(Ne)sociální sítě

Žijeme v moderní době, kde moc lajku a smajlíků začíná nabírat na síle. Kdo není v online sféře jako by pomalu nebyl... Další patos na téma zlo jménem sociální sítě (s pár experimenty a Quasimodem uvnitř).

Následujících několik odstavců, výkřiků a polemik je namířeno především na Quasimody moderní doby, nebo jinými slovy na otroky sociálních sítí. Proč Quasimodo, zvoník od Matky Boží? Protože díky pokroku moderní techniky se lze k oněm sociálním sítím připojit i prostřednictvím chytrých, mobilních telefonů či jiných přenosných zařízení, na které pak jejich uživatelé civí s hlavou dolů, což nepochybně vyústí ve vývin právě Qausimodova hrbu. A proč otroci, když otroctví bylo oficiálně dávno zakázáno? Opět to souvisí i s už jednou zmiňovaným postojem těla, kdy uživatelé sociálních sítí na mobilech vzdáleně připomínají otroky vlečící například těžké monolity. Obě skupiny mají předkloněnou hlavu a pomalu se šourají kupředu. Otroci však rukama drží popruhy pře ramena, táhnou těžké břemeno za sebou a bojí se vzhlédnout, aby náhodou nedostali ránu bičem od otrokáře. Novodobí Quasimodové drží rukama mobil, těžké břemeno táhnou kdesi ve své mysli a bojí se vzhlédnout, aby nespatřili skutečnou realitu, která není založena na „lajcích“. Nicméně skutečný důvod přirovnání těžkých uživatelů sociálních sítí k otrokům je nasnadě. Oni se na ně zkrátka musí připojit. Lepší přirovnání by však bylo asi k závislým lidem na drogách… Ať tak či tak nadměrné užívače různých sociálních sítí „něco“ silně nutká se dnes a denně připojovat, komentovat, „lajkovat“, sdílet, znovu komentovat a znovu „lajkovat“ a tak pořád dál až do zblbnutí.

Takoví lidé musí prostě pořád být online, aby náhodou něco nepropásli. Neuvědomují si přitom, že každou vteřinu, minutu či hodinu, kterou stráví připojeni k této sociální realitě, propásnou vteřinu, minutu či hodinu v té skutečné realitě, v té hmotné, do které se narodili.

Sám Autor ovšem nebude pokrytec a nebude si hrát na ctihodného občana absolutně pohrdajícího podobnými výdobytky moderní doby. I Autor je uživatelem sociální sítě a i on už promarnil několik chvil civěním do tohoto online universa. Právě však užívání těchto sítí podnítilo Autora k zamyšlení se nad jejich užitkem, který nepochybně je, ale v porovnání s úskalími, které sociální sítě přináší, je nepatrný.

Zatím mnoho keců avšak málo důkazů či skutečných zamyšlení…

Téměř všichni, co se odváží tento článek přečíst, jsou asi uživateli některé sociální sítě, nebo možná i více najednou. Měli byste, odkaz na tento článek jsem totiž bouchnul na zeď jedné z nich. Nemusíte se mnou, s Autorem, souhlasit. Jen se prosím zamyslete nad některými příklady a případy, které tu budou zmíněny. Jen se zamyslet. Na záchodě, cestou do práce, cestou z práce, těsně před spaním… Jen u toho přemýšlení prosím nebuďte na sociální síti a neptejte se některého z vašich 2154 „přátel“, co si o tom máte myslet. I nesouhlas je názor a je-li to váš názor, z vaší hlavy, tak má velikou hodnotu.

Nyní ale k oněm několika příkladům, které vyklešťují naší společenskost, na které jsem si při tomto psaní vzpomněl.

Hned na začátek si tak můžete vyzkoušet malý experiment. Napište na svém mobilu, tabletu, nebo počítači smajlíka. (Usměváček). Nic víc. Napište ho znovu a vezměte si k ruce zrcátko, nebo ho rovnou napište před zrcadlem (pak si za odměnu můžete dopřát jedno, tak velmi populární zrcadlové selfie) a mrkněte v průběhu, nebo potom, co to napíšete na svůj obličej. Na mobilu se na vás sice smajlík šklebit bude, ale ze zrcadla možná vykoukne bubák. Samozřejmě záleží na kontextu, na situaci a velmi taky na tom, od koho smajlík přijde nebo komu ho posíláte. Chcete-li například udělat radost nebo rozveselit někoho vám blízkého, nebo ukázat někomu na kom vám moc záleží, že na něj myslíte, tak i třeba zpráva z několika málo smajlíků může znamenat hezké gesto. Pár v textu jich rozhodně také nemusí být na škodu, ale viděl jsem na sociální síti i celý řádek složený ze smajlíků, a různých emotikon až to pomalu připomínalo hieroglyfy. Stejně jako se vším, tak i se smajlíky se musí šetřit a nakládat obezřetně.

Nyní druhá část experimentu. Jděte s kamarádem nebo kamarádkou na kafe a povídejte si. Mobily nechtě ve svých kapsách, nebo taškách, nebo kabelkách. To je velmi důležité. A konverzujte naživo. Dříve nebo později někdo z vás plácne nějakou blbost a ten druhý se rozesměje. V ten moment se pravděpodobně začnete smát také, neboť reálný smích a úsměv je nakažlivý. A opět se můžete podívat na odraz svého obličeje, ale pravděpodobně asi ani nebudete muset, protože vám usměv protáhne mimické svaly, které smajlík protáhnout nedokáže. Určitě budete mít také radost, že jste té druhé osobě přivodili podobný defekt obličeje (úsměv) a to vás možná příjemně zahřeje. Úsměv (ne ten škodolibý) navíc sluší každému.

Vyzkoušejte si to. Experiment není nebezpečný. Přemýšlejte o tom, to také není nebezpečné. Sám Autor se přiznává, že také posílá smajlíky, občas i celá jeho zpráva byla tvořena jen určitými smajlíky, za účelem nastínění něčeho velmi specifického. Nebo to bylo půl na půl. Vždy však Autor posílal takové zprávy pouze lidem, na kterých mu velmi záleželo a těm, kteří pro něj mnoho znamenali či znamenají. Občas se skutečně jednalo až o pozdně expresionistické dílo.

Důležité ale dle Autorova názoru je, aby pak ty dva smajlíky, které světu nastavujete, jeden skutečný a druhý virtuální byly co nejvíce ve schodě. Když někdo posílá tuny vysmátých smajlíků a na schůzce s ním ho vidíte se jen smát a rozdávat radost, tak vám to určitě divné nepřijde. Ba skoro naopak. Přijde vám to normální. Když pak si ale posíláte zprávy s někým, koho v reálu moc neznáte, on vám také posílá tuny vysmátých smajlíků, ale pak když s ním jste mimo online sféru, tak se téměř ani neusměje… Takový člověk se pak v jedné z realit nepochybně přetváří. V které ale…?? Zkrátka, dobře a hezky expresionisticky. (Usměváček) mobil + (Usměváček) realita = smíšek (Usměváček). Ale! (Usměváček) mobil + (Neusměváček) realita = ?????

Dost už ale smajlíků. Trochu popojedeme.

Jelikož je každý uživatel sociální sítě kryt štítem monitoru počítače, nebo obrazovkou tabletu či podobného přenosného zařízení může se stát, že někteří jedinci se mohou začít cítit nedotknutelní. Nic se jim nemůže stát. Můžou si klidně nadávat a urážet koho chtějí s tím, že ten daný nebožák je klidně někde na míle daleko. Ano, možnost urážet, ponižovat, zesměšňovat a vysmívat se na dálku tu je už opravdu dlouho. Králové mohli poslat posla, či holubici, v raných letech 20. století stačilo zvednout telefon, či poslat dopis. Vždy to však bylo pouze mezi dvěma osobami, zřídka více. Kotel sociální sítě, naproti tomu, umožňuje jistými komentáři či výroky ponížit, či vyhrožovat jiné osobě a ostatní to také mohou vidět. Společné konverzace, příspěvky na zdi, komentáře u fotek atd., atd. Utlačovatel může být postavou bájný David a utlačovaný být fyzicky bájný Goliáš a i v tomto virtuálním světě může vyhrát David, který kdesi z hlubin svého gauče, zasypán popcornem šikanuje jiného uživatele, vydíráním, posměšky a jinými zvěrstvy. Nejsmutnější na celé věci pak je, že si onen internetový David o sobě myslí jaký je to hrdina a rek, přitom je to jen prachobyčejný srab a posera, co se bojí čelit někomu tváří tvář. Jakmile by to bylo totiž tváří tvář, Goliáš by uviděl, jak David skutečně vypadá a jednu by mu fláknul.

To už se pomalu dostáváme k dalšímu bodu. To, co vidíme, čteme a slyšíme na profilech uživatelů oněch sociálních sítí je velmi často na hony vzdáleno realitě. Příklad. Jím hodně sladké a popcorn a brambůrky, ujít pár metrů je pro mě problém a vlasy si z přesvědčení nemyji. Jsem tedy tlustý, mám masnou pleť, která Sluníčko spatří pouze na fotkách a ve vlasech mi rostou houby. Co myslíte, že udělá tento zarytý uživatel sociální sítě? No, běhat do parku nepůjde, ani častěji mýt se nezačne. V tom lepším případě vezme pár svých starších fotek z té jeho lepší éry, nebo si dobře zapózuje před mobilem a pomocí nějakého programu nebo vhodného filtru, se upraví do ucházející podoby. V tom horším případě sáhne do bezedné internetové kapsy playboyů a nějakou fotku, která připomíná jeho samého před sto dvaceti kily, stáhne a připne jako svůj profilový obrázek, což je pro dnešní generaci skoro jako fotografie na občanský průkaz. Dále si představte, že jste slečna a někoho takového na sociální síti „potkáte“. Úůůůůůů, až se z té playboy fotky trošku zardíte v obličeji. No to je fešák. Navíc tu o sobě píše, že rád čte, je hebký, poslouchá vážnou hudby, ve dvanácti byl nominován na Nobelovu cenu míru a mezi jeho záliby patří uklízení domácnosti, vaření a péče o nemocné, staré a potřebné. No zkrátka zlatíčko k nakousnutí, že?

Můžete být doslova kýmkoliv a čímkoliv chcete. Takřka jako po narození. Jenže na rozdíl od skutečné reality, kde je to kýmkoliv a čímkoliv vykoupeno horami a roky tvrdé dřiny odříkání a trpění, to internetové stojí trochu vynalézavosti, přetvářky a pár kliknutí myší.

Stejně tak dobře můžete z někoho, kdo se tím kýmkoliv stal, kdo ve skutečném životě už mnohé dokázal, z minuty na minutu udělat trotla a trosku. A to opět pouhými několika kliknutími.

A teď si ještě představte, že jedna skutečná osoba může v té virtuální realitě vypadat jako devítihlavá saň. Nikde, nikdo nekontroluje kolik kdo má profilů na sociálních sítích. Cítíš-li se sám, vytvoř si své přátele a spravuj všechny ty profily svých „přátel“. Tvůj skutečný profil bude zcela jistě u každé fotky, kterou připevníš na zeď mít několik pochvalných komentářů a „lajků“. Horší však pak je když si někdo založí více profilů s né úplně dobrými úmysly Špehování, tajný druhý život s milenkou či milencem, ty možnosti jsou opět téměř neomezené.

Neomezenost. Téměř absolutní svoboda. To je ta největší přednost a největší kámen úrazu sociálních sítí. Můžete opravdu velmi mnoho. Je to však tak téměř „absolutní virtuální svoboda“, která z lidí dělá ony Quasimodovské otroky. Paradox? Zcela jistě.

Kam až to vše může zajít, nikdo neví. Ač už jsme si na tento výdobytek moderní doby velmi zvykli, zapomínáme, že s námi sociální sítě nejsou zas až tak dlouhou dobu.

Co se tedy stane s generací, které v porodnici místo visačky se jménem rovnou přidělili přístupové jméno a heslo od jeho profilu? To nikdo neví.

Co se s námi stane? To je jen na nás. A to jak na našich virtuálních tak ale hlavně na našich skutečných já.

                                                                      THE END