Z deníčku marného učitele (3/3)

Takový klasický den z pedagogické praxe, okořeněný inspekcí a mnohým dalším. Rychle to sem naházet, než si Andrej rozmyslí to přidání na platech učitelů...

Tak a jde se na tělocvik. Beru seznam studentů a klíče a jdu.

První hodinu mám s chlapci v posilovně, která se nachází v úplném suterénu budovy. Kluci tam na mě pokaždé čekají na chodbě, než jim odemknu dveře do místnosti plné činek. Dnes však čekali poněkud stranou, v úzkém koridoru vedoucím k chrámu všech kulturistů.

„Dobrý den, chlapi! Co se děje?“

„Dobrej, šéfe. Ale nějaký holce se udělalo špatně a omdlela. Teď jí tu dávají dohromady.“

A skutečně, až v ten moment jsem si poprvé všiml dvou pracovníků záchranné služby a jedné kolegyně, jak se sklánějí nad studentkou a zvedají jí nohy, aby se jí krev opět dostala do hlavy. Studentka patně omdlela z důvodu přílišného studijního úsilí o hodině nebo se jí udělalo nevolno z nějaké ohromující informace, jež se dozvěděla o hodině. Nicméně v době, kdy s chlapci vždy procházím onou úzkou chodbou k posilovně, jí záchranáři aranžovali do polohy „nakloněná rovina“.

„Tak tu kluci nebudeme překážet a půjdeme se podívat, jestli není volná tělocvična.“, která se nachází o patro výš. Skutečně bychom se jen velmi složitě vyhýbali a obzvlášť náročné by to bylo s jedním objemnějším medikem.

Jak patnáct trpaslíků za Sněhurku se za mnou kluci seřadili a vyrazili jsme o patro výš.

„Hmmm, je to v prdeli, jsou tam holky…“, peprně konstatuje jeden z mých svěřenců nastalou skutečnost.

„No tak se tam budeme muset proplést okolo těch záchranářů, snad nám trochu uhnou.“, nastiňuji cvičencům svůj spásný plán. Opět tedy míříme do suterénu.

Situace před dveřmi do posilovny zůstala neměnná. Dva medici, učitelka a studentka v mrákotách. Jeden za záchranářů projevil menší nevoli, že jsme se opět objevili u jeho záchranné operace. Sotva slyšitelně však pronesl: „No tak tudy projděte. My vám trochu uhneme.“

Jeho návrh jsem registroval. Nicméně jsem s několika chlapci konzultoval a diskutoval i jiné možnosti.

Po chvilce, která nebyla delší, nežli třicet vteřin jsem se tedy nakonec rozhodl, že jako ledoborec prorazím onu polní nemocnici a vpustím chlapce do posilky.

„Tak půjdeme nakonec do posilky kluci, jooo!“, oznámil jsem trochu dezorientovanému zbytku svých sportsmenů.

Objemný záchranář se zatvářil, jakoby každou chvíli měl vysrat meloun a o dva milimetry uhnul z naší cesty. Nijak jsem jeho nasranost nekomentoval ani se nijak zvlášť netvářil.

„No co čumíš, vole! Říkal jsem snad, že můžete projít. A dvakrát!“, tato líbezná slova pronesl ten špekoun zrovna v ten moment, kdy se naše oči na okamžik střetly.

Došel jsem až ke dveřím do posilovny, odemkl je a začal jsem pouštět chlapce dovnitř, nevěda, zda ona slova byla skutečné adresována mé osobě. Chlapci mi však svými tázavými pohledy stále více dávali najevo, že ano.

„Mám ho zmlátit, pane učiteli?“, otázal se mě student Zbyněk, který dokáže zvednout nad hlavu činku se sto dvaceti kily.

„Počkat to bylo na mě?“, pokládám otázku napůl pro sebe a napůl nahlas a krev se mi pomalu začíná vařit. Nechat si srát na hlavu od studentů je jedna věc, ale nechat se urážet od dospělých zcela jiná.

„Né, Jonáši, to bylo na někoho z kluků.“, snaží se mě uklidnit má kolegyně, co se vžila do role zdravotní sestry.

Všech patnáct kluků je už uvnitř. Ještě předtím než i já zmizím za dveřmi, ale pohledem vyhledám onoho obtloustlejšího sympaťáka a daruji mu pohled „polib mi prdel“. Záchranář opět začal brunatět a já usoudil, že je pravý čas prásknout za sebou dveřmi.

V posilovně je vždy na začátku každé hodiny poněkud chladněji. Ideální podmínky pro to, abych trochu vychladl.

„Šéfe, fakt, nemám ho jít zmlátit?“, znovu se hlásí o slovo bodybuilder Zbyněk.

„A fakt to bylo na mě jo, chlapi? Nebylo to na Domču, co šel za mnou?“, zbytečná otázka, ale naděje umírá poslední. Navíc vím, jak se občas Dominik dokáže tvářit.

„Fakt to bylo na vás, pane učitel.“, oznamuje mi právě Dominik, to co už na devadesát devět celých devět procent vím.

„Holomek jeden!“, ulevuji si a rukou máchnu směrem, kde pravděpodobně ono otylé hovado stále ještě stojí a smrdí kouřem.

„No nic chlapi, převlečte se a jdeme cvičit.“, dávám najevo, že věci nedávno zažité jsou pro mě minulostí a že je čas pohybu.

Zatímco se kluci převlékají do sportovního oblečení, na docházkovém archu si zaškrtávám, kdo je přítomen a kdo dnes chybí. Z uší a nosu mi mezitím stále utíkala pára.

„Tak kluci, co se bojí míče a nebudou s námi hrát fotbal nebo florbal nahoře v tělocvičně, tak šup na rotopedy.“, a máchnutím ruky jsem poslal knihomoly a jiné podobné sporťáky na řečené stroje. „vy ostatní to tu opět nějak přežijte. Já zase budu hlídat benchpress tak se tu nějak zabavte.“

Kdepak hodiny v posilovně nikoho včetně mě moc nebraly. Tak nějak nevím, do čeho píchnout. Většinou tak s klukama jen posiluju, anebo nechám většinu na jejich iniciativě. Hlavně, aby se alespoň trochu protáhli a připravili se na míčovou hru, kterou vždy hrajeme v tělocvičně.

Dnes jsem však po absolvované inspekci a po inzultaci nevrlým pracovníkem záchranné služby ČR cítil jistý přetlak energie. Zařadil jsem se tedy za svalovce Zbyňka do fronty na benchpress.

Pět minut jsem sledoval, jak Zbyněk nakládá závaží na tyč, která se začala mírně prohýbat. Poté co bylo naloženo cca osmdesát kilo železa si Zbyňa odfoukl a šel na věc. V jeho podání to vypadalo naprosto jednoduše. Po dvacátém zdvihu se mému svalnatému svěřenci dokonce objevila na čele krůpěj potu.

Po chvíli pak Zbyňa, pravděpodobně spíše znuděn nežli znaven, opustil benchpress lavici a jeho místo zaujal druhý Herkules této tělocvičné jednotky Michal. I on si počínal při zvedání stejné nálože velmi dobře. Odpadl však o něco dříve a krůpějí potu měl na čele požehnaně.

Inu dle vzoru, co dokážeš ty, dokážu já lépe, jsem zalehl na lavici pod onu osmdesátikilovou nálož.

„Pane učiteli, nechcete trochu toho závaží sundat.“, Zbyňa tušil problém.

„Ne, to je dobrý, zkusím to taky. Snad nejsem tak slabej.“, pronesl jsem ona památná slova a chystal jsem se všem přítomným chlapcům vytřít zrak.

Ty budou čumět. Autorita poroste raketovým tempem.

Nádech a jde se na to.

Vší silou zvadám činku a pouštím jí na svá žebra. První fáze zatím proběhla relativně v pohodě ba ani jedno žebírko jsem si nezlomil. Tak a teď to ještě zvednout.

Nic.

Tak teď. Zvedáme!

„No kurňa!“, slovně si pomáhám.

„Chcete pomoct, pane učiteli?“, Michal projevuje starost o mé zdraví.

Všechny starosti a pochybnosti ale bohorovně odmítám a přiškrceným hlasem člověka, co byl právě přejet parním válcem, odpovídám: „Nééééééé, to je v pohoděéééé…“

Do třetího pokusu dávám všechnu sílu, kterou jsem schopen posbírat, a světe div se, činka se neuvěřitelným tempem jeden centimetr za třicet osm minut sune vzhůru.

Nastalou situací jsem naprosto nadšen. Jako by mi do žil byla vlita nová krev. Klubko přihlížejících se rozrůstá. To je dobře. Alespoň jich víc uvidí tento můj životní úspěch.

Tak si tam tlačím a tlačím a ani si nevšímám, že pravou rukou, jež mám vyposilovanější z psaní všech těch dobrých známek, tlačím více než levou.

Pohledem kontroluji Zbyňka, očekávajíce obdivné pokývání hlavou. Zbyněk má však pojednou bledou tvář jak stěna.

„Bacha, sakra!!!“, křičí zpoza mě Michal.

V tom se po mé levé straně ozývá ohlušující rána a o dvě vteřiny se ta samá rána ozývá i z mé pravé strany.

Něco jako když ve sběrně kovu hází těžké litinové pláty do kontejneru, tak nějak mi to znělo. Tyč, navzdory všemu tomu rámusu však vystřeluje směrem vzhůru.

Dokázal jsem to! Zvedl jsem to. Cestou vzhůru jsem ale, jak jsem po několika málo okamžicích zjistil, poztrácel veškeré závaží, které se v některých případech odkutálelo až tři metry daleko od benchpress lavice.

„Do prdele!“, ujede mi vulgární slůvko, které však perfektně pasuje k tomu výjevu, jehož jsem byl svědkem.

Kluci čuměli s ústy dokořán.

Skutečně jsem jim vytřel zrak. Neměli slov.

Půl centimetrová díra v zemi rotoped posunutý o půl metru dál po mé levici a uštípnutá kachlička u země a sedřená zeď po mé pravici. To byl stručný účet dopadu osmdesáti kilo závaží ve školní posilovně.

Danou informaci jsem si neověřoval, ale jsem přesvědčen, že místní seismologické středisko zaznamenalo na svých přístrojích mírné zemětřesení nespecifikované síly na Richterově stupnici.

„V poho, šéfe?“, Zbyňa opět projevuje starost.

„Jo, dobrý. Pomožte mi to tu kluci prosím narovnat do původního stavu. Díky!“, stále se snažím o klidný hlas.

„Tyhle cvočky opravdu prd udrží. Těch čtyřicet kilo při takovým náklonu už vůbec ne.“, (čtyřicet kilo nalevo a čtyřicet napravo = osmdesát kilo závaží).

„Přesně tak!“, horoucně kývám hlavou na Michalovu poznámku o zarážkách, jež mají zabránit právě podobným nehodám. Já jsem si však pro ně dnes připravil zkoušku ohněm a bohužel pro mě, neobstály.

Po zahlazení všech stop onoho drtivého dopadu se atmosféra ve školní posilovně vrací do normálu a všichni buď šlapou na rotopedech, nebo zvedají činky (na benchpress lavici si ten den už ovšem nikdo netroufnul), anebo jen tak relaxují a protahují se na další hodinu.

První hodina se pomalým tempem šine ke svému konci.

Odpadají už i ti poslední rotopedoví vytrvalci.

Zvoní!

„Tak chlapi, zvedáme se a jdeme do posilovny!“, zvolávám do všeobecného veselí.

„A šéfe, co budeme hrát?“

„Viděl bych to na fotbal a florbal. Možná ke konci basket.“

„Basket néééé!“, zní odpověď na návrh mého oblíbeného sportu, kterému jsem se přes deset let věnoval. Fotbal je holt fenomén všude…

Otevírám dveře na chodbu a v tu ránu si vzpomínám na toho dobrosrdečného pracovníka záchranky. Přes mé představení s činkami jsem na něj poněkud zapomněl. Snad tam ještě pořád není. Nevím, co bych dělal. Už jsem vychladl, což je mimochodem, asi má největší přednost spojená s učitelskou profesí. A asi taky jediná. Ale zato však dosti užitečná.

Dveře vrznou.

Dělal jsem před kluky ramena, když tam ještě bude, budu muset něco říct, něco kruto-přísného, za tu urážku na cti. Což zrovna moje parketa není. No kdyby šlo do tuhého, pustím na něj Zbyňu a Michala.

Uf. Nikde, nikdo.

„Tak jdeme, kluci!“

Čtenářský kroužek opouští posilku jako poslední. Asi ještě museli dočíst kapitolu…

Po cestě do tělocvičny, kterou už jsme jednou s nevelkým úspěchem absolvovali, se míjíme s děvčaty čtvrtého ročníku.

Slečny jsou zpocenější než obvykle. Neurvalé poznámky a pnutí v trenýrkách zavládlo mou družinou sporťáků. Jednomu čtenáři tentokrát dokonce vypadla záložka z jeho sedmisetstránkového svazku. Ten trubec by si toho ani nevšiml, byl úplně hotovej ze sledování dmoucích se ňader v těsných sportovních úborech jeho spolužákyň.

„Lukáši, tady ti něco vypadlo.“, no ještěže už jsem z toho vyrost.

„Čau Máro,“, zdravím svého kolegu tělocvikáře. „no tak kluci neokouníme a jdeme do tělocvičny. Věci si hoďte do šatny.“

Všichni splnili, co jsem po nich žádal a tak šatnu zamykám.

Vcházím do tělocvičny, kde panuje atmosféra a morálka jako v anarchistickém cirkusu. Míče létají vzduchem, někteří energičtí jedinci běhají ze strany na stranu a do toho je doprovází ti méně energičtí zvuky velmi podobnými pářícím se paviánům.

„No tak kluci klid!“

Má slova nedopadla na úrodnou půdu. Popravdě asi nedopadla na žádnou půdu, nikdo mě napoprvé neslyšel.

„Klid sakra!“

Hemžení se uklidňuje. Avšak pouze velmi pomalu.

„Tak kluci, připravte brány! Nejdřív si dáme teda fotbálek a pak taky florbal. No tak! Šup, šup!“, a s těmito slovy si to Patrik napřahuje a napaluje míč, který neomylně nachází zadnici Honzy.

„A míč je v prdeli!“, glosuje Patrik dráhu letu kulatého nesmyslu.

„No tak Páťo! Ještě jsme ve škole…“

Florbalové brány, na které vždy hrajeme jak florbal, tak fotbal, jsou konečně na svých místech.

„Tak Dominik je jeden kapitán, Patrik druhý kapitán a Martin třetí. Střihněte si, kdo bude vybírat první.“, kámen, nůžky, papír…… remíza… kámen, nůžky, papír…… remíza… kámen, nůžky, papír…… po třech minutách hraní této „jednoduché“ rozřazovací hry… „Tak Patriku, vyhrál jsi, byly to nervy a teď prosím vybírej…“

Tak týmy jsou určeny. Jako Petr Černý jsem samozřejmě zbyl já a jako takový jsem byl přisouzen do Dominikova týmu. Nechce se mi už ale riskovat, že „jednoduchá“ hra kámen-nůžky-papír určí první dvojici a tak mančafty raději vyberu osobně.

„Tak první bude hrát Patrikův tým a Dominikův tým. Dáme to jako vždycky do pěti gólů a pak ten, co vyhraje, se vystřídá s Martinovým týmem. Tak pojďme chlapi!“

Kulturisti Zbyněk a Michal jsou ve startovních týmech. Zbyňa, který hrál fotbal závodně, je s Patrikem a Michal se mnou a Dominikem. Poslední pomodlení ať nebudu muset blokovat Zbyňovy pumelice a -

„Tak hrajeme!“, píšťalku nemám a tak v tělocvičně jen hulákám jak na lesy.

A začalo se běhat, kopat a pokřikovat a nadávat a chytře radit atd., atd., atd.

Zhruba osm minut jsme drželi s Patrikovým týmem krok a hráli vyrovnanou partii, až nakonec v té deváté minutě již zmiňovaný ex-fotbalista Zbyněk dal z blízka gól, kterým jeho tým vyhrál pět ku jedné. Jak se říká… „čo chýbalo…“

Patrikův tým střídá a na hřiště se hrne nabuzený Martin v dresu Barcelony a jeho tým.

„Tak máme míč. Jsme unavenější.“, zcela okatě pomáhám našemu týmu. Inu onu štěstíčku se holt musí jít naproti… „Tak a hrajeme!“

Můj druhý zápas už skutečně vyrovnaný byl.

Za stavu tři – tři, se fanoušek Barcelony Martin ujímá balónu a vede ho na střed malého hřiště. Ležérně se mu vydávám v ústrety. Martin vypadá, že bude pálit na bránu. Svou levou rukou si reflexivně kryji přirození a pravou ruku nechávám bezprizorně vlát vedle těla. Martin střílí na bránu. Navzdory tomu, že všude proklamuje, jak dobrým je fotbalistou, jde střela docela mimo a hodně vysoko. PLESK! Martin nemilosrdně trestal nečinnost a bezprizornost mé pravé ruky.

„Headshot!!!“, ozývá se odkudsi zpoza hřiště, kde sedí Patrikův tým.

Ano, Martin neomylně trefil pravou část mého obličeje.

Poté, co vyplivnu i poslední smítka prachu, která se mi z míče dostala do úst, hra pokračuje. Na pravé oko však stále vidím trochu zamlženě.

Zbytek mače se již obešel bez podobných zdraví nebezpečných střel a tým Dominika, jehož jsem byl hrdým členem, vyhrál v napínavé koncovce pět ku čtyřem.

„Tak ještě jednou se vystřídáme, akorát to tak pěkně vyšlo, že vy jste spolu nehráli a pak dáme ten florbal.“

Třetí zápas začal a po celých jeho pět minut trvání nepřinesl nic zvláštního. Patrikův tým s přehledem vyhrál pět nula.

„Tak si kluci dojděte pro hokejky, vydýchejte se a jdeme na florbal!“

Mnoho chlapců na mě přišlo s naléhavou otázkou: „Šéfe, můžem si skočit na hajzl opláchnout ksicht?“

„Jo, kluci běžte, ale žádný kakání a jiný zdržování za chvilku začínáme florbal.“

Asi pět chlapců se odběhlo osvěžit na WC. Zbytek se již florbalovým míčkem zastřeloval na branky. Byl mezi nimi i profesionální hokejbalista Kuba. Bezva kluk, který když se opře do hokejky, tak rána trhá parkety. Kuba byl naštěstí v Dominikové týmu, tedy i v mém týmu, což je dobře, nechci mít nohy plné otisků míčků. Ono se to nezdá, ale pěkně to štípe…

Ještě než se pětice vrátí ze záchodu, dávám se s Kubou do řeči. Jak říkám fajn kluk, docela si rozumíme a rád si sním kdykoliv o čemkoliv pokecám.

Myšlenku však budu případně muset dokončit po tělocviku neb se vrátilo záchodové komando.

„Tak kluci, zase se postupně prostřídáme. Začíná Dominikův tým proti Martinovu týmu. Páťo vy si zatím sedněte a vystřídáte pak zase tým, co vyhraje.“

Týmy už jsou na place. Do naší klece si ukleká sám náš kapitán Dominik a do té protější Pavel, který jinak normálně hraje v poli, jelikož si ale dnes zapomněl tělocvik tak se obětoval na post gólmana.

Buly. Kuba proti Martinovi.

„Tak, až houknu, tak začneme chlapi.“, objasňuji, jak se věci budou mít v následujících vteřinách.

„HOUK!“, ozývá se veselá kopa Patrik z pomyslné střídací lavice.

Martin blesku-rychle reaguje a buly vyhrává. Jakub se po mně pouze ohlédne a s pokrčenými rameny se dožaduje vysvětlení, jestli se tedy skutečně hraje nebo ne.

„Sereme na to! Hrajem, to bysme jinak nikdy nerozehráli…“, prohodím sotva slyšitelně.

Kuba kývne a hra se konečně rozjíždí.

Díky skvělému Dominikovi v bráně a na půl plynu hrajícímu a přesto neméně výbornému Kubovi máme jasně navrch. Martinův tým pouze brání a hekání po obdržené ráně míčkem se ozývají s rostoucí frekvencí.

Vedeme tři nula.

Martinův tým je v ojedinělém tlaku, útočí všemi hráči v poli. Po chvilce se však zmocňuji jedné nevydařené přihrávky a okamžitě posílám hrací předmět nabíhajícímu Kubovi. Pavel se vysunuje po kolenou pomalu z brány, aby snížil úhel. Situace jeden na jednoho. Kuba vysílá jednu z jeho přísnějších ran.

PLESK!

„Oooo kurva!!!“

V následujících několika okamžicích, kdy Pavlovi pravděpodobně probíhal život před očima, se většina chlapců včetně mě instinktivně chytne za partie, jež Bůh předurčil k něžnému zacházení. Někteří odvrací zraky a pouští hokejky.

„Ty vole! Ten bude bezdětnej!“, glosuje Zbyňa dění na hřišti.

Pavel se v křeči svíjí na zemi. S Kubou se ho tážeme, jak bolestivá ona rána na jeho pytel byla. Pavel není schopen řeči. Nutno podotknout, že Pavel měl i menší štěstí v neštěstí. Nemít rifle, honili bychom s chlapci Pavlovy koule po tělocvičně. Takto to byla stále sice nepředstavitelná bolest, pevný textilní materiál snad alespoň trochu ránu ztlumil.

„Aaaaaaaaaa. To je bolest!“

Dobré znamení. Pavel neoněměl, mluví, stále se nicméně drží za kalhoty. Spatřivši však onu ránu, která nepochybně katapultovala obsah Pavlova šourku až do oblasti bránice, držel bych se asi někde jinde. Pravděpodobně však šlo ještě o následek prvotního reflexu.

Jelikož však všichni přítomní sportovci věděli jaké to je dostat míčem jakékoliv velikosti přes nebo na pytel, nikdo žádné další nejapné poznámky o bezdětnosti nepřidal. Pavel je totiž tvrďák, kterého jen tak něco neskolí a který spíše mnoho ran ještě rozdá. Když se po třech minutách stále neměl moc k odchodu ze hřiště, všichni si byli vědomi, že se muselo jednat skutečně o ránu mimořádných rychlostních parametrů.

Naštěstí už přiběhl i posel Martin, kterého jsem poslal na sekretariát pro PET láhev s ledem, přímo určenou pro podobné situace.

„Na Pavle, tohle snad pomůže…“, Pavla nám všem bylo opravdu ze srdce líto.

Nakonec se Pavel konečně zvadá a odšourává se do prostoru za brankou, kam si lehá a ledovou láhev si tiskne ke slabinám.

„Tak Martine, běžte vystřídat, jo. Jste bez brankáře, tak vás vystřídá na těch zhruba posledních deset minut Patrikův tým.“

Martin, který by normálně asi dost protestoval, ale působil poněkud opařeně a bez řečí přepustil místo na hřišti jinému týmu.

Jeden by se až divil, co jedna taková pumelice na penis provede s psychikou všech na tělocviku přítomných. Všechny nás pojila ona pomyslná, ale nevyřčená solidarita s Pavlovou bolestí.

Zbylých deset minut florbalu se neslo v rychlém tempu. Opatrnost však z pohybu každého, jediného hráče byla jasně patrná, obzvláště pak u gólmanů. Ti raději chytali ve stoje, neb se chtěli vyhnout pocitu, kdy by je jejich vlastní varlata vystřelená až do krku zespod tlačila na ohryzek.

Náš tým nakonec vyhrál poměrně s přehledem čtyři ku dvěma. Nachýlil se čas deseti minut do konce hodiny, tedy čas, kdy obvykle kluky pouštím, aby se stihli ještě opláchnout a v klidu převléct a se zvonění šli domů.

„Tak kluci, pro dnešek by to stačilo. Díky! Mějte se! A zase za týden. Martine, odemkni prosím tě šatnu a klíče mi pak přines. Díky.“, propouštím kluky docela zpocené, ale spokojené.

Jen na toho Pavla, který se pomalu sbírá s žíněnky za brankou, se jdu raději osobně podívat, zatímco se kolem nás trousí ostatní do šatny.

„Tak co Pavle? Co koule? Dobrý?“

„Ale jo… Zítra to asi ale ještě ucítím. Uf…… no nic šéfe. Tady vracím tu láhev. Díky…… Mějte se! Naschle…“, zkrátka opravdový tvrďák. Po cestě do šatny však stále mimoděk sklepával své koule nazpět tam, kam odjakživa patří.

Inu další adrenalinový tělocvik plný zážitků je za mnou a minulostí. Bohu dík za to, že všichni, víceméně bez újmy přežili a ještě si při tom mírně i zasportovali.

Kluci se pomalu převlékají a oddychují.

Zvoní!

                                                                  ?         ?         ?

„Tak se mějte chlapi! Naschle!“, zvolávám naposledy do dosti smradlavé šatny.

„Naschle, šéfe!“, sborová ozvěna je mi odpovědí.

I pomalu se belhám po schodech vzhůru do svého kabinetu. Po cestě narážím na Jiřku.

„Drž mi palce Jonáši! Paní inspektorka si mě předvolala na rozbor…“, sděluje mi poněkud pobledlá kolegyně, spěchajíce do jámy lvové.

„Neboj Jířo, nemáš se čeho bát, určitě to dobře dopadne.“, jelikož jsem vlivem zadýchání mluvil poněkud zpomaleně, řekl bych, že druhou část mého sdělení jsem pronesl do prázdného schodiště.

Pokračuji, až se konečně přifuním do cílové stanice, Kabinetu číslo 50. Místnost je prázdná. Divné, ale pro danou chvíli velmi příhodné. Při pohledu na mé točící křeslo na kolečkách, se mi hrnou slzy do očí. Konečně si budu moct sednout na prdel a konstatovat, že tento den blbec je za mnou.

I když abych to nezakřikl. Při mém dnešním „štěstí“ je možné opravdu všechno. Vůbec bych se nedivil, kdyby pod mým točícím se křeslem vybuchla mina, nebo na školu spadlo letadlo, nebo mě vyhodili z práce.

Rychle tedy raději zapisuji do třídní knihy náplň dnešní tělesné výchovy, rychle se převlékám, vypínám počítač, balím si věci a po anglicku mizím. Po cestě ven se ještě stavuji na sekretariátu dát sbohem dvou dobrým duším Dáše a Jáše.

Mému dnešnímu adrenalinovému a neuvěřitelnému, školnímu dni je konec!

                                                                  ?         ?         ?

Jsem venku. Rychle až instinktivně uskakuji několik metrů od školy a rukou si kryji hlavu, očekávajíce pád uvolněné střešní krytiny.

Nic.

Stále nic. Nic neletí. To je dobře.

Vydávám se na cestu domů.

Po cestě domů se mi také nic zvláštního nepřihodilo. Pouze jsem natrefil na jedno rozšlápnuté hovno a vzpomněl si na ranní peripetie s našlápnutým exkrementem. Jinak ale skutečně nic. Dokonce i počasí nastavilo svou světlejší tvář a domů jsem tak kráčel po cestách zaplavených Sluncem. Zaplať pán Bůh.

Po třiceti pěti minutách otevírám dveře od domu a vcházím dovnitř. Teprve teď mi dochází, že jsem ještě nežral. To když se masivním zakručením ozvalo mé pivní břicho, které familiérně oslovuji Miloš.

Byl tedy čas nakrmit Miloše. Nějaké zbytky z víkendu ještě naštěstí stále byly v lednici a tak jsem mohl zaplácnout to vzduchoprázdno v mém trávicím traktu.

Při přežvykování přemýšlím, co si počnout s prosluněným odpolednem.

Vyjet si na kole. Jasná volba.

Dožeru tedy, patnáct minut dopřeji Milošovi pauzu na trávení, aby ta svině po cestě neremcala, oblékám se do sportovního, z boudy si vyzvedávám bicykl a vyrážím. Počasí je vskutku znamenité a jako stvořené pro cyklo výlet.

Na kole všechny trable ze školy okamžitě mizí. Najednou jsem jen já a cesta. Kam pojedu, jak dlouho pojedu a kudy pojedu, tak to mám jen ve svých rukou.

A tak jedu a jedu a jedu.

Na jedné rovince potkávám kolegu cyklistu, se kterým na sebe mávneme a obdaříme se úsměvem. Nikdy dříve jsme se neviděli ale ten daný moment jsme oba byli oni piráti silnic, na cestě českým krajem, jen my a silnice. Pro někoho bezvýznamné gesto či idea pro mě skoro až velmi blízké setkání vyššího druhu.

Po práci jako je ta učitelská si člověk holt potřebuje vyvětrat hlavu. A to do slova a do písmene. Stále sice přemýšlím na to, co jsem udělal dobře či spíš více nad tím, co jsem udělal špatně, ale na kole se tyto problémy zdají lehčí a taky nějak vzdálené.

Dnes jsem si dal opravdu dlouhou vyjížďku a náhle vidím zapadat Slunce. Naštěstí jsem již na cestě domů a tak jako ve starých westernech, kdy konec filmu nastával s kovbojem mířícím do západu Slunce, tak i tímto způsobem končí můj den blbec v učitelské profesi.

Ještě mě čeká úterý, středa, čtvrtek a pátek.

Při této myšlence téměř instinktivně navádím kolo do příkopu.

Ale co blbnu. Člověk to nesmí brát tak vážně a nakonec občas je to docela i prdel.

                                                                      THE END