě totiž opět dal vědět. Tentokrát však s sebou přivedl ještě velkou partu kamarádů. Jonáš ale nabíhal do finiše. Už jen půl kilometru po rovince a je v cíli. Odkudsi Jonáš sebral ještě poslední zbytky energie a výdrže a ještě přidal do kroku. Davy lidí po cestě jen s němým úžasem ustupovali z cesty, když okolo nich Jonáš proklapával ve svých svátečních polobotkách za občasného pleskotu kravaty o jeho orosené čelo.

"Sakra! Červená, to se mi teď opravdu nehodí!!!"

I semafory byly proti tomu, aby Jonáš pohovor stihl. Jako na výstřel startovací pistole čekal běžec na zeleného panáčka.

"No! NO! NO! To je doba!!"

Zelená! Jonáš se bravurně vyhnul hloučku lidí na přechodu z protisměru a dlouhými kroky směřoval ke dveřím cílové stanice. V momentě, kdy bral za kliku, zbývalo do pohovoru přesně pět minut. Nebohý Jonáš by však potřeboval minimálně čtvrt hodiny na studenou sprchu, osušení a zklidnění tepu, jenž dosahoval frekvence mávání křídel kolibříka.

"…EEEEHH……EEEEEHHH…….EEEEHH…… Jonáš!"

Slečna na recepci k Jonášovu zklamání nepochopila ono, pro něj, všeříkající heslo. Jal se tedy celou věc trochu povysvětlit.

"…EEEEHH…Po-… EEEEEHHHH… ho-… EEH… Pohovor!"

"Teď už to snad musí být jasné."

Slečna vypadala, že bojuje s myšlenkou zavolat policii. Její vyděšení bylo poměrně značné. Jonášův obličej mezitím měnil barvy rychleji než chameleon v říji. Po spáncích si razilo cestu několik kapek. Vlasy už rozhodně nevypadaly svěže jako po vykoupání. A ty zvuky, které Jonáš vydával, nebyly nepodobné zadřenému parnímu stroji.

Slečna nakonec ještě po telefonu nesáhla a podívala se do počítače do kalendáře.

"Ano mám vás tady, pane Jonáši. Máte tu pohovor s panem Ypsilonem."

"ANO!"

Několik právě procházejících manažerů firmy Daško málem leknutím zakoplo.

"Ano……EH… od tří hodin s panem Ypsilonem a panem Zetem."

"No tak nezdržuj ženská a řekni mi, kam mám jít."

"Ale pane Jonáši, ten pohovor já tu mám psaný od 16.00."

Nebohý Jonáš začal měnit barvu na bílou. Slečna v recepci briskně a správně vytušila, že tuto odpověď novodobý maratonec slyšet nechtěl.

"Nicméně panu Ypsilonovi zavolám, jestli by neměl čas dříve."

"Děkuji! To byste byla moc hodná…. EEEHH…"

Slečna začala vytáčet telefonní číslo. Jonáš se začal nervózně porozhlížet po vstupní hale, mírně si při tom protahujíce své nohy. Přeci jen běžet v polobotkách takovou dálku není žádný med.

"JÉŽIŠ!!! Sakra!!! Fuj to jsem se lekl!!

Jonáš se právě spatřil v odraze ve skle, co bylo za ním. Náhle pochopil, prvotní ostych recepční slečny. Dle toho, na co právě koukal, se slečna zachovala opravdu hrdinsky.

"Ty vole! Tohle mi přiběhnout k recepci, tak volám rovnou vojáky…"

Slečna recepční se mezitím úspěšně dovolala. Jonáš se tedy otočil zpět k ní. Studem nyní sklopil oči a spatřil svou téměř na žmak zpocenou košili.

"Sakra! To budu muset jít ještě někam vyždímat…"

"Pane Jonáši, pan Ypsilon si vás přeje k telefonu."

Statečná slečna recepční podávala Jonášovi sluchátko. Tomu neposedné sluchátko málem vyklouzlo ze zpocené dlaně.

Právě v ten moment, a nutno říci, že to bylo poprvé v životě, si Jonáš uvědomil, že i uši mohou být zpocené.

"Dobrý den, pane Ypsilon! Tady je Jonáš!", poslušně se nahlásil volající, držíce sluchátko dobrých pět čísel od ušního boltce.

"Dobrý den, pane Jonáši. Já myslel, že jsme se domluvili na čtvrté hodině?", zněl trochu překvapeně pan Ypsilon.

"Aha……", Jonáš na chvilku ztratil hlas. Pak si však náhle vzpomněl na email. "Ale v emailu, kterým jste mi potvrdil účast na dnešním pohovoru, stálo, že se mám dostavit na třetí hodinu…"

"No… to asi musí být nějaký omyl, protože já se tu teď koukám do svého kalendáře a mám tu poznamenáno skutečně pohovor ve čtyři hodiny.", trpělivě vysvětloval situaci klidný hlas na druhé straně telefonu. "Počkejte ještě chvilku na recepci. Já se zeptám pana Zeta, jestli by měl čas o hodinu dříve a případně vám zavolám. Dobře?"

"Ano, ano… Dobře! Děkuji!"

Hovor skončil a Jonáš se zarděním předával mírně opocené sluchátko slečně sekretářce. Ta opět celou situaci zvládla statečně, sluchátko převzala, dokonce i s mírným úsměvem a zavěsila. Pravděpodobně tento telefon po dnešku stejně vyhodí.

Jonáš se tedy vydal ke stolkům opodál, kde chtěl počkat na případný telefonát od pana Ypsilona, že se pohovor může uskutečnit dříve.

"Moment! Mohl bych se zkusit někde usušit! Ale kde? ……… Á! Záchody!"

"Slečno, můžu se vás ještě zeptat, kde jsou tu toalety?"

"Dáte se tady za roh a nalevo jsou toalety."

"Děkuji vám!"

Jonášova poslední šance jak se trochu zkulturnit před jeho veledůležitým pohovorem.

Jen, co Jonáš doslova vběhl na WC, pohledem zkontroloval situaci.

"Hmmm… čistý vzduch. Rychle na toaletu a pomalu schnout. Jen si tu vezmu pár papírových ručníků…"

Zpocený maratonec se tak zamkl v jedné z kabinek a pomalu ze sebe začal odlepovat košili. Kravata naštěstí ještě nenavlhla. Jenže jak vysušit košili? Sám sebe Jonáš otřel papírovými utěrkami, a když ty došly tak toaletním papírem, ale co s košilí… Přeci jen u onoho pověstného záchodového fukaru stát do půl těla a sušit si tam prádlo by pravděpodobně nebylo to pravé ořechové. Kdokoliv, může kdykoliv vejít. Jonáš zhodnotil, že tu není třeba býti ještě za většího exota nežli nyní a tak padla volba na delší a pracnější variantu sušení utěrkami.

Jonáš se tedy znovu nasoukal do košile a rychle vyběhl z kabinky pro pár ručníčků a honem rychle se vrátil do své záchodové, provizorní sušárny. Košile šla opět dolů.

Někdo vešel. Jonášovi se v ten moment rozezněl mobilní telefon. Pan Ypsilon. Nebylo zbytí.

"Dobrý den!", Jonášovi se nechtělo úplně představovat, jak bylo jeho dobrým zvykem. Přeci jen, co by si pomyslel ten příchozí gentleman u pisoáru.

"Dobrý den, pane Jonáši, tady Ypsilon. Hovořil jsem s panem Zetem a ten nemá dříve, nežli v těch prvně domluvených 16.00 čas. Tak tu prosím někde počkejte v budově. Nebo si ještě zajeďte domů a v ty čtyři hodiny bychom se zde sešli. Stejná místnost jako minule, úplně horní patro."

"Dobře, dobře. Děkuji vám! Nashledanou!"

"Nashledanou!"

"Tak mám aspoň víc času."

Jonáš se s vervou pustil do sušení košile. Papírové utěrky však neměly patřičnou savost, s jakou se v jeho plánu počítalo a tak se nebohý Jonáš lopotil takřka nazmar. Spíše se u toho ještě více zpotil.

"Do prdele!!! No to snad ne?!?"

Jonáš si právě všiml, že jak si tak sušil a sušil pravý rukáv, takřka tři centimetry toho levého se máčely v záchodové míse.

"Do prdele práce!!"

Levý rukáv se tak stal prioritou sušení.

"Kašlu na to! Uschne to na mě, když mám teď tu ještě skoro hodinu navíc…"

Jonáš se opět vsoukal do košile a vylezl z kabinky, umyl si ruce, dosušil levý rukáv a opět, po dlouhých skoro patnácti minutách, opustil toalety. O mnoho sušší opravdu nebyl.

Slečně v recepci evidentně spadl trochu kámen ze srdce neb pravděpodobně čekala, že bude každou chvilku volat záchranku, kvůli Jonášovu kolapsu na záchodech.

Jonáš se rozhodl, že se usadí k jednomu stolečku kousek od recepce a ještě si procvičí svůj životopis a projde si otázky, které by mohly padnout.

"Sakra, jak se ale mám posadit?!? Opřít se nemůžu!"

Tak se tedy nebohý Jonáš rozhodl pro posed, jemuž se v učebnicích o sezení přezdívá "Mám v zadku pravítko".

"Teď ještě chladit boky a podpaží! Ty vole! Ještě, že se to koná až za hodinu!"

Slečna v recepci měla pravděpodobně o zábavu postaráno. Ke komickému posedu Jonáš přidal větrání pomocí košile. Když chvilku nevětral tak se dlaněmi zapřel v sedu o kolena a procházejícím předvedl další metodu sezení na židli zvanou "Mám v zadku pravítko a chystám se na zápas sumo".

Minuty letěly jedna za druhou a Jonáš si krátil čekání sušícími kratochvílemi a civěním do životopisu. Téměř jako lusknutím prstu uplynula ona hodina a Jonáš, nyní už suchý a v rámci možností svěží, začal stoupat do schodů směr pohovor.

Před místností určení již čekal pan Ypsilon a s napřaženou pravicí a úsměvem na rtech vítal právě přicházejícího Jonáše.

"Dobrý den!"

"Dobrý den, pane Jonáši. Již na vás čekáme. Prosím! Pojďte dál!"

Pan Ypsilon byl opět velmi milý a usměvavý, oproti panu Zetovi čekajícímu v místnosti však byl jen takové doutnající světélko.

"Ty vole! Ten Zet si snad něco šlehnul!?"

"Hello, mistr Jonáš! Welcome!", uvítal právě příchozího v jazyku anglickém, který pro zjednodušení bude automaticky překládán do češtiny, neb celý pohovor se bude odehrávat v mateřštině Sherlocka Holmese.

"Dobrý den, moc mě těší!", odbyl přivítání Jonáš.

"Tak pane Jonáši, nebudeme se ničím zdržovat a vrhneme se na pohovor."

"Dobře, jistě!"

"Nejdříve nám o sobě něco povězte. Jaké máte záliby, kde jste pracoval, jaké jsou vaše silné a slabé stránky a uveďte příklady, kdy se naposledy projevily… Zkrátka udělejte nám ze sebe takový krátký výcuc! He-he!", zaúkoloval hned Jonáše, s téměř až afektovaným úsměvem pan Zet.

"Ten chlap si určitě něco šlehnul!"

"Dobře. Tak tedy, jmenuji se…", a monolog mohl začít.

Jonáš vyprávěl, co po něm bylo požadováno. Prsty spojené špičkami, jak to viděl v televizi u vysokých manažerů, se tu a tam rozpojily, aby gestem doprovodily to, co Jonáš říkal. Angličtina byla místy více nežli syrová, zato však plynulá. Přeci jen je to již dlouho, co musel použít vyšší úroveň angličtiny a tak ona rutina zprvu chyběla.

Deset minut uplynulo jako voda. Zaměstnání bylo zmíněno, silné stránky byly zmíněny také…

"No a teď ty slabé stránky…, to je u pohovorů vždy to nejtěžší! He-he!"

"He-he! No nekecej! He-he!"

Jonáš měl již dopředu připravenou tvrdohlavost, kterou zmiňoval již prve. Doplnil jí však ještě o časovou netrpělivost. Slovní spojení, jež bylo v anglickém jazyce použito pravděpodobně poprvé v historii.

Pan Zet nad touto slabou stránku mírně povytáhl obočí.

"No, ale když všechny okolo sebe popoháníte, aby byly někde včas, tak to se mi jeví spíše jako silná stránka. Časová dochvilnost, nemyslíte?"

"Sakra! Tohle mě nenapadlo!"

"No…, ale…, víte, já jsem u toho dosti nervózní, až bych řekl skoro nervní…"

"No dobrá tedy!", raději do Jonášova koktání zakročil pan Zet. "Nyní přejdeme k části, kdy vám, já nebo pan Ypsilon položíme pár příkladů z praxe a vy je bude muset nějakým způsobem vyřešit."

Pan Ypsilon, kterému po těžkém dni padaly víčka únavou, sebou při zmínce svého jména mírně škubl a pořádně si promnul oči. Jonáš tím právě možná spatřil, jak až tvrdě pracují zaměstnanci firmy Daško. Jedou na krev.

Nicméně otázky začaly padat.

"Představte si, pane Jonáši, že jste již nějakou zakázku v nákupu elektroinstalací zařídil a nyní čekáte na zpětnou vazbu od dodavatele.", začal pan Zet nastiňovat první cvičnou, testovací situaci. "Je pátek odpoledne a dodavatel stále nic nedodal a váš šéf, třeba pan Ypsilon nebo já, má v pondělí odpoledne prezentovat detaily této zakázky představenstvu firmy Daško. K tomu samozřejmě je zpětná vazba zapotřebí. Jak byste reagoval, pane Jonáši? Jak byste celou situaci řešil?"

"Eeeeeeeeee……… co, co… o tomhle mi Fíla neříkal…"

Jonáš se umě snažil zamaskovat výraz vyorané myši.

"Nejlepší bude vydat alespoň nějaký zvuk."

"No ehm…", začal neurčitě Jonáš. "Napíši mu email a poprosím ho o zpětnou vazbu."

"Tak a máš to Zete! Tady máš moje spásné řešení a můžeš si v pondělí jít prezentovat něco představenstvu. HA!"

"Dodavatel odepíše, že nemá čas. Už je přeci jen pátek odpoledne a on musí řešit jiné záležitosti. Nicméně vás ujistí, že se tomu bude věnovat, až čas mít bude.", kontroval tvrdou smečí zkušený pohovorový harcovník, pan Zet.

"Sakra! Tohle jsem nečekal…"

"No ehm…", uchýlil se Jonáš opět k již známému. "Zavolal bych a raději bych napsal také znovu email."

"Stále stejné odpovědi!", tato smeč z úst pana Zeta vyšla snad ještě rychleji, než ta předchozí.

"Ehm… zjistím si kontakt na někoho jiného z oné dodavatelské firmy a zavolám jemu a poprosím ho o vyhotovení zpětné vazby."

"Zjistíte ten kontakt, ale on už není v práci. Je přeci už pátek odpoledne a on chce být dřív doma."

"Asi bych začal zvažovat o změně dodavatele… Tyhle lemplové za moc nestojí…"

"Zavolal bych jejich nadřízenému a požádal ho o to, ať své podřízené pokusí trochu popohnat. Přeci jen je i v jejich zájmu starat se o dobré vztahy s firmou Daško s.r.o.."

"To je zajímavý nápad. Nadřízený zaměstnanec vám slíbí, že jí bude mít v pondělí ráno."

"Tak a je to vyřešené!"

"Jenže,", pokračoval pan Zet s úsměvem na rtech. "v pondělí ráno přijdete do práce a zpětná vazba stále nikde. A nezapomínejte, že odpoledne jdeme s panem Ypsilonem přednést zakázku představenstvu."

"Zavolám a pokusím se popohnat zaměstnance dodavatelské firmy, aby co nejdříve dodaly potřebné materiály."

Nebohému Jonášovi se začaly obnovovat vyschlá koryta potu na zádech a na spáncích. Dokonce ani mohutné drbání na hlavě nepřineslo kýžený výsledek a Jonáš už opravdu nevěděl, jak má ty nepříjemné smeče vracet na druhou stranu stolu.

"No ehm………………"

"Pane Jonáši,", začal konejšivě pan Zet. "takto bychom s panem Ypsilonem šli na tu poradu bez podkladů. Musíte dát dodavateli přesný termín! Formulace, co nejdříve je moc vágní. To znamená za minutu, ale klidně také až za týden. A oni se někteří dodavatelé opravdu nepřetrhnou. Jakmile však stanovíte jasný termín, vy jste krytý a dodavatel by ho měl splnit."

"Aha…", reagoval na radu z praxe Jonáš s mírnou úlevou, že další otázky na toto téma nebudou následovat.

"Pojďme na další ukázkovou situaci!", zavelel po dvou vteřinách pan Zet tak rázně, až tím trochu vylekal pana Ypsilona, který opět trochu nadskočil na židli.

"To je teda dobrá rychlopalba. Tady si člověk neodpočine."

"Představte si, pane Jonáši, že Vám odpoledne zavolá dodavatel."

"Hlavně ať to zase není pátek odpoledne!"

"A je to třeba opět v pátek odpoledne."

"Ty vole, tady se pracuje snad jenom v pátek odpoledne!?!"

"A dodavatel vám sdělí, že se mu porouchal důležitý stroj na výrobu těsnění a že tudíž nebude moci doručit další zakázku.", začal pan Zet nastiňovat katastrofický scénář nákupu elektroinstalací firmy Daško. "Mějte prosím na paměti, že když dodávka nepřijde do pondělí do večera, tak se výroba kočárků zastaví. Firma Daško má totiž v přilehlých skladech zásobu daných dílů pouze na dvě směny dopředu. Efektivita výrobního cyklu."

"A demence a riziko výrobního cyklu ve světle právě nastíněného problému s dodavatelem."

"Jak byste, pane Jonáši, vyřešil tuto situaci?", opět zazněla očekávaná otázka.

"Našel bych jiného dodavatele a v urychleném řízení bych s ním sjednal dodávku potřebného těsnění."

"Ty kráso! To byla rychlost!"

"Tento typ těsnění je velmi specifický a jiná firma, nežli současný dodavatel, tuto komponentu nevyrábí."

"Do řiti! To byla taky rychlost!"

"Pokusil bych se s nějakými techniky dohodnout, nebo od nich alespoň zjistit, jestli by to těsnění nemohlo být po určitou dobu nahrazeno jiným, třeba velmi podobným typem."

"Teda, tohle řešení taky docela dává smysl! Nějak mi to začíná pálit!"

"To je zajímavé řešení!", oceňuje invenci i pan Zet. "Nicméně tento typ těsnění bohužel nelze nahradit jiným…"

Jonášovi začalo připadat, že mu pan Zet hází ty klacky pod nohy schválně.

"Zavolal bych současnému dodavateli a sdělil bych mu celou situaci a možný scénář zastavení výroby a poprosil bych o urychlené opravení stroje, aby dodávka mohla být dodána v řádném termínu."

"Co mi řekne na tohle?!? Že jeho dvorní opravář je doma, protože je pátek a on chce být brzo doma. Nebože v okolí jeho firmy nejsou žádní opraváři. Nebože to pro jistotu nelze opravit vůbec?!?"

"Opraváře už volal, ale ten po důkladné analýze zkonstatoval, že potřebuje specifické vybavení a že se na to podívá až v pondělí dopoledne. Dodávka se tedy opozdí a bude až v úterý odpoledne, což by firmu Daško stálo několik milionů, kvůli nevyrobeným kočárkům. Dělníci by vám stáli a nemohli by do práce, a přesto by museli dostat plat."

"Tak bych tam poslal opraváře z Daška!"

"Ten tam v pátek odpoledne nepojede. Nehledě na fakt, že se může jednat o zahraničního dodavatele, tudíž by to bylo velmi komplikované."

"Tak bych zavolal jinému opraváři v okolí dodavatelovy firmy!"

"Začínám mít hluboké pochybnosti o kvalitách a odhodlání firem, se kterými tenhle kolos spolupracuje…"

"Ne, ne, ne, pane Jonáši.", zhoupnul se na židli pan Zet a s úsměvem na rtech pokračoval. "Vy jste se v první řadě měl zeptat, jaký je problém. Musíte mít vždy dostatečný počet detailních informací, abyste mohl nějakým způsobem reagovat. Pakliže byste věděl, kde je problém, nebo co se na stroji rozbilo, možná by bylo poté jednodušší nějak opravu dohodnout. Nebo se případně u dodavatele stavit a podívat se na to sám."

"Vždyť jsem říkal, že bych tam poslal opraváře?!? To jako, že opravář by tam sám nemohl, ale kdybych ho tam dovedl za ručičku, tak by to bylo v pohodě??!?"

"Hmmm, aha…"

Další ukázková situace se týkala smlouvání ceny. Na což bych Jonáš tak nějak i duševně připravený na rozdíl od zpráv o zpětné vazbě a opravování rozbitých koleček ve strojích dodavatelských firem.

"Představte si, že náhle potřebujete snížit cenu u dodávané komponenty. Váš nadřízený vám to sdělil. Důvodem je šetření s výdaji. Vaším úkolem je cenu srazit ze současných sto euro za kus na osmdesát. Jak byste k tomuto problému přistoupil, pane Jonáši?"

"Snažil bych se najít jiného levnějšího dodavatele!"

"Neexistuje. Stejný případ jako v předchozím příkladu."

"To si dělá prdel ne!!? To se tady vyrábějí kočárky z diamantů, zlata a rohů jednorožce, že nikdy nic nejde nahradit?!?"

"Sdělím mu, že jedná s firmou Daško, předním výrobcem kočárků ve střední Evropě a tudíž je v jeho zájmu raději snížit cenu a zachovat si kontrakt, než nesnížit a zrušit smlouvu."

"K takovémuto nátlaku se zde v naší firmě neradi uchylujeme. Na dodavatele většinou ani moc nepůsobí.", setřel Jonáše s otcovským klidem pan Zet.

Jonáš o tom věděl. Fíla mu tento postřeh sdělil. Sám se takto jednu ukázkovou situaci také snažil vyřešit.

"Tak navrhnu něco jako postupné snižování. Nejprve snížit na devadesát euro za kus, pak osmdesát pět a pak až třeba po půl roce se dostaneme na osmdesát euro za kus."

"A jestli se tohle nebude zdát, tak si už fakt trhni nohou!"

Naštěstí pan Ypsilon, který se v průběhu celého pohovoru vždy tu a tam Jonáše snažil povzbudit úsměvem nebo pokýváním hlavy vkročil tak trochu do probíhajícího pohovoru.

"Ano to by mohla být jedna z cest!"

"Ano, sice by to asi nebyla ta nejideálnější, ale dalo by se na ní přikročit.", konstatoval posléze také pan Zet.

Jonášovi se ulevilo, že alespoň tuto poslední situaci tak nějak trochu zvládl.

"Tak to by asi z naší strany bylo všechno. Máte na nás vy, pane Jonáši, nějaké otázky?"

"Vždy je dobré se na něco zeptat. Píšou to v každé solidnější online diskuzi. Na co jen se ale mám zeptat? Hlavně se neptat na plat!"

"Jsou v rámci vaší práce i nějaké zahraniční cesty? Případně z jakých všech zemí dováží firma Daško komponenty do elektroinstalací?"

Jonáš si tyto otázky doslova vycucal z prstu. Veškeré přípravy vzaly za své při druhé ukázkové situaci.

"Ano do zahraničí cestujeme. Ponejvíce do Německa. Jinak ale máme dodavatele opravdu z celého světa."

"Teda… u nastiňování testovacích příkladů se rozkecává a teď takto skoupá odpověď?!?"

"Ještě něco by vás zajímalo, pane Jonáši?", s úsměvem pobídl testovaného pan Ypsilon.

"Ne…… asi ani ne… Možná snad jen, kdy se dozvím výsledek tohoto pohovoru?"

"Já se s vámi opět telefonicky spojím, nehledě na výsledek, pane Jonáši. Bude, ale až po tom, co řádný termín assessmentu proběhne a my tak budeme mít porovnání i s ostatními uchazeči o tuto pozici.", pan Ypsilon byl o poznání výřečnější než jeho šéf, co se týká odpovědí na otázky.

"Děkuji!", Jonášovi už z toho všeho začalo vysychat v krku.

"My také děkujeme, pane Jonáši. No, jak tak koukám, hodinka se nám za chvíli naplní a tak se budeme muset rozloučit."

"Ty kráso, no jo!!! To to ale uteklo!"

A tak se Jonáš vyčvachtnul ze své židle a proběhlo už jen ono formální potřesení rukou a konstatování o potěšení z poznání.

Za Jonášem se zavřely dveře. Pohovor již definitivně skončil. Už mohl konečně jít domů.

Cestou ven z budovy se ještě naposledy provinilým pohledem omluvil oné nebohé ale velmi statečné slečně v recepci.

Následovala cesta domů a doma pořádný panák slivovice a sprcha.

"Teď už jen čekat na telefonát od pana Ypsilona…"

                                                                  ?         ?         ?

A jak to všechno dopadlo? Dostal Jonáš onu pozici v nákupu elektroinstalace u firmy Daško s.r.o.?

Ne.

Dle pana Ypsilon, dala firma přednost vhodnějšímu kandidátovi. Jelikož však Jonáš také úplně nepropadl, dostal šanci účastnit se plnohodnotného assessmentu v srpnu.

Na tento assessment dokonce dostal lekci od jisté paní z personálního oddělení, při kterém měl místy pocit, že se účastní pohovoru na pozici vychovatele v mateřské školce. Mnoho "ju" igráčků a barviček, a v průběhu toho všeho měl Jonáš vybrat nejvhodnějšího dodavatele propisovacích tužek pro firmu. Patrně byl po celou dobu psychologicky profilován…

Od tohoto tréninkového sezení odcházel s informací, že má šanci na úspěch u srpnového assessmentu padesát na padesát.

"To vskutku není mnoho…"

A co myslíte? Udělal Jonáš srpnový assessment na pozici nákupčího na jinou pozici v úseku nákupu elektroinstalace?

Ne!

Jonáš se na onen celodenní pohovor ani nedostavil a omluvil se z něj. Tou dobou měl již vyhlídnutou jinou pozici ve firmě Daško. Dle popisu i o dost zajímavější než o jaké se doposud ucházel. Opět se o ní dozvěděl sice přes příbuznou, tentokráte dokonce od své mámy, ale začal se připravovat na ní ne na assessment. Jednalo se o úsek vývoje chytrých aplikací pro chytré kočárky.

Pohovory byly dva, s vedoucím daného úseku, které by se spíše daly považovat za přátelská setkání a diskuzi na téma práce a zkušeností Jonáše a nástinu možného budoucího zaměstnání.

Poté následovalo představení se vyššímu managementu. Pouze představení, bez jakýkoliv komedií.

A to bylo vše.

A co myslíte? Udělal Jonáš dojem a dostal se na pozici vývojáře chytrých aplikací pro chytré kočárky?

Ano!

                                                                      THE END