Z deníčku marného učitele (1/3)

Takový klasický den z pedagogické praxe, okořeněný inspekcí a mnohým dalším. Rychle to sem naházet, než si Andrej rozmyslí to přidání na platech učitelů...

Hvězdné datum 02.04.2016. 6:30

Tak je tu zase pondělek. Ptáčci venku zpívají, sluníčko svítí. Venku to vypadá na příjemné mínus dva stupně. Au! Sakra! To koleno mě ještě pořád trochu bere po tom spinningu. A sakra podruhé! Vstal jsem levou nohou napřed. Snad to nebude mít nějaké zlé následky. No nic, jdu hodit moč a nasnídat se.

Tatranka a čaj, klasika. Pak už jen vyčistit si zuby a hupky-dupky na ranní stolici. Všechno splněno na jedničku. Co si jen teď vzít na sebe? Hm, tohle triko má už dost, tohle má díru na boku a tohle smrdí, jak celý tým ragbistů po rozhodujícím mači, který se ještě ke všemu dost protáhl. Dokonce i kocour Voňavka se naježil a při cestě z pokoje to málem hlavou napral do dveří. Kombinace černých kalhot a modrého trička s obrázkem nakonec slaví úspěch.

Ještě si připravit svačinu.

Hele, támhle je ještě relativně měkký a neokoralý rohlík. K pití si natočím vodu do PET láhve. Namazat či nenamazat? Aaaaa. Nenamazat. Už přeci jen nemám mnoho času a navíc bych si o tak „měkký“ rohlík mohl ztupit nůž. Vše je v tašce.

Obout. Zamknout. Pecky do uší a můžeme vyrazit.

Jo, ale kde mám ty sluchátka?

Odemknout. Vyzout. Dojít pro sluchátka. Obout. Zabouchnout. Pecky do uší a můžeme vyrazit.

Zabouchnout?

Kurňa! Kde mám klíče?!?!

Vyndat pecky z uší. Zvonit na sousedku.

„Dobrý den. Omlouvám se, že takto po ránu ruším, ale zabouchl jsem si doma klíče… Mohla byste mi prosím odemknout?“, smutné oči.

Sousedka byla naštěstí ochotná a briskní a dveře jsou tak opět otevřeny.

Hele je, mršky. Klíče jedny zpropadený. Schovávaly se na botníku. Šup s nimi do kapsy.

Tak do třetice všeho dobrého. Teď už to snad musí vyjít… Mohutná meditace… Nádech… Výdech… Pořádně se rozhlédnout po chodbě. Úchylácky se prohmatat po všech možných i nemožných kapsách a výšivkách, zdali ještě něco nechybí. Vše je v pořádku.

Zamknout. Pecky do uší a můžeme vyrazit. O celých deset minut později, ale co. Ona ta škola nikam neuteče. A kdybych náhodou přišel pozdě, studenti budou ti poslední, kdo by si na nastalou katastrofu stěžovali.

Cítím se skoro až divně, že jsem už skutečně na cestě. Stále přemýšlím, jestli jsem ještě něco nezapomněl. Ne, skutečně, mám vše, co je třeba.

Cesta do školy. Opět jsem na té horské dráze, kde prudké klesání je následováno dlouhou rovinkou, která se rozprostírá na pozadí malebné louky a je zakončena malebným podchodem pod železničním mostem a mírným, leč poněkud delším stoupáním k onomu chrámu vzdělávání.

Škoda jen, že jsem dnes šlápl do psího hovna a do dalšího jsem kopl jak Maradona v nejlepších letech. Inu, poučení pro příště: méně se kochat jarní, pučící přírodou a smogem z místní továrny na automobily.

Ale vlastně ani ne! Za ten pohled na ty roztodivné jarní barvy těch pár exkrementů na obuvi stojí.

Zhruba padesát metrů před školou je navíc takový pěkný obrubník, kde ty smrduté pasažéry setřesu.

Promiň drahý obrubníku, ale jinak to nejde… Konečně! Ta úleva pro nos!!

Tak a jsme tu. Otevřít jedny dveře, čipem druhé a jsme v prostorách střední školy.

„Dobrý den!“

„Dobrý den!“

Je skoro až roztomilé, jak jsou všichni studenti každé pondělní ráno svěží a plní elánu. Skoro se až zdá, jakoby se do té školy snad přes víkend i těšili.

Úsměvy, pozdravy a odhodlané tváře, hledíc bez bázně a hany hodinám brzy budoucím.

Po první vyučovací hodině je samozřejmě všechna svěžest a elán ten tam. Ale nepředbíhejme. Ještě se musím po schodech dobelhat do druhého patra budovy, kde sdílím svůj kabinet se svými třemi kolegy.

To mírné stoupání ve finiši ke škole mě vždy však trochu znaví a tak, ač učitel tělocviku, si rád dám menší pauzu na odpočívadle mezi patry jedna a dva, předstírajíc pozorování čehosi zajímavého za okny školy. Po oné krátké pauze ve výšlapu, kdy mě vždy hejno rozjařených studentu málem zadupe do podlahy, shodí ze schodů či vyklopí z okna, konečně sípu ke svému kabinetu.

Je otevřeno. Pavel a Jiřka jsou už v práci a připravují se.

„Čau. Čau!“

„Čau!“

„Ahoj!“

Jen ten čtvrtý do party, Míra, je ještě asi stále na cestě. Snad taky po cestě nenašlápl nějaké to hovno…

Ve škole už od minulého týdne řádí česká, školní inspekce a tak všichni makají jak na drátkách. Krom oněch pozdravů zatím v kabinetu nebylo slyšet dalších slov. Snad za to nemůže ten psí bobek na podrážce mé levé boty a na špičce mé pravé boty. Že by se báli nadechnout. Já nic necítím, nechám to být. Spíš jsou asi nervózní z všudypřítomné šedé ruky inspekce.

Bože to vedro. Už abych to ze sebe shodil. Tak. Jedna vrstva a druhá vrstva. No… Super… A co teď s těmi koláči na triku v podpaží. Inu čtyři kilometry jsou holt čtyři kilometry. Naštěstí mám ve skříni ručník. Je tam sice už asi tři měsíce, na tmavém místě bez většího přístupu vzduchu, že je až s podivem, že se nepokusil o částečnou fermentaci, ale s vysušením trika mi snad pomůže.

Hmmm… Už ho cítím… Jen co jsem otevřel dveře… Vůně domova…

Tak rychle, ať to mám za sebou.

V tom zvoní telefon. Jelikož jsem byl zaneprázdněn „sušením“ trička, sluchátko zvedla Jiřka.

„Ano? … Jo… Jo, je tady… Jonáši! Chce tě pan ředitel.“

Ředitel? Co jsem provedl? Jsem tu sotva deset minut? Snad se to nijak netýká mých bot nebo ručníku.

„Prosím.“

„Jonáši, na první hodinu, na angličtinu k vám přijde inspekce. Tak jen abyste to věděl. Máte si tu paní vyzvednout v zasedací místnosti dole, kde mají základní kemp. Držím palce!“

„Děkuji, pane řediteli. Děkuji…“

Tak ani nevím, jestli mělo vůbec cenu „sušit“ to triko, když po první hodině bude určitě propocené na žmak. To už nebudou koláče, to budou rovnou pizzy.

No ale co. Jednou to přijít muselo a přípravu na hodinu mám, tak jen, aby mi robátka nedělala nepořádek. Asi bych jim to raději měl sdělit, aby byli připraveni a nebyl ve třídě binec. Jo, to je dobrý nápad. Abych ale už vyrazil.

Zvoní.

Juj. Tak nic. Tak to tedy bude překvápko.

Nádech, výdech.

„Hodně štěstí Jonáši, držíme palce!“, ozvalo se sborově z kabinetu, do kterého dorazil už i Míra, jehož jsem si ale kvůli mírnému šoku po onom telefonátu ani nevšiml.

Jdu si pro ni. Ano, je to tak trochu i ironie, když si musíte inspekci sami přivést k sobě na hodinu, aby si tam kamsi sedla a dělala si tam o vás poznámky. Ale což.

Aby to nevypadalo, že se nějak bojím, či že jsem flákač, co stabilně chodí na hodinu později (což mimochodem jsem, ale to oni vědět nemusí) přidávám na cestě do zasedací místnosti do kroku.

„Dobrý den. Já si tu mám vyzvednout paní inspektorku, která se chce podívat na mou hodinu angličtiny.“

Takto na papíře se vše zdá normální a až se téměř zdá, že jsem tam na ně vlítnul stylem: „Chtěli jste mě, tak mě tady máte!“. Bohužel mi ale asi dvakrát přeskočil hlas a s posledním slovem se mi navíc vysypaly pracovní listy. Takže honem posbírat. I když zase tak spěchat nemusím, každá vteřinka mimo třídu dobrá.

„Už to bude. Ha-ha.“

Víc nucený smích jsem snad ještě v životě nevydal.

„Tak můžeme vyrazit směr třetí patro.“

„Dobrá pane kolego, veďte mne.“

Ani nevím, zdali mě vůbec také pozdravila. Ale asi ano, spíš jsem to přeslechl přes to šustění pracovních listů, co jsem tak vehementně sbíral z podlahy.

A jsme na cestě. Budu mít na hodině inspekci. OMG.

Cesta do třetího patra proběhla relativně rychle a v naprosté tichosti. Beru za kliku od třídy. Asi bych paní inspektorku měl představit.

                                                                  ?         ?         ?

„Dobrý den, třído! Dnes se na nás přišla podívat paní inspektorka. Tak to snad ve zdraví přežijeme. Ha-ha!“, trocha toho nuceného smíchu opět proklouzla na světlo světa.

Paní inspektorka se nakonec ještě jednou představila sama a požádala o místo v zadní lavici. K bezbřehé radosti čtveřice flákačů, právě ze zadní lavice, se usadila těsně vedle nich.

„Tak kdo chybí, prosím vás?“, ale ten hlas už by mi nemusel přeskakovat, pubertu už mám za sebou.

Zápis do třídnice proběhl bez problému. Tak už zbývá pouhých čtyřicet minut.

„Tak třído, tématem dnešní hodiny je ……, a cílem je ……“, všichni na mě čuměli jak péra z gauče, neb to bylo poprvé, co něco takového na mé hodině slyšeli. Vedení však mluvilo jasně a předešlé inspekce také, hodina má mít téma a cíl. Všichni studenti naštěstí rychle zareagovali a svá dokořán otevřená ústa vcelku rychle zavřeli. Šibalskými úsměvy mi navíc většina dala najevo, že jsou ochotni se mnou hrát to veliké divadlo zvané „Ukázková hodina“.

Původní nervozita ze mě naštěstí po deseti minutách výkladu opadla. Takový klid jsem ještě o své hodině nezažil. Dokonce i v tibetském klášteru je „větší rachot“, než jaký jsem já měl na této hodině. Snad i tichý pšouk by byl slyšet či spadnutí špendlíku.

Novou látku jsem tedy dovykládal. Snad to všichni pochopili.

„Všichni tedy chápeme? Rozumí všichni? Nebo to mám ještě jednou zopakovat?“

Učebnou zazněl chorál: „Ano, chápeme!“, doprovázen mohutným kýváním a dalšími šibalskými úsměvy.

Tak a teď přišel čas, abych se vytáhl s těmi pracně staženými, pracovními listy.

„Tak třído, teď si vezměte něco na psaní, já vám každému rozdám pracovní list.“

Pracovní listy, ty svině jedny (s prominutím), mi ale opět vyklouzly z ruky a už opět se, jak vločky snášejí k zemi. Odolávám urgentnímu nutkání zvolat cosi o prdeli a blesku-rychle se vrhám zpacifikovat ty zlobivé listy papíru.

„To bylo schválně. Ha-ha.“,……… no, že jsem radši nedržel hubu, když to slyším znovu, nebo když o tom teď dokonce i píši, to muselo znít hrozně.

Pracovní listy jsem ale nakonec zvládl rozdat a tak se mohlo pokračovat v práci. Tentokráte to tedy byla samostatná práce na právě probranou látku, jež by měla zcela jistě také rozvíjet nějaké ty klíčové kompetence studentů. Tedy něco, co by paní inspektorku mohlo potěšit, nebo alespoň ne nasrat.

Klíčové kompetence. Tedy, tak se alespoň v dnešní době nadává tomu, co máme v našich svěřencích rozvíjet. Kompetence je evidentně moderní a ke všemu ještě módní slovo, je docela dlouhé a nijak moc neoposlouchané, nicméně skrývá se pod ním naprosto to samé, co vyučovali učitelé před deseti, dvaceti nebo sto lety. Mezi ony klíčové kompetence tak patří: kompetence k učení, kompetence k řešení problému, kompetence komunikační, kompetence sociální a personální, kompetence občanské, kompetence k práci a kompetence k podnikavosti. Cílem učitelů je hol t vychovat super-kompetentní občany…

Doufám, že tímto pracovním listem, jež má každý, pokud možno sám vyplnit, cílím alespoň na dvě klíčové kompetence.

„Pokud někdo bude mít s něčím problém, přihlaste se a já vám pomůžu.“

Všichni makali. To jsem také zažil poprvé ve své krátké, učitelské kariéře. Teď jsem čuměl jak péro z gauče já.

„Pane učiteli, co máme dělat tady v tom cvičení?“

Pozor! Pozor! Žák v nesnázích. Jak laňka letím skrze třídu a koordinovaným skluzem po podlaze zastavuji osm a čtvrt centimetru od lavice dotčené studentky.

S úsměvem vše vysvětluji a ještě se ujišťuji, že teď už je vše skutečně v naprostém pořádku. Ano, je.

Po určitém času se raději kouknu na hodinky, abych věděl, jak dlouho ještě tato inscenace bude trvat. Ještě asi patnáct minut. To abychom se vrhli na kontrolu, ať to vše stihneme.

„Tak dopište prosím vás větu. Zkontrolujeme si to. Po lavicích, vždy každý z vás přečte větu a přeloží ji. Pokud jste všechno nestihli, nebojte se, půjdeme pomalu a budete moci si to případně doplnit. Tak Luky, začni prosím, první větou prvního cvičení. Přečti ji a přelož.“

Každou větu jsem ještě pro jistotu sám zopakoval, aby nedošlo k nějakým omylům a aby všichni stihli doplnit to, co ve větě chybělo.

To nám to ale letí. Posledních pět minut. A co nám tlouklo vedení do našich učitelských hlaviček, že inspekce obzvláště pečlivě hlídá v každém finiši, každé, jediné hodiny? Shrnutí! Shrnutí a hodnocení hodiny. Ideálně samozřejmě žáky samotnými, to aby se opět nezapomnělo na ony klíčové kompetence.

Tak tedy jdeme shrnovat!

„Tak třído, dnes jsme se naučili novou gramatiku. Cíl naší hodiny jsme splnili. Tato gramatika se vám v běžném životě bude velmi hodit, protože …… atd., atd., atd.“

A kurňa! Průser! Ještě zbývá jedna minuta a předlouhých sedmnáct vteřin. Co teď? Co teď?

No ještě jim řeknu, co budeme dělat zítra a připravím je na to, že si na konci týdne napíšeme. Díky přítomnosti inspektorky, tak teď alespoň nebude hrozit tradiční revoluce a studentské nepokoje s hlasitými projevy nevole vůči chystané písemce.

Zvoní! Konečně!

                                                                  ?         ?         ?

Milou paní inspektorku tak tedy pomyslně opět beru za ručičku a vedu jí zpět do zasedací místnosti, do jámy lvové.

„Ehm, pane kolego, pokud máte na mě ještě pět minutek čas, tak bych s vámi ráda probrala tu vaší hodinu. Máte čas?“

„Na kritiku, výtky a dobře mířené rady mám já čas vždy, milá paní inspektorko!“, řekl jsem si v duchu.

„Ano, mám čas…“, pronesl jsem hrdinně nahlas.

„Dobře. Ještě než se pustíme do samotného hodnocení, tak bych vám tu dala malý dotazníček, který bych byla ráda, abyste vyplnil…“

Převzal jsem tedy „krátký“ dvoustránkový dotazníček a započal jsem vyplňovat. Pět minut uběhlo jako voda a já jsem stěží stihl vyplnit onen dotazník. Inu setřel jsem pot z čela a z propisky a šibalským mrknutím jsem dal paní inspektorce najevo, že jsem připraven na tu smršť.

„Tak dobře, teď bych se vás ještě zeptala na vaší kvalifikaci a vaše zkušenosti.“

Ha! Tak tady to bude jednoduché a rychlé. Zkušenosti žádné a kvalifikace zatím taky ne.

„Ale dodělávám si učitelské minimum. A vlastně mám státnice z angličtiny…“, pravil jsem skoro až hrdě.

„Aha…“, odvála mi paní inspektorka svou reakcí vítr z plachet. „No, tak předně, ta třída byla špatně uspořádaná. Žáci by měli sedět do tvaru písmene U, abyste na ně na všechny dobře viděl a oni aby případně mohli dobře pracovat ve skupinách.“

„A kdybych jim náhodou něco psal na tabuli, tak aby ti nebožáci, jež by seděli na stranách onoho písmena U, si vykroutili krky, neboť by jinak na tabuli neviděli. Koukali-li by se čistě, přímo dopředu, viděli by pouze druhou stanu „účka“. V klidu by tak bylo pouze dno písmenka U. Prostě blbost!“, vřelo mi to v mysli.

„Aha, ano, to by určitě mohlo být zajímavé…“, patolízalsky jsem přitakal.

„Dále, málo ty děti aktivizujete. Oni vás mají rády. Ale nebojte se občas využít autoritu a prostě si dupnout. Ať více pracují oni a méně vy. Vy jste jim tam něco vykládal, pak něco dělali v pracovním listu, ale neviděla jsem žádnou skupinovou práci, či práci ve dvojicích. Ať spolu hovoří a diskutují.“

„Už je vidím, jak se celí žhaví hrnou do diskuse v angličtině a jak si spolu anglicky povídají, nestojím-li u nich a nekontroluju, jestli tak činí. Ale aspoň, že si všimla, že se máme s tou třídou rádi. To je pravda.“, prolétlo mi opět mozkovnou.

„Hmmm, ano…“, zněla má vskutku originální obhajoba zvoleného didaktického postupu a (ne)aktivizace studentů.

„Jinak hodina, podle mého proběhla standardně. Musíte si ale ještě načíst hodně metodologií a trošku si rozšířit obzory, abyste dohnal ty mezery, které máte, protože jste neabsolvoval pedagogickou, vysokou školu.“

„To je pravda, s hnojárnou jsem jaksi trošku mimo obor…“

„Ano, děkuji Vám…“, za to, že se mě tu jak se zdá nechystáte dál mučit.

„Tak to by asi bylo prozatím vše. Děkuji vám, a kdybychom se na vás ještě jednou chtěli podívat, opět vám dáme předem vědět. Nashledanou!“, zakončila paní inspektorka rozbor té mé „show“.

„Já Vám taky děkuji. Mějte se pěkně. Nashledanou!“, příště mi jen prosím dejte vědět dřív jak pět minut před hodinou.

Tak a mám to snad už celé za sebou. Teď už se jen ukázat a pochlubit panu řediteli, že jsem to přežil, prý se o mě trochu obával.

Slovo trochu bylo samozřejmě „trochu“ přehnané. Pan ředitel, celý zelený, s mokrou žínkou na čele, čekal na ortel, který nade mnou vyřkla paní inspektorka. Inu bez žádných kudrlinek a zlepšováků jsem poreferoval o hodině i o následném hodnocení.

„No, tak to nakonec tak zlé není. Díky za zprávu, Jonáši.“

„Já také děkuji, pane řediteli.“

Druhou hodinu mám volnou. Zcela reálně přemýšlím, že si skočím do nedaleké nonstop pivnice na pár kousků. Jen tak, abych se odreagoval od vší té inspektořiny. Ba ne, musím ještě opravit a zapsat známky z písemky jedné třídy z minulého týdne.

Krokem lehkým lako laň jsem se tedy vydal na cestu ke svému kabinetu.

Když jsem otevřel dveře do kabinetu a vstoupil jsem, stále ještě byla přestávka, připadal jsem si jako poslanec opouštějící poslaneckou sněmovnu, na kterého čekají snad všichni tuzemští novináři. Jiřka a Pavel také čekali, jak dopadla moje hodina s inspekcí. A jelikož byli v našem maličkém kabinetu i další dva učitelé, kromě Míry, který zůstal v počítačové učebně, kde měl dvě hodiny za sebou, domyslel jsem si, že se zpráva o inspekci na mé hodině rozletěla po škole jako virus. Všichni byli zvědaví, neb ještě tu „báječnou“ zkušenost neměli.

„Tak co, Jonáši? Jaká byla? Byla přísná?“

„Co dělala?“

„Šel jsi pro ni do zasedačky, nebo přišla sama, rovnou do hodiny?“

„Jak jsi jí uvedl?“

„Jak to dopadlo?“

„Ptala se tě potom ještě na něco? Jak to probíhalo po skončení hodiny?“

„Dlouho ses nevracel, co jste řešili? Dělala s tebou nějaký rozbor té uplynulé hodiny?“

„Jak na tebe celkově působila? Mně se zdají všechny ty ženský docela přísný.“

Salva otázek nebrala konce. Jediné co mi tam v ten moment chybělo, byly skutečně pouze ty mikrofony a kamery.

„Aaaaaa, jo docela dobrý… snad… jo šel jsem pro ní já sám,… eeeeeh, prosím… jo, jo vypadají docela přísně…“

Zvoní.

Jako když práskne bičem všichni reportéři/učitelé se v mžiku rozplynuli, jako pára nad hrncem. Nebýt tu inspekce, tak se klidně ještě chvilku tlachá dál. Jelikož však nikdo nechtěl zažít tu noční můru, kdy vchází o pět minut pozdě do třídy a inspektorka si piluje nehty v zadní lavici, čekajíce na jeho či její příchod, všichni upalovali do tříd.

Osiřel jsem. Konečně můžu setřít ten zaschlý pot z čela. Budu asi potřebovat rejžák.

Kydl jsem si tedy na svou točící židli na kolečkách a chvíli jsem jen tak civěl na tmavý monitor, rozjímajíce už ani nevím o čem.

No dobře, tak se konečně vrhnu na opravování těch malých testíků z minulého týdne. Snad stihnu alespoň půlku, než zazvoní na přestávku, další hodinu, třetí pak opět učím.

Zvoní.

„Tož kurňa! Jak dlouho jsem čuměl do toho monitoru!?!?“

Poněkud překvapeně jsem se tedy otočil na své kolečkové židli a vydal jsem se na dlouhou pouť za trochou vody z kohoutku. Na chodbě jsem při cestě tam a zpět (příběh od Bilba Pytlíka) pozdravil cirka dvacet jedna studentů, přičemž mi celých osm i odpovědělo.

V kabinetu to už opět vřelo. Jiřka i Pavel se vrátili ze svých hodin a vášnivě o něčem diskutovali, propukajíce tu a tam v hurónský smích.

„Hele Jonáši, přemýšlel jsem a asi si je pozvu do hodiny sám. Já myslím, že je to dobrý nápad. Budu vědět, kdy přijdou a budu se moct pořádně připravit.“, Pavel na to, jak se zdá, půjde od lesa.

Přemýšlím, zdali bych volil podobnou strategii jako můj zkušený kolega a stratég Pavel.

„Jo to je dobrý nápad!“, shrnul jsem své chvilkové přemýšlení do nic neříkající odpovědi.

„Hele, tak ke mně jdou na další hodinu. Teď jsem se to dozvěděla… Pořádně mi musíš říct, jak to u tebe probíhalo.“, přidala se Jiřka s trošku už trpkým úsměvem.

„Hlavně v klidu, Jiřko. V pohodě to zvládneš. Před hodinou si pro ně zajdeš do zasedací místnosti, odvedeš si je na hodinu a pak už jen čtyřicet minut bojuješ s nervozitou a potem a zase nervozitou.“

„Fakt díky…“

„Prosím tě, buď v klidu, studenti tě mají rádi. Mně pomohli a tobě určitě taky pomůžou. To bude v pohodě, uvidíš. Možná budeš prvních pět minut nervózní, jako já, ale pak se do toho dostaneš a než se naděješ, bude konec hodiny.“, chlácholil jsem Jiřku poté, co jsem vytrousil onu nejapnou poznámku o potu a nervozitě.

„Jo, Jířo. Při nejhorším tě ředitel akorát vyhodí. To chce klid.“, přispěl se svou troškou do mlýna Pavel.

„Fakt díky kluci…“

Jiřka vypadala trochu nervózně, byl jsem si ale jistý, že inspekci hravě zvládne.

Jelikož byla svačinová všichni jsme, skoro až synchronizovaně, vytáhli své „sváči“.

Pavel vytáhl housku namazanou máslem a marmeládou, Jiřka vytáhla malou dózu se zeleninovým salátem a já vytáhl rohlíko-preclík, který když mi omylem spadl na zem, tak do ní málem udělal díru. Jídlo je však jídlo a tak jsem rohlík opět zvedl, ofoukal a jal jsem se ho okusovat.

Pomalu, ale jistě se blížil konec přestávky, která proběhla na zvyklosti našeho kabinetu až nečekaně potichu. Inspekce nás zasáhl více, než jsme si mysleli a všichni tři jsme tak jen jedli a hloubali o tom, co bychom dělali, kdyby k nám na hodinu přišla neohlášená inspekce, či co bychom měli zlepšit, co si připravit a co vynechat. Míra byl stále v počítačové učebně.

„Do prčic! Jsem se polil. Sakra!“, ticho přerušil až láteřící Pavel, který si na svetr cmrdnul pár kapek vody.

„Tady máš ručník, si to vysuš.“, podala Jiřka Pavlovi pomocné utěradlo.

Zvoní na hodinu.

„Do háje! No nic tak ten svetr budu muset sundat.“

Pavel sundává svůj slabý, modrý svetr ala David Hasselhoff v seriálu Pobřežní hlídka, bere si své poznámky a doslova letí na hodinu.

I já beru do svých rukou lejstra a poznámky a prchám na hodinu. Asi jsem musel mrknout neb v jednom okamžiku jsem Jiřku viděl v kabinetu a v tom druhém už svištěla na konci chodby po schodech dolů směrem k zasedačce, vyzvednout si inspekční zásilku.

„Tak co, Jonáši, jak dopadla inspekce?“, Míra se vrací ze své počítačové skrýše a akorát se míjíme na chodbě.

„Hele, snad dobrý. Nezazářil jsem, ale snad jsem ani nijak nepropadl…“

„Tak to je dobře, zatím…“

Vskutku blesku-rychlá rozmluva dvou učitelů na chodbě v dobách inspekčních.

Vydávám se tedy po schodech do posledního patra, biologii a prvákům v ústrety.

Pokračování v 2. části...