Šílená honba šíleného vědce Mikronomuse za genem skromnosti

Lidská roztažnost se ani v době všezmenšovací nemění a tak je zapotřebí našeho šíleného vědce, aby přišel na to jak lidstvo naučit skromnosti. V cestě mu přitom budou stát nejen mravenci Harry a Márv, ale i sama mravenčí královna.

Kdesi v krkonošských hvozdech žil, byl jeden bláznivý vědec, který se jmenoval Mikronomus. Jako každý správný šílený vědec šel proti všem dobovým trendům, ba co více snažil se vytvářet nové šílené konvence. Mikronomus žil v éře takzvaného všezmenšování. Vše se zmenšovalo. Čím menší, tím lepší. Menší auta, menší telefonní aparáty, menší televizory a u dam dokonce i menší sukně. Mikronomus byl v tomto ohledu odborníkem na slovo vzatým a opravdovým průkopníkem minimalismu. Sám žil v dřevěné chatičce dva metry na dva metry, která obsahovala vše, co kdy v životě potřeboval nebo by snad mohl potřebovat, a kterou ještě rok co rok pravidelně vždy ohobloval, aby ještě, alespoň o dva a půl milimetru, zmenšil rozměr svého skromného stavení.

Ptáte-li se proč všechno to zmenšování a minimalizace? V předešlé periodě lidských dějin, době tak zvané všezvětšovací, kdy se lidé roztahovali a hovili si v maximálních věcech a velikostech a pokud jejich arašíd nevážil alespoň půl kila a nenasytil půlku rodiny, tak byl s nebožáčkem buráčkem udělán rychlý proces. Tak proč se během pouhých pěti desetiletí hodinky lidského směřování přetočili na minimalismus? Odpověď je nanejvýš jednoduchá. Lidstvo si ve vší své velikosti začalo překážet samo. Na nebohé zemi nebylo místa, které by patřilo pouze matičce přírodě či divé zvěři. Jeden či druhý člověk si nárokoval vlastnické právo nad každým čtverečným centimetrem souše a každou molekulou H2O v oceánu, moři, jezeru či řece. Lidu navíc na nebohé Zemi začalo až šeredně přibývat. Lidstvo se množilo až přímo exponenciálně. Ve městech, kde žila chudina, kde bylo soukromého prostoru na osobu nejméně, se už takřka nedalo hnout. Lidí zkrátka bylo jako smetí. A když už to vypadalo, že i venkovské oblasti budou zasaženy onou všudypřítomnou vlnou stísněnosti a nutností uskromnit se, vzešel z chudého lidu hrdina, jenž svou zarputilostí a vírou v minimalismus převálcoval dosud vládnoucí prostopášné kasty. Jmenoval se Minimalus a masy ho milovaly.

A právě na sklonku Minimalusova kralování na Zemi, se do svých produktivních let dostal náš hrdina Mikronomus. Oproti Minimalusovi měl však značnou nevýhodu, masy lidí o něm ani nevěděly. Jeho to však vůbec neznepokojovalo a tak zatímco jeho takzvaní kolegové vědci minimalisté prezentovali jeden minivýrobek za druhým Mikronomus se soustředil na svůj cíl. Nezmenšovat vše okolo nás, telefony, auta, televize, možná i domy a šaty, ale zmenšovat a snižovat své vlastní potřeby a nároky. Již dlouho Mikronomus čekal na odpověď z Celosvětové centrály pro význam slov a příjem novotvarů (CCVSPN), na svůj návrh slova a jeho definice, jenž vymyslel. To slovo bylo skromnost. A jeho letmá definice by se dala parafrázovat slovy, že je to vlastnost, kdy člověk, vědom si své maličkosti v porovnání se Zemí a Vesmírem, nevyžaduje více nežli je mu hodno a potřebno, ba co více snaží se být vděčný i za to málo, co má a své nároky a potřeby tak nějak instinktivně tlumí. Nebo tak nějak by snad význam onoho Mikronomusova novotvaru mohl být vyložen. V této myšlence a v tomto směru byl Mikronomus opravdovým pionýrem.

Není proto snad ani divu, že když takhle jednou Mikronomus seděl před svou chýší na zemi (židli ani lavičku neměl, na co také, je to zbytečné), a popíjel panák piva, přišel na zcela revoluční myšlenku. Zmenšit sám sebe.

První pokusy, které spočívaly v přespávání v dosti malé krabici či v bouchání sebe sama do temene tupým předmětem nevyšly. Zoufalý pokus o odcizení zmenšovacího paprsku z akreditované minimalizační laboratoře také nevyšel. Skoro fatální následky měla příprava zmenšujícího lektvaru z bylin natrhaných v Podkrkonoší. Náš velký vědec Mikronomus se ještě celý týden po jeho požití nemohl pořádně najíst a bolelo ho břicho, hlava a i palec na levé noze. Ten ale pravděpodobně z toho jak po onom neúspěšném pokusu nakopl pařez vedle jeho chatičky.

Jen co však dozněla bolest břicha, a opět se tomu stalo jednoho pozdního odpoledne nad dalším panákem piva, cosi našemu vědci vnuklo další myšlenku.

Mravenci. Jsou malí. Proč? Mají to asi v genech. A tak započal další Mikronomusův projekt o zmenšení sebe sama a to sice studováním mravenců. Aby při pitvě tak netrpěli, dal oněm několika málo vybraným mravencům loknout ze svého panáka s pivem. Ti holomci ho k překvapení našeho vědce skoro vypili. Pod mikroskopem Mikronomus studoval jejich anatomii i genetickou výbavu. Jednoho večera pak učinil převratný objev. Byl to gen miniaturismu předávaný královnou mraveniště. Tento gen zajišťoval mravencům jejich malou velikost a zamezoval jim růst do velikostí převyšujících jeden centimetr.

Ono totiž kdysi, v dávných dobách byli mravenci, brouci a jim podobní členovci o dost větší. Dosahovali téměř až lidských velikostí. Od nějakého momentu však asi sněm mravenčích a broučích královen ustanovil, že na původní mravenčí a broučí velikost je Země už malá a tak začaly mezi své kolonie šířit onen gen miniaturismu. Mikronomus jej pracovně nazval genem skromnosti.

Záhada mravenčí malosti tedy byla odhalena. Jádro pudla dobyto, jak by se dalo říci. Teď ještě přemluvit nějakou mravenčí královnu, aby Mikronomusovi onen gen skromnosti poskytla. Královnu náš šílený vědec pitvat nechtěl, věděl totiž, že zahyne-li královna, zahyne postupně také celá její mravenčí kolonie. A poté, co nedaleké mraveniště připravil o několik mravenčích dělníků Mikronomus moc nedoufal v královninu vstřícnost k diplomatickému řešení jeho vědeckého problému. Vše tak neodvratně směřovalo k, pro Mikronomuse, drastickému řešení. Nechat se samotnou královnou pokousat.

Dlouhé dny tak náš po zmenšení dychtivý vědec bloumal kolem mraveniště nejblíže jeho skromného příbytku. Několik mravenců ho mezitím také poštípalo, pravděpodobně jako pomstu za padlé kolegy dělníky. Královna však nikde.

Třicátého čtvrtého dne to náš už mírně frustrovaný vědec trošku přehnal s množstvím panáků piva a při tradiční večerní cestě k mraveništi se přibližoval více, nežli bylo, bývalo zdrávo. A to ještě neměl ani tušení o těch několika kořenech vzrostlého smrku těsně před mraveništěm, které vibrovaly samou nedočkavostí po podtržení vědcových nohou.

Mikronomus se stále blížil k mraveništi. V nohách přes čtyři panáky piva. První kořen s lehkostí opilého medvěda překonal. Ten druhý se však tak snadno obejít nenechal.

KLOPYTY-KLOPYTY-KLOPT!

Pro nezaujatého pozorovatele to téměř mohlo vypadat, jako kdyby šílený vědec skákal šipku do velikého mravenčího paláce.

Jisté pozitivum to však pro Mikronomuse mělo. Špičkou nosu skončil přímo v královnině komnatě. A ta z toho nijak nadšená rozhodně nebyla. Nijak se neostýchala a nezvaného hosta ďobla přímo do špičky nosu.

„AAAAAAUUUUUU!!!“

Ani ty čtyři panáky piva nemohly otupit bolest silného ďobnutí mravenčí královny. Náš šílený vědec se nyní šíleně motal směrem ke své šíleně malé chatičce.

Ten kořen, který při cestě k mraveništi Mikronomus, jak opilý medvěd přeskočil, se však podruhé nachytat nenechal.

KLOPYTY-KLOPYTY-KLOPT!

„AAAAAUUUU!!“

Jak voják pod dělostřeleckou palbou, potlučený a ďobnutý, plazí se Mikronomus ke své chýši.

S vrznutím otevírá vrátka své chatičky a zmožen padá do propasti bílých peřin své prosté postele.

„Snad jsem alespoň naočkován tím genem skromnosti…“, pomyslí si pro sebe šílený Mikronomus.

V noci s sebou nebohý Mikronomus zmítá sem a tam. Pálí ho doslova celé tělo, avšak jakoby se nemohl probudit. Žádný sen se mu ani nezdá. Je si vědom bolesti, ale oční víčka se ne a ne rozlepit.

Konečně ráno! První ranní paprsky probouzí našeho poblouzněného, ďobnutého vědátora.

„Cože!!! Kde to sakra jsem??“, zvolá vystrašen.

Všude kolem něj se náhle rozprostírají vysoké zasněžené kopce. Ba co více, on sám se nachází v jedné dlouhé zasněžené dolině mezi nimi.

„To už mi sem i sněží, nebo co?!? Počkat… Kde to vůbec jsem?!? A kde je moje chatička?!? Kde je?? To jsem byl zase nápomocný a došel jsem až do Pece pod Sněžkou?!?“

To by, jen tak mimochodem, byl Mikronomusův nápomocný rekord.

„Kde jsou pak ale všechny ty chalupy a hotely??“

Chudák šílený vědec se jen dál nechápavě rozhlíží kolem sebe. Bolest a pálení už však necítí.

Pochvíli hloubání o tom, co se vlastně stalo nakonec Mikronomusovi nezbývá jiná možnost než se vydat oním bílým kaňonem.

„Tohle přeci ale není sníh…“, zjišťuje po chvíli překvapeně.

Kaňon se po chvíli chůze chýlí ke svému konci, na němž vyrůstá další bílý kopec. Mikronomus se, ač stále poněkud rozespalý a dezorientovaný, vydává pokořit jeho vrchol.

Jen co se na něj vydrápe, zjišťuje, s děsivým výrazem ve tváři, že za oním kopcem je zdánlivě nikde nekončící propast. Ba co víc, zjišťuje, že nebe není modré, ale poněkud nahnědlé a kdesi v dáli vidí modré okno do tohoto hnědého nebe. Dosti obří okno.

„Hernajs… vždyť ta díra v tom divném nebi má podobný křivý tvar jako okno v mojí chatrči…“

Mikronomus se zamýšlí a velmi opatrně se znovu rozhlíží do propasti za bílými kopci.

Náhle jeho oči spočinou na něčem, co s trochou fantazie, vzdáleně připomíná jakousi obří botu. Pravou botu. A když náš vědec trochu přimhouří oči, o pár kilometrů dál spatřuje další podobný útvar. Levou botu.

„Do prčic… vždyť ty obří boty vydají přesně jako moje…“

Mikronomus si přešlápne, aby si nestál na vedení, a chvilku mohutně přemýšlí, až téměř medituje. Co se to jen mohlo v noci přihodit?

Myšlenkami se vrací zpět do předešlého dne a k tomu, co se mu všechno přihodilo.

„Dopoledne a odpoledne nic moc… hmmm… hmmm… navečer asi tak čtyři panáky piva… a pak… a pak… a pak… cesta k mraveništi… a pak……… A HROME!!! Kořeny, kolopyty-klopyty-klopt, hlava v mraveništi a víc než naštvaná královna!“, Mikronomus už začínám mít matnou představu o tom, co se mu to v noci asi mohlo přihodit. „Já-…. Já-… já-……… já jsem se asi zmenšil… Královna mě naočkovala genem skromnosti!“

Vše najednou bylo objasněno. Bílé kopce, hnědá obloha s obřím modrým oknem i obří propast s útvary připomínajícími vědcovy boty. Mikronomus se zmenšil do mravenčí velikosti. Konečně dosáhl toho, o co tak dlouze a trpělivě usiloval. Nyní se na svět bude dívat z mravenčí perspektivy a svět, celá Země pro něj rázem nabývá obřích rozměrů. Jak dlouho by to v této velikosti asi trvalo dojít pěšky do již jednou zmiňované Pece pod Sněžkou?

Mikronomus tedy započal dlouhý a nebezpečný sestup ze svého postelového Mount Everestu až na podlahu. Ještěže jedna noha od jeho postele byla dosti popraskaná hrubá a náš vědec se tak měl kde na této dřevěné, kolmé stěně chytit. Sestup mu přesto zabral asi hodinu.

Když pak na podlaze míjel své škrpály, plnou mírou pochopil význam své (ne)hygieny nohou. Oním nevoňavým polem takřka proletěl.

Když se blížil ke dveřím, hloubal Mikronomus jakpak je jen asi otevře. Čím blíž však k nim byl, tím jasnější mu bylo, jak onu překážku zdolá. Prostě je podleze jednou ze škvír ve dveřním prahu.

Na čerstvém vzduchu před Mikronomusovou chýší se našemu vědci naskytl pohled, který nikdy předtím žádný živý člověk nespatřil. Přestože trávu na takové své menší předzahrádce pravidelně sekal, teď se tu před ním tyčily mohutné, stromy připomínající stébla a obří listy. V dálce se dokonce skvěla jedna obří sedmikráska.

Šílený vědec tak sestoupil z prahu do hlubin džungle své předzahrádky. Kam jenom se teď vydá? Jak se ve vší té změti bude orientovat? Co bude jíst?

„STŮJ!!!“

„ANI SE NEHNI!!!“

Mikronomus v tu ránu strnul jako zkamenělý.

„POMALU SE OTOČ!!!“

„HODNĚ POMALU KAMARÁDE!!!“

Vědec uposlechl dvou rozkazů, které uslyšel zpoza svého zátylku.

Přímo před ním najednou, na všech šesti nohách, stáli dva černí mravenci s modrými kukadly.

„Kdo nebo co jsi zač??? Ještě nikdy jsem tě tu neviděl!“, otázal se podezřele jeden z nich.

„Já-“

„Kdo to asi je trubko!! To je ten člověk, co nás zkoumal a včera to frňákem narval přímo do našeho hlavního města.“, okamžitě odhalil Mikronomuse druhý mravenec.

„Jo tak to jsi ty!!! Co s ním teď provedeme?!? Co myslíš?“, ptal se první mravenec.

Šílený a zmenšený vědec na celou tu situaci koukal s ústy otevřenými dokořán a i když věděl, že klidně v několika následujících momentech může být po něm, usmíval se.

„Ten blázen se nám směje Harry!“, pozastavil se nad vědcovým výrazem opět první mravenec.

„No jo! Máš pravdu Márve! To je holomek!“, konstatoval druhý, bystřejší mravenec, řečený Harry.

Mravenčí kukadla a výrazy se na Mikronomuse začaly ještě více mračit. To mělo za následek mírné tuhnutí jeho úsměvu.

„Tak co s ním provedeme Harry?“

„Vezmeme ho za královnou, ta ho určitě bude chtít vidět. Ona už nějak rozhodne.“

„Počkejte já-“

BUM!

Odkudsi se zjevila mravenčí noha a dala Mikronomusovi ránu do tváře až se pár metrů proletěl vzduchem. Vědec si už ale byl vědom, že v jeho minulé, skutečné velikosti by to byly sotva dva milimetry. Nyní však ryl pusou v zemi.

„Nalož ho na záda Márve! Jdeme, ať nás nezdržuje.“, zavelel mravenec Harry.

Ač spoutám na hřbetu mravence Márva, užíval si Mikronomus celou tu cestu porostem jeho předzahrádky, následně lučním a poté i lesním, s naprostým údivem. Bylo to něco jako výlet do jiného světa, o dost zelenějšího a voňavějšího.

Čím se však podvědomě trojice blížila k mraveništi, začal náš vědec spekulovat o svém osudu. Co s ním asi královna provede?

Čím více se také blížili, tím více potkávali i jiné mravence. Někteří z nich měli ve svých mravenčích tvářích dosti překvapené výrazy.

„Nazdar Harry! Nazdar Márve! Co to máš na zádech??“, ozvalo se vždy tu a tam.

Lesní porost po chvíli chůze v něm začal řídnout. Náhle se před trojicí rozprostřela veliká mýtina, na jejímž konci se kolem kořenu stromu, který nyní Mikronomusovi připomínal stonek jedné pohádkové fazole, co vyrostla až do nebe, rozprostíralo obří mraveniště.

Celý ten výjev na našeho vědce však nepůsobil až tak neznámě. Mravenců bylo v blízkosti mraveniště samozřejmě všude plno. Mikronomusovi to tak nějak připomínalo veliké lidské metropole. Lidí jako smetí, všude někdo někam chodí, někdo něco někam nese a tak dál. Prostě mumraj. V tomto případě však mravenčí. Ruch byl dnes asi i o to větší, že ještě stále probíhaly opravné práce na horní části mravenčího obydlí, poté, co do něho nabourala obří lidská hlava.

Náš vědec se při mlhavé vzpomínce na tuto událost mírně zarděl ve tváři.

Čím více se trojice blížila k mraveništi, tím monumentálněji celá stavba vyhlížela a tím více propracovanější se také zdála. Každá jehlička byla s přesností umístěna až skoro přepečlivě na své místo.

A už jsou vevnitř. Kdo by však čekal nějaké temné chodby, tak by byl na omylu. Právě ony důmyslně rozmístěné jehličky pouští do mraveniště světlo a žádna chodba tak není úplně tmavá.

Mravenci Harry a Márv vedli Mikronomuse stále výš a výš. Ve vyšších patrech mraveniště se pracovalo opravdu usilovně.

Na našeho vědce pomalu začala dopadat tíha okamžiku. Co s ním asi královna provede?

Náhle se trojice ocitla před velikými dveřmi osázenými okvětními lístky sedmikrásky. Královnina komnata. Márv zaklepal na dveře.

„Tak slez dolů, člověče!“, rozkázal mravenec Harry Mikronomusovi.

Dveře se najednou otevřely a dva mravenčí lokajové dali trojici znamení, že mohou vstoupit.

Královna seděla na svém trůnu vyrobeném ze smrkové šišky a bedlivě všechny přicházející pozorovala. Po chvíli pozorování sotva znatelným pohybem nohy dala všem přítomným mravencům znamení, aby opustili její komnatu.

„Tak, a teď je s tebou ámen člověče!“, procedil mezi zuby Harry.

„Jo, jo, královna tě roztrhne na šest kousků!“, přispěl se svou troškou do mlýna Márv.

Dveře se pomalu zavřely a najednou byly ve velké mravenčí místnosti jen šílený vědec Mikronomus a pravděpodobně šíleně rozzlobená mravenčí královna.

„To včera byla nehoda. Nechtěl jsem vám pobořit mraveniště.“, začal Mikronomus.

„Nehoda nebo opilost?“, poprvé promluvila také královna.

„Nehoda, já-“

„A co pak ty pokusy na mých dělnících?!? To bylo co? Další nehoda?!?“

„Né! To jsem pátral-“

„A to jste musel při tom pátrání usmrtit devět mých dělníků?! Jste jako všichni ostatní lidé. Jen vše ničíte. Dejte mi rozumný důvod, proč bych vás také neměla nechat usmrtit a pak prozkoumat.“

Sucho v Mikronomusově krku už dosahovalo saharských proporcí. Teď mu šlo skutečně o život.

„Jsem vědec!“

„Těch mám ve svém chrámu taky spoustu!“

„Mám jiný pohled na svět a větší rozhled. Znám lidi, vím, co vyzkoumali o Zemi i o jiných živočiších a rostlinách.“

„Obávám se, že o rostlinách a živočiších, minimálně těch lokálních toho víme daleko více my, mravenci. A lidstvo také známe. Vše jen ničí a uzurpuje. Les se stále menší a rostlin a zvířat v něm, včetně nás ubývá.“

„Mohu to změnit!!!“, vyhrkl ze sebe šíleně vystrašený Mikronomus, věda, že nemá ani páru, jak to změnit.

Královnu však tato reakce donutila se zamyslet.

„Jak??“, prostá a očekávaná, leč úderná otázka od královny mraveniště.

Mikronomus byl dohnán k improvizaci hraničící až s brainstormingem.

„Gen skromnosti!!“, vyhrkl další heslo.

„Cože??“

„Gen skromnosti! Máte ho v sobě. Asi mu tak neříkáte, ale vím, že jste kdysi byli o dost větší a v rámci zachování rodu a této Země jste se postupně zmenšovali.“

„A váš plán je zmenšit všechny lidi na naší úroveň?? Víte, co by pak následovalo? Lidé by okamžitě s mravenci začali válku. To je totiž to jediné, v čem jste jako živočišný druh dobří.“

„Ne! Ne! Vy jste mě totiž včera naočkovala čistým genem skromnosti. Museli bychom ho upravit.“

„My?!?“

„Pardon, já. Potřeboval bych od vás trochu té látky, kterou jste mě včera ďobla a-“

„Ode mě?!? Jste tu jen pár minut a už mi říkáte, abych vám něco dala?!? NO to snad nemyslíte vážně?!? Pokračujte a nechám rovnou zavolat stráže.“

„K tomu, aby lidé byli skromnější a nezmenšili se, potřebuju koncentrovanou část vaší DNA, kterou jste do mě vpravila tím ďobnutím. Víte i já znám lidi! Vím, o čem mluvíte. Sice se teď jako lidstvo nacházíme v době všezmenšovací, ale zmenšujeme pouze věci kolem nás a ne tak už naše potřeby a nenasytnost. Spotřeba přírodních zdrojů ať už obnovitelných nebo neobnovitelných pořád roste a je ještě větší než v období maximalismu. Lidstvo do všeho vrtá, všechno těží a ničí a to si myslím, že by mohlo přestat, pokud bych je nějak naočkoval genem skromnosti. Snad by si pak uvědomili, že spousta těch věcí, které mají kolem sebe vlastně ani nepotřebují a ničení lesů, moří, zkrátka přírody by ustalo. A to by bylo i ve vašem zájmu. Kácení lesů by tak určitě přestalo.“

Mikronomus vše vsadil na jenu kartu, buďto teď královnu přesvědčí a přežije nebo královna dalším nepatrným mávnutím nohy přivolá stráž, která ho odvede do nějakého mravenčího žaláře, kde bude čekat na popravu.

„Máte měsíc! Ani o minutu navíc!“

Šílený vědec byl reakcí královny vyloženě zaskočen a jen tam tak stál v její komnatě.

„No tak se dejte do práce! Čas vám běží od teď“

„A-a-ale-“

„Sekce mých laboratoří se nachází v podzemní části. Mí vědci a vybavení vám budou k dispozici. Tak se už dejte do práce!“

„Děkuji!“, hlesl jen Mikronomus a jako opařeny se vydal za jedním objevivším se mravenčím vědátorem.

V mravenčích laboratořích Mikronomus pracoval za svitu malých světélkujících houbiček. Dny plynuly, ba přímo utíkaly. A den před vypršením ultimáta letěl šílený vědec mraveništěm, které mu mezitím velmi přirostlo k srdci, do královniny komnaty.

„Heuréka!!! Mám to!!!“, zvolal lidský vědec a do vzduchu zdvihl malou zkumavku se zeleným roztokem. „Koncentrovaný gen skromnosti. Nic nezmenšuje a tlumí potřebu mít vše na, co si jedinec ukáže.“

„A jak se to bude šířit a jak to budeme vyrábět. Snad mě nebudete pořád otravovat s odebíráním vzorků mé DNA?!? To bych asi také nemusela přežít.“, hleděla královna na celý výsledek poněkud skepticky.

„Ne, ne! Toto sérum lze uvařit z hub, které pěstujete ve svých podzemních sadech a smrkového extraktu, okolo kterého se vaše mraveniště rozprostírá. A šířit to budou vaši dělníci. Stačí jen opravdu miniaturní dávka, to se bude dnešnímu lidstvu líbit, miniaturní, a lidé se stanou skromnějšími. Stačí to píchnout do jídla nebo přímo do nich a je to.“

„Máš další měsíc, během kterého chci vidět nějaké hmatatelné výsledky.“

Mikronomus se tak trochu zaradoval. Stále ještě žije, ale na krku má další ultimátum.

„Dobře. Jak si přejete, královno.“

Během dalšího měsíce tak Mikronomusova vědecká skupina šířila po nedalekých vesnicích a městech ono sérum skromnosti. A výsledky se skutečně začaly dostavovat velmi rychle. Lidé nejen, že se ve velkém zbavovaly všech přebytečných věcí, které se v jejich okolí vyskytovaly, ekologicky je likvidovali, ale také se ihned velmi aktivně začali starat o okolní přírodu. Sázeli stromy a keře, čistili rybníky a řeky. Prostě celkově se chovali dosti „nelidsky“ a nedestruktivně.

Šílený vědec Mikronomus tak svůj šílený úkol splnil. Lidstvo začalo žít skromněji a v harmonii s okolní přírodou. Mikronomus sám byl na oplátku za splnění úkolu, jmenován čestným kamarádem mravenců a bylo mu uděleno čestné mraveništní občanství. Se všemi mravenci ze „svého“ mraveniště se pak postupně skamarádil, dokonce i s královnou a s mravenci Harrym a Márvem dokonce chodil do mravenčí hospody na zkvašený nektar. I nadále pak byl součástí vědeckého týmu a podílel se na mnoha architektonických úpravách mraveniště.

Vše tak nakonec pro našeho šíleného vědce dobře dopadlo a on tak mohl, až do svých sta let, pracovat a vymýšlet další šílené nápady.

                                                                      THE END