Veleprd a Tichý filozof aneb podstata lidského pšouku

Hospodská konfrontace dvou absolutně odlišných myšlenkových směrů. Kecy, prdy a hospodské řeči okořeněné až téměř akční scénou z hospodských toalet. Co je tedy podstata lidského pšouku?

Jsme jen prdy ve větru! Na čem to ten autor zase jede? Nikdo si přeci o sobě nemyslí, že je jen nějaký marnotratný pšouk, který jen na chvilku ovoní danou lokalitu a pak navždy zmizí, nezanechajíce po sobě jediné známky své smrduté existence. A přeci, i přes tuto poznámku, je zde ono přirovnání více než nasnadě. Pokud tedy nechcete mučit svou duši či své vědomí čtením filipiky o tom, jak jsou živé organismy a především lidé přirovnávání k plynnému odpadu lidských střev…. UTÍKEJTE!!!

Celá tato myšlenka, dalo by se dokonce tvrdit, až vizionářské přirovnání vzniklo jak jinak a kde jinde, než v hospodě u čtvrtého půllitru světlého piva nejmenované značky.

Rozcuchaný filozof seděl sám se svými myšlenkami. Tedy tak, jak to dělával každý pátek v místním lokálu. Tento pátek však jeho meditování o věcech možných i nemožných bylo konstantně přerušováno neustálým naparováním jistého mladého manažera u stolu naproti. Pro zkrácení a zjednodušení označení mladého manažera použijeme s dovolením přezdívku Veleprd. Veleprd ve svém přepychovém smokingu, botách s krokodýlí kůže a s hodinkami v jejichž ciferníku byl zasazen úlomek měsíčního kamene (limitované edice samozřejmě!!!) nebyl sám. Po jeho bocích seděly dvě krásné ženy, jejichž make-up by bohatě posloužil na vymalování dvou pater výškové, kancelářské budovy na růžovo. Prostě kočičky. Naproti Veleprdovi seděl další představitel vrcholového managementu. Veleprdův kolega byl taky frajer. „Přirozená“ kakaová barva nasvědčovala, že snad i na záchodě si svítí žárovkou zapůjčenou z nedalekého solária. No a jaké měl svaly… no jéjé. Veleprdův kamarád měl svaly dokonce i na ušních lalůčcích a očních víčkách (to jak vždy rošťácky pomrkával na šťabajzny ve fitku). Toto kvarteto, které tedy sedělo přímo naproti našemu tichému filozofovi, a které nijak moc nezapadalo do hospodského klimatu ani nepostřehlo, že je někdo pozoruje. Dokonce se ani nesnažilo ubrat na intenzitě své rozpravy a „zábavy“. Právě stůl této „super čtyřky“ se tak ne málokrát stal epicentrem pohledů ostatního osazenstva místní nalévárny.

„Dneska jsem v tý práci zase válel! Ranko jsem byl v ofisu a pak jsem jel za pár klienty doladit s nimi business plán. Zase mi úplně zobali z ruky. HAHÁ! Jsem prostě třída v přesvědčování ostatních. A teď se díky mně mají líp. Jenom díky mně.“

Následovalo žargon gesto Veleprdova kolegy připomínající pistoli, kde palec a ukazovák téže ruky svírají úhel devadesát stupňů a ostatní prsty jsou zatnuté. Poté přišlo i na nežargon lekci slovního, rektálního alpinismu.

„Seš prostě borec, kámo. Seš fakt třída. Ty to s těma ovcema fakt válíš.“

Obě ženy se s každou další zmínkou chvály snažily ještě více načechrat již tak silikonem velmi vylepšené dekolty a naaranžovat je směrem k Veleprdovi.

O slovo se však znovu přihlásil Veleprdův kolega, pro zjednodušení, objeví-li se tu v tomto Shakespearovském dramatu ještě někdy tato postava, pojmenujeme ji také nějak noblesněji. Jak jsme již koneckonců učinili u Veleprda. Druhý muž tak bude Veleprdův Vlezprdel.

„To já jsem dneska taky uzavřel super lukrativní smlouvu na sto mega. Už si kvůli tomu zvětšuji garáž.“

Ženy povolily další knoflík u svých dekoltů a své kozy nasměrovaly na kolizní dráhu se zorným polem Veleprdova Vlezprdela.

„Asi si pořídím Lambo, to mi ještě chybí do sbírky.“

Veleprd ocenil úspěch kolegy čtyřmi protáhlými pokýváními hlavy ala Miloš Zeman a přebral od svého kolegy pomyslný štafetový kolík vychloubání.

„To já….“

U protějšího stolu mezitím rozcuchaný filozof dokončil čtvrté pivo a mávl na číšníka. Mávat musel poměrně déle, neboť zorné pole číšníka se snažilo kopírovat kyvadlový pohyb jednoho dekoltu. Toho většího samozřejmě.

Číšník však filozofa nenechal dlouho čekat a po padesáti dvou minutách přišel vyzvednout starý, prázdný a téměř už zaprášený půllitr a přijal novou objednávku.

„Prosím další tři piva.“

Filozof myslel na budoucnost.

Po dalších třiceti pěti minutách koukání a poslouchání Veleprda a Veleprdova Vlezprdela, se jakýmsi omylem číšník i s třemi pivy objevil u rozcuchaného filozofa. Tedy spíše to vypadalo na tři ledové čaje, ale po ochutnání filozof zjistil, že se jedná o chmelové nápoje.

„Co si o sobě ty paka myslí. Stejně jsou jen dalšími prdy ve větru celého lidského pokolení.“

A ona památná myšlenka byla konečně zamumlána pod filozofovým knírem.

„Jen prdy ve větru… Kurňa!! To je vskutku chytlavá myšlenka a trefné přirovnání! To by chtělo oslavit panákem slivovice!“

Filozof se u svého stolu spokojeně usmíval. Od plánu objednat si malého panáka slivovice však upustil neb věděl, že by bylo jednodušší a rychlejší zajít k místnímu Hujerovi (ovoce, zelenina) kopit kilo švestek a po domácku z nich vydestilovat pálenku, nežli čekat až místní číšník, kterému tou dobou už poměrně solidně lezly bulvy z důlků, příjme a vyřídí jeho objednávku.

„Je až k nevíře, co si o sobě určitá individua myslí. Jak smýšlejí o svém údělu na této planetě. Oni si snad dokonce myslí, že kdyby tu nebyli, tak by se Země přestala otáčet, řeky by přestaly téct, či ptáci by přestali létat.“, započal svůj vnitřní monolog filozof. „Kde se to v člověku bere? Ono je sebevědomí a sebevědomí… Nic by se nemělo přehánět.“

„Oooooooooooo, opravdu, jo?? No ty jsi teda ďábel!!“, dvě přísedící, ženy právě předvedly, že by se neztratily ani ve filmu pro dospělé, rozuměj pornu.

„I když někdy to teda asi vychází, mít to nezdravé a arogantní sebevědomí.“, pokračoval filozof. „Přeci jen já jsem tu sám a oni mají prsatý doprovod… K čemu jim ale, dle jejich slov, všechna ta sláva a úspěch a moc je? Štěstí? Vsadím se, že než jdou spát tak si pobrečí na záchodě. Asi už jsou na to prostě navyklí a berou to jako drogu.“

Kudrnatý filozof právě dokončuje páté pivo a jde na toaletu. Před mnoha a mnoha lety, kdy Česká republika byla ještě v plenkách, měl možná jeho dlouhý kabát sytě černou barvu, ty časy jsou však již evidentně dávno pryč. Míjí onen střed celého kosmíru jemuž železnou rukou vládnou Veleprd a Veleprdův Vlezprdel a mírně vláčnou chůzí pokračuje ke dveřím od hajzlů. Bere za kliku a otevírá dveře. Světe div se poté i vchází do dveří. Ještě předtím než pant vydá poslední vrzavý tón před zabouchnutím dveří od hajzlů, filozof slyší poznámku Veleprdova Vlezprdela.

„To je hrozný jaký somráci sem chodí. Dřív to bývala vyhlášená restaurace.“

Dveře od hajzlů bouchly za filozofem.

Filozof se po oné kratičké noticce zapřemýšlel.

„Když už tu jsem, tak se i vyseru…“, evidentně motivován jízlivým komentářem jednoho z budoucího, světového, prezidentského dua.

Následují scénu, jež se odehrávala na pánském WC, za dveřmi prostřední kabinky by bylo bývalo záhodno zcela přeskočit, nebýt omezené kapacity močového měchýře Veleprdova Vlezprdela, který prošel dveřmi od hajzlů asi minutu a půl po filozofovi. Kakat nepotřeboval, pisoár pro něj byl jasnou volbou.

V momentě, kdy se prostorným, pánským WC ozval zvuk zipu u poklopce pana Veleprdova Vlezprdela, filozofův svěrač byl už pěknou chvíli v plné permanenci.

„Pauza a nabrat síly na drtivý finiš. Počkat, kdo to tam je u toho pisoáru naproti.“, filozof právě zmerčil svou oběť. „Teď nebo nikdy!! Za vlast!!“

Rána, jakoby na toaletách právě vybuchl tříštivý granát, způsobila, že Veleprdův Vlezprdel doslova a do písmene nadskočil. Poté, co opět dopadl na zem, se mu ovšem jeho ctěný penis vymkl kontrole, a zcela bez ostychu si to močil na kožené a krásně černé polobotky pana Veleprdova Vlezprdela.

Aroma, které se poté rozlilo po celém WC, by se zcela jistě umístilo na bedně v republikové soutěži o nejvoňavější kejdu.

„Ty vole. Do tohohle pajzlu už nevkročim. Doufám, že ti pukla prdel, blbče!“, nebral si servítky počůránek, a pouze po jednom oklepání se kvapně odebral od pisoáru.

Zvuk tekoucí vody, sušička na ruce a pak už jen prásknutí dveří.

„Jo frajere, to je tak když se potkáš s větším a smradivějším pšoukem nežli jsi ty sám.“, pronesl si pod vousy filozof a užil si zbytek pokládání kabelu.

Když pak po dvaadvaceti minutách splachoval své mistrovské dílo, skoro mu i ukápla slza.

Umytí rukou pak bylo naprostou samozřejmostí.

Když tedy po této WC konfrontaci dvou životně-filozofických směrů (Veleprdova Vlezprdela a filozofova), kdy jeden je marnotratný a namachrovaný a ten druhý smířený se svou vlastní nicotností, filozof otevřel dveře od hajzlů snad ani nebyl překvapen, že „fantastické kvarteto“ již v hospodě nebylo. Filozof vyhrál.

Po krátké chvilce pyšného zadostiučinění se vrávoravým krokem vydal zpět ke svému stolu a kopnul do sebe najednou celé šesté pivo.

„Ahhh!! Jednu bitvu jsem vyhrál, ale válka je již asi stejně ztracená…“, konstatoval posléze bez jakýchkoliv emocí filozof.

„Pane, tady to vám posílají pánové ze stolu číslo osm. Prý vám mám vyřídit jejich díky.“, číšník poté před kudrnáče umísťuje velkého panáka slivovice.

„Tak jsem si ji nakonec ani nemusel objednávat. HAHÁ! Tak na tu mojí Nobelovu myšlenku! Vždyť jsme jen ty prdy ve větru.“, a filozof kyne na znamení díků třem místním štamgastům u stolu číslo osm. Jako by i oni tušili, o čem filozof přemýšlí a co se mu honí hlavou a pochvalně třikrát pokývnou hlavou ala Miloš Zeman.

                                                                      THE END