Z deníčku marného učitele (2/3)

17. 08. 2016 16:40:37
Takový klasický den z pedagogické praxe, okořeněný inspekcí a mnohým dalším. Rychle to sem naházet, než si Andrej rozmyslí to přidání na platech učitelů...

Trochu s obavami nakukuji do třídy. Zadní lavice vypadají „inspektorůprázdně“, tak bude alespoň v tomto směru klid. Co však v zadních lavicích již po prvním ohledání nechybělo, bylo několik „zadolavicových“ povalečů v různých, jogínských pozicích (nohy až za hlavou, pozice střemhlav, atd.). No nic jde se učit.

„Dobrý den! Pozdravíme se, prosím vás!“, a zavírám dveře.

Všichni do jednoho se vztyčili do polohy, které se v učitelské hantýrce přezdívá „hladová zombie“. Je to něco mezi sedem a opíráním se o bar s dvěma promile na žíle, a když má člověk bujnou fantazii, vzdáleně tato figura připomíná stoj.

„Děkuji, posaďte se!“

Několik jedinců bylo tak zmoženo pěti vteřinami nesezení, že se hned muselo osvěžit energetickým nápojem.

„Kdo chybí prosím vás?“

Třída hromadně: „Ehmm, eeeeeeee, uhmmmmmm...“

Kdepak ty zombíci jim skutečně jdou, nejen že zvládnou jejich postoje, ale hravě si poradí i s jejich dabingem.

„Takže asi nikdo další nepřibyl mezi těmi, co chybí od rána.“

„Neee.“, ozvalo se odkudsi zleva ze zadních lavic.

A hele, to dokonce znělo jako lidské slovo. První vlašťovka. Výborně.

„Dnes se podíváme na vztahy mezi populacemi živočichů. A na umělé a přírodní ekosystémy. Nejprve ale začneme těmi vztahy. Věděl by někdo, jaké existují pozitivní či negativní vztahy mezi dvěma populacemi zvířat, nebo rostlin?“

Očekávám les rukou.

„Rasismus!“, ozve se z jádra třídy.

Aha, místní buňka kukluxklanu o sobě dala vědět, leč odpověď to správná nebyla.

„Ne, není to rasismus...“

Vpravo vzadu už si začínají lakovat nehty, ty už na mě serou. Zbytek třídy v mučivé agónii pátrá po možné správné odpovědi. Grimasy některých připomínají skutečně duševní muka biblických rozměrů.

„Tak pozitivním vztahem dvou populací se myslí například symbióza a mezi negativní vztahy dvou a více populací patří konkurence, predace či parasitismus.“, osvětluji publiku nakonec řešení oné záhady.

Tlamy otevřené dokořán mi daly najevo, že vše je naprosto jasné a mohu započít s výkladem a prezentací. Látku totiž promítám na tabuli v podobě prezentace a do toho se snažím vstupovat s různými zajímavostmi či doplňujícími informacemi, které vůbec nikoho, kromě mě nezajímají.

Jaký to úspěch, dnes to vypadá, že dnes si bude psát do sešitu více než polovina. To je na menší oslavu.

Hodina se šine v pomalém rytmu škrábání do sešitu, mým vyprávění o vztazích mezi populacemi a nanášením make-upu na již tak velmi přemalované tváře (stále ta samá děvčata v zadních lavicích).

Jsem v půlce hodiny. Z původní poloviny zapisujících již zbyla jen hrstka statečných. Dostávám se k tématu parasitismus. Vysvětluji, oč se vlastně jedná.

„No, a jaké příklady parazitů známe? U predátorů jste si vedli velmi dobře, tak snad budete znát i nějaké parazity.“, zadoufal jsem.

„Politici.“, zvolal Láďa, angažovaný to student.

„Ne, Láďo, nejsou to politici.“, ten kluk ale uhodil hřebíček na hlavičku.

„Jsou to většinou velmi malá stvoření.“, poradil jsem obecenstvu, obávajíce se odpovědi velmi malí politici.

„Nějaký brouci...“

„Klíště!“

„Tasemnice!“

„Ano! Ano! Správně! Klíště i tasemnice jsou perfektní příklady parazitů. Klíště parazituje na našem těle, zatímco tasemnice parazituje v našich střevech. Velmi dobře. Ještě něco, někoho napadne?“

Po chvilce přemýšlení na mě mávl jeden chlapec, aby mi sdělil svůj pohled na problematiku parazitizmu.

„Zlatokopky... Ty přeci parazitují na chlapech. To je taky dobrý příklad, že jo.“

„Ani ne, Ctirade. Ženy a muži jsou příslušníci téže, lidské populace a my tu řešíme vztahy mezi populacemi. A navíc takto bych to ani nenazval. Spíše se ten tvůj postřeh hodí do společenských věd. Ale jako příklad parazitizmu mi tohle do písemky rozhodně nepiš. Byla by to chyba.“, tak nějak jsem nevěděl, co dál na to mám říct. Na chviličku jsem se však zamyslel jak tento chlapec, s takovýmto přístupem bude hledat nějakou slečnu... Chlapče, ty si asi dlouho nevrzneš...

„Pane učiteli!“, flákač třídy Dominik se hlásí o slovo. „Hádejte, kde jsem měl jednou klíště?“

„To fakt nevím.“, odpověděl jsem a předem jsem se bál odpovědi neb variantami byl konečník, pupek, špička penisu a -...

„Normálně jsem ho měl na koulích! Ha-ha-ha! Celej den jsem chodil v lese a hledal houby a pak jsem večer zjistil, že mám klíště na koulích.“

Někteří se smáli, někteří neslyšeli a tak nereagovali, někteří zvedli obočí a někteří přešli od líčení k psaní si se svými přáteli na sociálních sítích. Zajímavé jak si tam neustále mají co říci...

„Ehmmmm.“, odpověděl jsem a už mě ani raději dál nezajímalo, zdali se jednalo o levou nebo pravou kouli.

„No fakt, pane učiteli, přímo na koulích!“, to asi, aby všichni slyšeli tu předůležitou informaci.

„Ano, dobře. Hlavně, že se ti podařilo ho sundat a že si nedostal nějakou nemoc, kterou klíšťata přenášejí.“, raději jsem utnul Dominikovo vyprávění o parazitech na jeho genitáliích obávajíce se dalších příkladů a historek.

„Budeme ale pokračovat dál! Koule, nekoule... Dalším příkladem záporného vztahu dvou populací je konkurence...“, pokračoval jsem dál ve svém výkladu.

Torzo píšících lidí pokračovalo v pořizování zápisků do svých sešitů.

Po chvíli jsme tak vztahy mezi populacemi, s onou drobnou, genitální vložkou, úspěšně zakončili. Před námi byla otázka přirozených a umělých ekosystémů. Leč do konce hodiny zbývalo přesně šest minut a dvacet osm vteřin. To na plnohodnotný výklad nevystačí, budu si tedy muset vystačit s metodou tzv. „brainstormingu“ AKA bouře mozků na dané téma. Alespoň tak třídu připravím na příští hodinu, aby už trochu byli v obraze.

„Tak a protože už za chvílí bude zvonit,“, celá třída zbystřila, dvou slečnám vzadu dokonce při zmínce slova zvonit spadla řasenka. „tak už si nic do sešitu psát nebudeme, pouze bych chtěl vědět, co vás napadne, když se řekne přirozený ekosystém. Nebo když někdo řekne pojem umělý ekosystém. Co vás napadne?“

Na škole už učím nějaký ten pátek a tak jsem opravdu nečekal žádnou tropickou, monzunovou bouři myšlenek a idejí, začal jsem razit přístup: „Nemusí pršet, hlavně když kape...“

Dominik již spustil na svém mobilu odpočet minut do zvonění. Mnoho času skutečně nemáme a já stále čekám na první kapičku.

„No tak jaký známe příklad přirozených ekosystémů a jaký příklad umělých?“, kurňa, pořád nic. „Tak když vám dám dvojici jezero a rybník, copak asi bude přirozené a co umělé?“

Pepíček se hlásí: „Rybník je přirozený a jezero je umělé, to je přece jasný!“

„Je to přesně a jasně naopak, ale díky Pepo! Přirozený ekosystém byl, jak je již z názvu patrné „vytvořen“ hlavně přírodou a člověk do něj zasahuje naprosto minimálně. Kdežto umělé ekosystémy, mezi které mimo rybníku patří také pole a městské parky, byly vytvořeny a jsou udržovány člověkem. Člověk do nich vkládá energii. Pepo, ale i vy ostatní, určitě jste museli vidět nebo alespoň slyšet o výlovu rybníku. Třeba před Vánoci. Celý rybník se vypustí a rybáři pak na těch několika místech, kde trocha vody zbyla, obklíčí ty kapříky se sítěmi a výlov může začít. Jezero bys jen tak nevypustil. To byste museli po kýblech tu vodu vynosit...“, čekal jsem bouřlivý smích na můj bonmot o nošení vody v kýblech. Já naiva. Dočkal jsem se však pouze několika zdvižených obočí, jednoho úšklebku a –

Zvoní! Úleva. Vzadu už zase někomu padají šminky, raději si tedy sbalím svých pár švestek a po anglicku zmizím.

„Tak se tu mějte a nashledanou!“, má slova však zanikla v náhle erupci něčeho, co vzdáleně připomínalo studentskou demonstraci listopadu 1989. Byl čas jít!

● ● ●

Ještě než jsem za sebou zavřel dveře, musel jsem se mrštně vyhnout zbloudilé, papírové vlaštovce. Úhybný manévr proběhl úspěšně a já byl opět v koridoru posledního patra směr schody o patro níž a pak už můj kabinet. Jakpak asi dopadla Jiřka s inspekcí?

Vcházím do kabinetu a Pavel konejšivě objímá Jiřku.

„Dej si odchod mladej! Jdeš v nevhod...“, pokáral mě za „křenění“ Pavel.

Jiřka však v dobrém rozmaru uvedla vše na pravou míru a něžně odstrčila Pavla. I já už jsem celkem zvyklý na Pavlův styl humoru a tak jsem tak nějak tušil, že jsem žádnou vášnivou muchlovačku nevyrušil. Všichni jsme se tak nastalé situaci zasmáli.

„Seš prdlej! Co kdyby sem vešel někdo jinej než Jonáš nebo Míra, kteří už ví, o co jde?“

„No tak bys jim řekla pravdu. Že beze mě nemůžeš být a že mě nutíš do takovýchto veřejných projevů náklonnosti. Já bych zase přiznal, že se mi líbí tvoje levý prso. A je to... Mladej už ví a tvůj manžel nám dá určitě svolení...“, pokračoval Pavel v dobrém rozmaru.

„Seš prdlej! Opravdu...“, dodala Jiřka a chápavě zakroutila hlavou.

Po chvilce dorazil i Míra a tak jsme mohli všichni hromadně vyzpovídat onu jedinou ženštinu v našem kabinetu z jejich dojmů o inspekci. Všichni jsme položili velmi podobné otázky, jež by šly shrnout do jedné: „Tak jak to dopadlo?“

„Ale tak ještě, nevím... S Jonášem tady udělali rozbor hned po hodině, ale se mnou paní inspektorka udělala jen nějaký dotazník a pak mě propustila, že se ještě v průběhu dne sejdeme. Tak nevím.“

„A měla si tu stejnou jako já?“, dotázal jsem se.

„Ne, ne. Měla jsem jinou... Ale-“

Zvoní. Přestávka mezi třetí a čtvrtou hodinou je pouze pětiminutová.

Zřejmě opět prásknutí biče způsobilo, že jakmile jsem opět mrknul, v kabinetu jsem byl sám, neb všichni spěchali na svou hodinu.

No nic stavím se alespoň za holkami na sekretu (rozuměj sekretariátu).

Dáša a Jáša, jak je zná celá škola, jsou fajn ženský. Rád tam k nim chodím okounět, vždy když mám volnou hodinu. Mají tam takový klid, že je to až skoro oáza pro duši mučenou hodinami v naprosté anarchii (rozuměj mou duši). Nic na této pravdě nemění ani fakt, že je jejich místnost hned vedle ředitelny a že dokonce z velitelovy místnosti vedou přímo dveře na sekretariát. Říďa však má klid a mír také rád a tak tuto oázu v poušti pištivých, studentských hlasů a pubertálního chování nechává žít. Pouze občas se sekretem, s přáním barevného tisku, jako uragán prožene můj kabinetní kolega Pavel.

Tak si to tedy šinu o patro níž. Těsně před dveřmi mi však po perném ranku dojde, že jsem dnes ještě nechcal a tak se točím na podpatku a mířím do dveří naproti sekretariátu, na pánské WC. Jediné pánské WC na škole. Je ale hodina tak tedy žádnou párečkovou tlačenku u mušlí nečekám.

A skutečně nikde, nikdo. V klidu se tedy vymočím, umyju a utřu si ruce a odlehčený vcházím na sekret.

Volnou hodinu má i třetí do oázové party, asistentka nás učitelů, Lucka. Tak to pořádně poklábosíme. Tuším, že mnoho otázek bude směřováno na mou ranní inspekci.

„Tak co, jak dopadla ta inspekce ráno?“

„My už jsme teda různě něco slyšeli, ale povídej. Jaký to bylo?“

„Povídej a přeháněj!“, a skutečně mnoho otázek směřovalo na mou ranní inspekci.

A tak jsem povídal a přeháněl. Nešetřil jsem detaily a bonmoty. Nakonec jsme se po dlouhé debatě všichni usnesli, že to snad takový propadák nebyl a že díky mně školu snad nezavřou.

Zvoní. Čtvrtá vyučovací hodina je minulostí.

„To už zase zvoní jo...“, inu v oáze plyne čas holt jiným tempem. „Tak já jdu hlídat dolů ke dveřím, aby nás tu zase nikdo nevykradl.“

Vyrazil jsem tedy do přízemí k proskleným vstupním dveřím, kde mám každé pondělí o obědové pauze službu, abych případně s nasazením vlastního života bránil majetek a personál nacházející se v prostorách školy, před loupežníky a bandity. „Ofis“, jak sekretariátu říká Jáša, jsem nechal za sebou.

Hvězdný čas 11.27 má polední hlídka začíná.

Co taková běžná stráž o polední pauze u vstupních dveří obnáší? Dohlížíte na to, aby studenti nevylamovali dveře, aby nevylamovali okna, aby netrhali obrázky na nástěnkách, aby neházeli svačiny po chodbách a aby nepořádali sprinterské závody v prostorách školy (nehledě na to jak moc se jim chce močit). A také hodně zdravíte. Kolegy i studenty. A má-li někdo náladu a chuť, tak si s ním můžete pokecat. S chlapci o fotbalu nebo o sázení na fotbal (bez navádění k provozování gamblerství), a z děvčaty... no... No spíše klábosím s chlapci.

Občas to utíká a občas se to vleče. Občas navádíte dodavatelskou službu se zásilkou středních rozměrů na sekretariát a občas navádíte zbloudilou maminku, hledající třídního učitele svého robátka. A občas se u těch dveří prostě jen rýpete v zadku.

Dnes to pro mě byla jedna z těch klidnějších hlídek.

Pár kluků se zastavilo zkonzultovat své tikety. Sázejí na vietnamskou, finskou a ázerbájdžánskou fotbalovou ligu. Pacienti. Jako již tradičně se mě ptali na můj názor, jestli si myslím, že vyhrají. Odvětil jsem, že o těchto ligách toho mnoho nevím, že jsem specialistou spíše na nigerijský hokej a egyptské lyžování a se smíchem poslal chlapce do učebny. Stejně asi zase nic nevyhrají. Kdybych však měl sdělit, jak dlouho již trvá můj výherní celibát v sázení na sport (fotbal, hokej, basket) pravděpodobně bych se asi nedopočítal měsíců.

Další chlapci, kteří se u mě zastavili, pak chtěli vědět, co dnes budeme provádět na tělocviku, poslední dvě hodiny.

„Tak jako vždycky kluci. První hodinu posilovna a druhou půjdeme do tělocvičny a něco si zahrajeme.“

„Dáme fotbal??“

„Jo, můžeme dát fotbal, a pak třeba florbal.“

Kluci odešli spokojeni.

Zbytek své stráže jsem vyplnil erudovaným koukáním do zdi a počítáním studentů, jež jsem do konce směny pozdravil. Některé jsem pozdravil dvakrát, neb se držím zásady raději pětkrát nežli ani jednou. Výsledný součet tak asi neodpovídal realitě. Padesát jedna jsem tedy nakonec vydělil dvěma a vyšlo mi, že jsem pozdravil dvacet pět a půl studenta.

Už by snad mělo zvonit ne?“, a podíval jsem se na hodiny na protějším sloupu u schodů.

A tak se také stalo. Stejně jako ona pověstná armádní trubka, či kostelní hodiny ohlašovaly nebo ještě ohlašují konec stráže, tak zvonění ohlásilo konec mé hlídky.

Alespoň budu moct poslušně hlásit, že se po dobu mé služby nic zvláštního nestalo.

Nemilosrdným tempem, jeden schod za jednu vteřinu, jsem si to šinul do svého kabinetu, abych tam vyzvedl věci na biologii a opět vyrazil učit. Tentokrát na mě čekají studenti druhého ročníku nejmenovaného maturitního oboru. Třída, kde kromě jednoho chlapce jsou jen samé slečny. Zkrátka babinec, se vším všudy.

Přisupěl jsem tedy do kabinetu, ve dveřích jsem málem krosčekoval Míru spěchajícího na hodinu počítačové grafiky, vzal si USB disk, notes a fixu na tabuli a mírným poklusem jsem mířil do cílové učebny.

Nezaměnitelný chichot třídy plné slečen se blížil a s ní i má další hodina biologie a ekologie.

● ● ●

„Dobrý den!“, chvilku jsem musel počkat, než se všichni postaví do pozoru ala devadesátiletý dědeček po celoživotní práci na šachtě (Rozuměj: Většina zvedla zadek asi jen patnáct centimetrů nad židli a stáli takřka v předklonu opírajíce se lokty o lavici). „Děkuji, posaďte se!“

Všichni se opět svalili na své židle.

U maturantů jsem již s látkou trochu dál a tak probíráme negativní vlivy člověka na hydrosféru, vodstvo, moře, oceány ale i ledovce.

„Prosím vás, kdo chybí?“, zakřičel jsem do všeobecného lomozu.

„Nikdo!“, ozvala se téměř ohlušující odpověď z čelní lavice.

Skutečně nikdo nechyběl. Ani čtyři drbny sektoru vlevo vzadu od katedry, ani slečna „hýkalka“ v druhé řadě zprava od katedry a naštěstí ani čtveřice velmi hodných slečen vpravo vzadu, které by si zasloužili medaili za celoroční psaní zápisků z mých hodin. Nikdo jiný, krom onoho kvarteta, by ony metály asi nezískal.

„Tak dnes se podíváme na to, jak člověk svou činností ohrožuje vodu na zemi. Její rezervoáry, řeky, oceány a to nejen vodu jako takovou, jako H2O, ale také si něco řekneme o tom, jak to vypadá se životem nebo spíš neživotem v kontaminovaných vodách. Tak nejdřív bych se vás ale pozeptal, jak člověk znečišťuje vodu? Nebo čím jí znečišťuje a zkuste uvézt i nějaké konkrétní příklady.“, má úvodní slova dozněla a já očekával lavinu odpovědí.

„Ropné havárie!“

„Odpadky!“

„Voda z kanálu!“

Slečny drbny již při tomto rozstřelu vášnivě debatovali o věcech pro ostatní přísně tajných, příležitostně při tom hledíce na své mobily. Ty už jsem jim kdysi pradávno vzdal vybírat neb je to dle mého v tomto digitálním věku předem prohraný válka. To by musely být do všech dveří na škole nainstalovány ony detekční rámy jako na letištích a na to ve školství opravdu nejsou peníze. Navíc studenti by byli schopni pro trošku toho chatování s kamarády o hodině šplhat i tři patra po budově a do tříd lézt oknem. Takže kolem a kolem, na vybírání těch kouzelných krabiček seru a jejich uživatele potichu ignoruju, naštěstí je jich menšina.

Zpět ale k odpovědím, jež byly dokonce i správné.

„Ano, vše, co jste zatím zmínili je správně. Hlavně ty ropné havárie, kdy se potopí přetížený tanker a ropná skvrna udusí a zabije vše široko daleko, jsou obzvláště nebezpečné. Nebo dokonce, není to ani tak moc dlouho, se může vyskytnout problém přímo na ropné plošině. Jako tomu bylo u společnosti BP v roce 2010 v Mexickém zálivu. Samozřejmě tato ekologická katastrofa měla velmi neblahý vliv i na lidi žijící u pobřeží, neboť ty se živí převážně rybolovem a najednou nebylo co lovit...“, a tak jsem do těch ropných magnátů pěkně obul, a dál jsem kecal a kecal o neblahém vlivu člověka na všudypřítomnou vodu, což jsem doprovázel slajdy s těmi nejpodstatnějšími informacemi na promítací tabuli.

A hodina jako voda plynula a plynula a já se pomalu dostal do poslední třetiny hodiny.

Studentům nezakazuji o hodinách pít. Pitný režim je velmi důležitý. Bohužel se mi to občas vymkne a třída vypadá jako závodní jídelna firmy Škoda Auto ve 12.00 v období nejvíce práce.

To naštěstí, ale nebyla realita právě probíhající hodiny. Jedna slečna ve druhé řadě se pouze chtěla osvěžit vodou z láhve. Nevím, jak to ona šikovná dušička dokázala, ale pobryndala si vodou tričko. Od výstřihu až k pravému rameni.

Hodina pěkně ubíhala a tak jsem se rozhodl celou situaci briskně glosovat.

„Jéžiš! Kačko, ty jsi zase celá postříkaná.“

A měl jsem po hodině. Ani ve snu mě nenapadlo, jak vtipný bonmot jsem to opět vymyslel. Všechny slečny se smály a kvarteto drben přímo burácelo. A pak mi to došlo. Má slova byla opět jednou rychlejší než moje myšlenky. Chichotání pokračovalo a já se otevřenou dlaní plácl do čela. Co všechno ty mladé a nadržené duše nenapadne?! Ony snad na ten sex myslí víc než chlapi.

„Bože to jsem zase něco plácl.“, zalamentoval jsem a vydal jsem se otevřít okno, neb se ve třídě udělalo trochu dusněji. To asi jak se z toho trička odpařovala ta nacákaná voda. Proč jsem jen nepoužil slova jako polítá, pocákaná nebo pobryndaná???

Otevírám okno a plnými doušky lokám čerstvý vzduch.

Bez mého povšimnutí se otevírají dveře do třídy a vchází paní zástupkyně ředitele, aby informovala všechny přítomné o náležitostech spojených s jejich praxí.

Paní zástupkyně si všímá, jak stojím u okna a pohotově reaguje: „Jonáši! Neskákejte z toho okna!!“

Toto rozsekalo už i mně a propukám v hlasitý smích a se mnou i zbytek třídy.

Situace se po chvilce opět uklidňuje, vše co bylo potřeba být sděleno, sděleno také bylo a tak jsem opět sám ve třídě, nyní už notně vysmátých studentů (převážně studentek).

V této, tak uvolněné atmosféře se už prakticky nedá nic vykládat. A tak se uchyluji k promítnutí připraveného, krátkého videa. Postříkané tričko a zmařený, sebevražedný skok z okna mi holt ukončily hodinu dříve, než jsem měl v plánu.

„No tak klid, prosím vás! Už jen asi deset minut to vydržte! Já vám tu pustím video o tom, jak se v rozvojových zemích zachází s vodou a pak už to odpískáme. Klid ale!!“

Pustil jsem video a děj se vůle Boží. Naprostý klid už sice nenastal, několik párů očí alespoň přesto sledovalo onen kratičký dokument o znečišťování vody v chudých zemích.

Zvoní! Konec, video se stihlo akorát.

„Tak to je konec. Mějte se pěkně a příští hodinu nashledanou!“, mohl jsem sice říci, že hodina dospěla k vyvrcholení, ale raději jsem se rozhodl nedráždit nadrženého hada bosou nohou.

Opouštím třídu a vydávám se ke svému kabinetu.

● ● ●

K mému kabinetu to není daleko. Lidu je však na chodbách, jako již tradičně, jak na Václavském náměstí. Potkávám i pár chlapců, které mám ve středu na tělocvik. Mezi nimi i Jeník, jež má pusinku notně prořízlou.

„Dobrej Kouči!“, oslovuje mě mou familiérní tělocvičnou přezdívkou. „Viděl jste včera fotbal? Já vám byl vynervovanej, až se mi z toho zkrátily chlupy na cecku.“

Krátké a výstižné. A šokující až běda. Několika žačkám prvního ročníku z toho spadly brady.

„Jo Honzo, viděl. Byly to nervy, to máš pravdu.“

„No to teda byly Kouči! No nic musim letět do skříňky. Tak zatím Kouči!“

„Zatím! Zatím!“

Jak rychle a náhle náš rozhovor začal, tak také skončil a Jeník se vypařil jak pára nad hrncem. Prvačky měly stále čelisti dole. Inu ke studentům se snažím mít vstřícný a přátelský přístup.

Konečně vstupuji do chrámu, kterému říkám kabinet padesát. V rádiu hrály zrovna Helenku Vondráčkovou.

Do kabinetu jsem i přes malou vložku s fotbalovým fanouškem Jeníkem dorazil první. Má samota však měla jen krátkého trvání neb za sedm sekund dorazil i tandem Jiřka a Pavel. Míra už šel domů. Už měl „odučíno“. Jiřka i Pavel byli v dobrém rozmaru a chválili studenty, které právě na hodinách vyučovali.

„Hele Jiřko, ta tvoje třída, to jsou tak hodný děti. Ty snad ani nemůžou být tvoje...“

„No taky jsem jim dneska tloukla do hlavy, ať se tento týden chovají vzorně, když už tu máme tu inspekci. Tak snad zatím dobrý. Já jsem zase byla u těch tvých a ty byly taky úplně suprový. Psali si, poslouchali, udělali jsme křížovku...“

„Aby ne když jsem je dneska ráno preventivně spráskal bičem, aby nezlobili. Zatím to funguje.“

„Takhle přísnej na ně jseš, jo?“

„No jasný.“

Bič samozřejmě Pavel na své svěřence nepoužívá. Jednou jsem však zažil situaci, kdy mi Pavel vtrhl na hodinu do jeho třídy, když jsem v ní zrovna učil biologii. Práskl dveřmi, očima pustil do třídy několik blesků a všichni stáli jako pravítka. Oproti lomozu, který do té chvíle panoval, zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak nervóznějším jedincům pleskají půlky o sebe. K mému úžasu jsem se do pozoru postavil i já za katedrou, pak mi ale došlo, že už jsem vlastně učitel a tak jsem se trochu uvolnil, abych viděl, jak můj kolega donutil svým pohledem okenní skla zamrznout. Pavel je holt na svou třídu kruťák, ale zato z něj mají jeho děti respekt a na hodinách má klid. To já měkkýš učím v podmínkách cirkusového představení. Každý máme holt své metody a přístupy. Takže, když Pavel zmínil bič na své děti, hned mi bylo jasné, o čem mluvil.

„Taky jsem se inspekci už osobně nahlásil, že bych chtěl, aby mi přišli na jednu hodinu. Řekli mi, že uvidí, jak se jim to bude hodit a pak nějakým způsobem dají vědět. No... mám pro ně-“

Zvoní telefon. Neb jsem mu nejblíže tak ho zvedám. Celkově jsem něco jako takový sekretariát našeho kabinetu. Jsem totiž hned u dveří a tak dělám i vrátného a telefonní ústřednu.

„Kabinet číslo padesát, prosím...... Jo, dobře hned ho předávám...... Pavle, to je sekretariát.“, předávám kolegovi sluchátko.

„Ano, tady Pavlínka... jo...... dobře...... dobře. Díky. No jasný, že jsem si je pozval na hodinu. Tak jim to alespoň pěkně vytmavím. Jo...... Dobrý, díky. Zatím!“, Pavel pokládá sluchátko. „Tak ke mně prej přijdou zítra na tu hodinu, co jsme se dohodli. Paráda! Ukážu jim naprosto ukázkovou hodinu.“

Zvoní! Bum a prásk a kabinet je opět prázdný.

„Ježiši! Zapomněl jsem si vzít brejle.“, to jen Pavel si na vlně euforie nevzpomněl na své okuláry. Po skvostné otočce u svého stolu po něm však v kabinetu nezbylo více nežli vůně jeho parfému značky Anděl.

Opět jsem na celou vyučovací hodinu osiřel. Skoro to až vypadá, že si bereme jakousi pomyslnou hlídku v kabinetu, ale není tomu tak. Velmi často se sejdeme dva či dokonce tři o „volné hodině“. Pondělí ale máme takto rozfázované, že se v kompletním složení potkáme skoro až výjimečně.

Uvařím si tedy alespoň čaj a podívám se, co nového ve světě.

A hleďme, jakési napůl známé filmové hvězdičce vyklouzlo na nějakém V.I.P. večírku prso. Hmmm. A jaké pěkné, hrát moc neumí, ale kozy má pěkný. Další zpráva. Známý rapper podvádí a ještě ke všemu bije svou přítelkyni. Ukaž. No jo ty rappeři, násilí a povídání o násilí do mikrofonu v doprovodu hudby, kterému dohromady opilí lidé říkají „pěkné songy“. Sám rapper je pak od paty až po konečky vlasů potetovaný, to aby lépe vyjádřil svůj drsný styl života. Holt přísný. Co pak tu máme dále. Herečka co neuhlídala sukni a ukázala bobra, prezident vlivem těžké virózy upadl na schodech při předávání cen, pár atentátů na Blízkém Východě, slovní přestřelka politiků v parlamentu...... takže zase nic nového pod Sluncem.

Rychlovarná konvice právě pípnutím ohlásila bod varu a tak si zalévám čaj z pytlíku. Ovocný bez cukru.

Rozhlížím se, do čeho bych před tou dvouhodinovkou tělesné výchovy dloubl.

Po chvíli rozhlížení mě nic kloudnějšího, nežli opravovat nakupené písemky z minulého týdne, nenapadne. Inu beru tedy zelenou fixu (červenou, dráždivou barvu nerad používám) a začínám opravovat test z biologie.

Perliček bylo pomálu. Pouze jsem se dozvěděl, a to skoro od čtvrtiny studentů, že mezi příklady rostlin patří kytky a plevel. A já doufal alespoň v nějakou tu pampelišku...

Vůbec to neubíhalo. Čekal jsem, že za tu jednu volnou hodinu stihnu opravit alespoň dvě třídy. V potu tváře jsem však stěží stihl jednu. Ono opravovat třicet testů psaných již nepoužívanými hieroglyfy by dalo zabrat i jejich „rozluštiteli“ Jean-François Champollionovi.

Poslední lok čaje, poslední čmárnutí zelenou fixou, poslední známka, dvojka, aaaaaaa......

Zvoní!

No do systému a k sobě do poznámek si ty známky budu muset přepsat po tělocviku nebo doma. Teď rychlý striptýz, abych se převlékl do „svěžího a voňavého“ tělocvičného úboru. Z trička shazuji pár mrtvých much.

Zrovna když jsem čpulil zadek směrem ke dveřím vešel Pavel.

„No teda Jonáši, to sis měl možná nechat pro Jiřku... A hele, ona už jde. Jiřko! Jiřko! Jonáš tu dělá striptýz. Už se na tebe chystá!“

Nevím, co si o tom mysleli po chodbě jdoucí studenti a už vůbec se nechci domýšlet, co si pod mým domnělým striptýzem mohla představovat inspekce, která se samozřejmě také potlouká po chodbách. Náš Pavel byl holt náš svérázný Pavel. Sportovní trenýrky jsem si tak nasadil tak rychle až jsem mále přepadl a tričko jsem na sebe hodil tak bleskurychle až jsem téměř nepostřehl, že mám hlavu v jednom rukávu. Jiřka nakonec tedy stihla pouze můj holý pupek.

„Teda Jiřko, měla jsi tady u toho být. Normálně jak máme puštěný to rádio, tak Jonáš tu do toho normálně začal tančit a dělat striptýz. No to bylo něco neskutečnýho, joooo...“

Jiřka ani chudák nevěděla, co na to říct. Působila trochu skleslým dojmem.

„Tak mě teď pan ředitel zastavil na chodbě a pověděl mi, že ke mně inspekce přijde ještě na jednu hodinu, zítra. Tak to já budu mít dvě inspekce ve dvou dnech. No to se zblázním. Ježiškote!“

„To bude v pohodě Jířo, už alespoň budeš vědět, co tě čeká a jak to probíhá a budeš víc v klidu.“, snažil jsem se utěšit kolegyni ve splínu.

„Jo, přesně tak Jiřko, podruhý už určitě tak nevyhoříš...“, přispěl se svou troškou do mlýna Pavel.

„Vždyť já vlastně ještě pořádně nevím, jak dopadla ta moje dnešní inspekce. No tak to si teda jdu hned najít tu svoji dnešní inspektorku a zeptám se jí na její dojmy, abych se pak zítra mohla vyvarovat nějakým chybám. Aáááchjo děcka..., no tak já jí jdu najít a pak už půjdu domů. Dneska už mám odučíno... Tak jo...“, a Jiřka zamyšlená a v jakémsi polosnu a polotransu opustila kabinet.

„Asi jí zamrzelo, že jsi na ní nepočkal s tím striptýzem. Nebo že jsi na ní nevyčpulil zadek jako na mě. Jonáši to si od tebe Jiřka ale ani nezasloužila, abys jí takhle ochudil, vidíš, jak jí to zdrtilo...“, Pavel měl pro zkroušené pocity naší kolegyně opět své originální vysvětlení.

Zvoní!

Pokračování ve 3. části...

Autor: Tomáš Vacek | středa 17.8.2016 16:40 | karma článku: 18.49 | přečteno: 626x

Další články blogera

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (epilog)

Finální rozuzlení celé, dlouho plánované partyzánské operace a zároveň nahlédnutí do historie a do původu Trojitého agenta, Archanděla Gabriela.

13.12.2021 v 16:50 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 86 | Diskuse

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (6. část)

Bitva o Bratislavu skončila. Odboj zvítězil. Ne však bez ztráty kytičky. Jeden z jičínských sprejerů padl, stejně tak jako Archanděl Gabriel. Jak se nyní bude celá situace dále vyvíjet ve slovenském hlavním městě? Co na to car?

6.12.2021 v 17:14 | Karma článku: 5.54 | Přečteno: 112 | Diskuse

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (5. část)

1.listopad 2089. V Československém carském státu se schyluje k nevyhnutelnému, ke střetu mezi odbojáři a carovými černými vránami. Na kolizní dráze je Bratislava a v odboji jsou nám známí sprejeři z Jičína. Kdo zvítězí?

29.11.2021 v 17:01 | Karma článku: 6.31 | Přečteno: 108 | Diskuse

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (4. část)

Ocitáme se opět v roce 2089 téměř v předvečer blížící se velké bitvy o svobodu českého a slovenského lidu. V předvečer bitvy o Bratislavu a jak se na ní připravovaly obě strany. Car i Odboj.

22.11.2021 v 17:57 | Karma článku: 6.04 | Přečteno: 118 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 61 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.20 | Přečteno: 194 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 129 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 191 | Diskuse
Počet článků 70 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 288
Student, lenoch, snílek, samotář... a samozřejmě také člověk, a celkem mlčenlivý člověk. Až se sám divím, že jsem se dokopal a založil si blog...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...