Detektiv Čeněk Čórka a kaluž krve v kuchyni

Detektivové Čeněk Čórka a Břetislav Brčko míří do pražské, vilové zástavby, aby pomohli objasnit domnělou vraždu, která se skrývá za kaluží krve v kuchyni.

Je tomu již nějaký ten týden, co si mladý detektiv Čeněk Čórka prošel případem, jenž pro něj znamenal křest ohněm. On i starší detektiv Brčko jsou od té doby v blízkém kontaktu a pravidelně se schází, kdy mládí lačně hltá zkušenosti stáří.

Blízko sebe oba detektivové jsou i toto sobotní ráno, kdy sviští Prahou ve služebním voze značky Škoda s točícím se majáčkem na střeše. Případ. Pravděpodobně vražda. Tedy alespoň ta paní, co volala na policii, měla smrt na jazyku a skrze sluchátko bylo téměř slyšet jak siná při pohledu na to, co popsala slovy, hektolitry krve na kuchyňské podlaze.

„Ale uvidíš, že to nebude tak hrozný. Ženský v tomhle ohledu dost přehánějí, ale někdy i chlapy popadne panika a vidí věci horší, než jaké jsou. Podle mě je tam někde pod kuchyňskou linkou pár kapek krve, nic víc.“

„Snad máš pravdu, Břéťo.“, přitakal Čenda svému staršímu kolegovi.

Po pár dalších zatáčkách, kdy pociťovali přetížení jako v kosmické lodi, jejich vozidlo smykem zabrzdilo před vilou v jedné luxusní čtvrti na okraji Prahy.

Čenda jen tak letmo zavzpomínal na svůj poslední velký případ, který taktéž začal procházkou po vilové čtvrti. Třeba se mu osud snaží naznačit, že jednou bude i on obyvatelem podobné části města a ne jenom panelového krcálku formátu 2+kk.

„No tak tu tak zasněně nezírej a pokračuj k místu činu.“, vždy rázný a přímý detektiv Brčko, trochu pokazil Čeňkovi jeho pobyt v oné, pro něj bohaté, paralelní realitě.

„Jo už jdu!“

Jen co za mladým detektivem bouchla branka zdobená malými, mosaznými andělíčky, dotýkajícími se prsty, chuť zasnít se byla znovu zpět.

Dům s místem činu byla obrovská vila, do které by se Čendovo 2+kk vešlo patrně pětkrát. Žlutá omítka, obří okna se zrcadlícím se povrchem, aby nebylo vidět dovnitř, zleva se na dům poutá garáž, do které by se Čendův byteček taktéž celý vešel a to ještě zpoza rohu, na pravé straně, vykukoval veliký zahradní domek a bazén. Konec zahrady ani nebyl vidět. Na vedlejší dům, tedy spíše palác, si Čeněk raději zakázal dívat, neboť po prvotním ohledání byl ještě velkolepější než ten s místem činu.

„Přísahám, že už tě nikdy nevezmu do vilové čtvrti, jestli pokaždé budeš jen lelkovat a otevírat hubu dokořán na každý ten architektonický skvost, co tu spatříš.“

„No jo, vždyť už jdu…“

Ale ta dveřní klika u dveří, to je skutečně mistrovské dílo, určitě na zakázku. Žádná ledabylá koule od dveří, nebo jen rovná klika, jemné a ladné záhyby…

„Nic neříkej Břéťo, už jdu…“

Vnitřek domu byl přinejmenším rozsáhlý, až téměř by se dalo říci, že byl očarován nějakým zvětšovacím kouzlem jako z knih o Harry Potterovi. Zároveň však působil dosti škrobeně až sterilně. Ano, dalo by se asi jíst i z podlahy, zároveň pak ale každá menší nepořádná katastrofa (boty od bláta, rozlité pivo…) může vyvolat takovou míru viny, jež může vyústit až v sebemrskačství. Tedy alespoň Čenda by si velmi, velmi, velmi dlouho zazlíval, kdyby jeho flaška od piva udělala ono pověstné kolečko na tak naleštěném stolku, jako v této domácnosti.

Jen co oba detektivové odtrhli oči od sterilně čistého obývacího pokoje, který se nacházel přímo proti vstupním dveřím a malé předsíni, stanuly jejich pohledy na místě činu. Kuchyňský kout. Ale opravdu pořádný kout, tipnutí výměry se Čenda v duchu raději kulantně vyhnul, neb by se do ní vešel celý jeho obývací pokoj i s jeho kuchyňským koutečkem. Spodní patro bylo tedy tvořeno obřím obývacím pokojem, obří kuchyní, jídelním stolem (jak jinak než obřích rozměrů), malou chodbou hned za vstupními dveřmi, koupelnou se záchodem a jakousi menší spíží.

Oba pohledy detektivů instinktivně přelétali po kuchyni. Krve v ní bylo jako z vola. Na podlaze z mramorových dlaždic a bílo bílém nábytku se krev ještě o to více vyjímala. Paní domácnosti, kterou už utěšovala poručice Holánková, stála na konci, celé této krvavé scenérie. I ona měla bíle bílou barvu. Není se co divit, kaluž krve na podlaze nebyla kdoví jak veliká, ale stříkance nebo cákance krve všude kolem napovídali něco o brutálnosti či drastičnosti událostí nedávno minulých.

Místo činu tedy vypadalo následovně. Na kuchyňské lince se nacházelo prkýnko a na něm rozkrájená, ale nedokrájená cibule, o kus dál byla mísa se zbytkem zeleniny. Zhruba na půl cesty mezi miskou a prkýnkem se nacházela krvavá šmouha s několika částečnými otisky prstů. V úrovni Čeňkových očí, na dvířkách bílé kuchyňské skříňky připevněné na zeď, se pak nacházel první cákanec krve. Jako byste smějícího se smajlíka obrátili vzhůru nohama. Pravděpodobně se tam dostal poté, co někdo máchl nožem od krve. Nůž sám byl na zemi zhruba osm centimetrů a dva milimetry od hlavní krvavé kaluže, dostáváme se tedy k podlaze. Krom oné veliké bylo na zemi i několik menších loužiček v perimetru cca dva a půl metru. K jedné takové loužičce, u které byla další šmouha s částečnými otisky prstů, se nyní skláněl poručík Kachnička a dával k ní onu známou, žlutou cedulku s pořadovým číslem tři (evidence důkazů z místa činu). Kuchyň tvořila jakýsi široký koridor mezi linkami po obou stranách, kde kaluž byla více k té pravé straně. Nicméně další, obrácené, smajlíkové cákance krve se nacházely na obou stranách koridoru, na dveřích kuchyňského nábytku, přibližně ve výšce kolen. Na podlaze pak byly ještě další důkazy, které lačnily po žluté cedulce s pořadovým číslem. Několik částečných, nekompletních šlápot a stop bosou nohou. Ty byly ale opravdu jen velmi částečné, někde chyběly prsty všechny někde palec, někde zase pata.

„To asi jak si do té louže krve, ti dva, co tu byli, namočili nohy. Každou jinak…“, pronesl po několika chvílích ticha detektiv Brčko.

„Byli tu dva?“

„Jo. To snad vidíš i ty, ne? Jsou tu různé velikosti nohou…“

„No jo. Jsi fakt kádr!“

„Kádr nekádr, radši to pořádně všechno nafoť. Začínám mít takové tušení… Foť hlavně ty stopy!“

„Jo jasný! Hele víš, co je alespoň trochu dobrá zpráva. Není tu žádna ta veliká krvavá šmouha, která vznikne, když někdo, při snaze zbavit se těla, vleče oběť po podlaze.“

„No to právě trochu souvisí s tou mojí předtuchou… Jdu se podívat na naší truchlící paní domácnosti. Pokračuj, prosím, v evidenci a focení důkazů.“

Starší detektiv Brčko tak nechal mladšího detektiva Čórku cvakat spouští a pomalu a s trpitelským výrazem ve tváři se šinul k mladé paní.

„To je dobré Holánková, tady se toho teď ujmu já… Dobrý den, jmenuji se detektiv Brčko a vyšetřuji tuto nehodu.“

„NEHODU?!?! Někdo mi tu zabil manžela!! Žádná nehoda, podívejte se na tu spoustu krve… Ó můj bože…… chudák Ctirad, co mu to provedli…“

„Hlavně se uklidněte paní! Zatím jsme ještě nenašli tělo, nevíme, co se tu stalo, třeba je to jinak než to všechno vypadá a-“

„A celé je to tu jen pocákané od kečupu když mi manžel připravoval salát, že?!?! PODÍVEJTE SE KOLEM SEBE!!!“

„Ano vídím…“, Brčko byl naštěstí velmi trpělivý a měl nervy ze železa. „Jen bych být Vámi ještě neházel flintu do žita. Řešil jsem mnoho případů, které vypadaly i drastičtěji, vše se nakonec ale v dobré obrátilo.“

Mladá paní se opět začala trochu uklidňovat.

„No vidíte… paní…?“

„Vilma, jmenuji se Vilma.“

„Paní Vilmo, teď Vám budu muset položit pár otázek. Jako například, jestli neznáte někoho, kdo by Vašemu manželovi chtěl nějakým způsobem ublížit, zdali se Váš manžel, Ctirad, nechoval poslední dobou nějak divně, odtažitě třeba. Jestli se nezačal s někým stýkat, nebo jestli se okolo Vás, Vašeho manžela, nebo Vašeho domu nepoflakovala nějaká pochybná individua. To jsou jen nějaké otázky, na které bych chtěl znát Vaše odpovědi či alespoň Váš názor. Byla byste tedy, prosím, tak laskava a posadila byste se tamhle k tomu stolu, já si mezitím seženu psací potřebu a hned jsem u Vás. Mezitím se jen zkuste trochu zamyslet, nad těmi několika otázkami, které jsem Vám nastínil.“

Detektiv Brčko pouze na chvilku popoběhl ke svému mladšímu kolegovi.

„Tak co, Čendo? Jak to zatím vypadá? Myslíš, že to byl někdo cizí, nebo se tu udála nějaká nešikovnost?“

„Proč se ptáš až tak konkrétně na tu nešikovnost? Ale popravdě, že by to byl nějaký vetřelec, loupež, co se zvrtla, tak to tedy rozhodně nevypadá… Je tu sice hodně krve, cákance všude okolo, dvě velikosti nohou, ale žádné známky boje, nic rozbitého… Stopy krve vedou do garáže, ale obě dvě velikosti se tam dostaly po „svých“, nikdo, zdá se, netáhl nikoho omráčeného, či mrtvého…“

„Auto prý zmizelo. To mi řekla paní, než se jí chopil, detektiv Brčko. Mobil tu její manžel nechal a to prý nikdy nedělá, bere-li si auto.“, vložila se do debaty poručice Holánková.

„Obě sady krvavých šlápot jsou ale dosti podivné… Něco rozhodně nebylo v pořádku. To zmizelé auto, na to vrhá znovu trochu jiný stín.“

„Ale prosím tě, Čendo, na to auto se zeptám, ale už se mi to v hlavě docela rýsuje… Když tak letmo pohlédnu na ty stopy a umístění kaluže krve, tak začínám mít podezření o zručnosti pana manžela. Pořádně se podívejte na ty šlápoty a cákance a vůbec si zkuste dát tyto krvavé dvě a dvě dohromady. Pořádně to tu ale i tak nafoťte a zaevidujte. Pracovní postup se musí dodržovat, nehledě na stupiditu případu. Pak se k nám klidně přidejte, k rozhovoru s paní domácnosti. Jeden veliký otazník mi tu ve vzduchu stále visí…“

„Tak a už jsem zase u Vás, mladá paní. Kde jsme to skončili?“, vrátil se Břetislav Brčko k manželce domnělé oběti, otevřel si notes, co zkonfiskoval u svého mladšího kolegy a soucitně se na mladou ženu zadíval.

„Položil jste mi několik otázek… Nikdo nechtěl mému Ctiradovi ublížit! Byl to-…… JE to velmi úspěšný a hodný člověk, co se snažil všem pomoci, nikdo by mu nic zlého neprovedl, tak jako on by neprovedl nic zlého nikomu jinému… A nechoval se nijak divně… Nic nenormálního. S mým mužem bylo vše v naprostém pořádku.“

„Ani se s nikým nestýkal? Třeba s-“

„NE! Ctirad nikoho neměl, je to věrný manžel. Nikdy by mě nepodvedl, tím jsem si jistá!“

„Já jsem nemyslel jen ženy, mladá paní…“, ještě že je Brčko velmi trpělivý.

„Aha… Také o ničem nevím…“

„A nějaké to pochybné individuum, co by se tu motalo kolem vašeho rozlehlého příbytku? Nemusí to být hned Jack Rozparovač, nebo jiný sériový vrah, plně postačí podivně vypadající bezdomovec, nebo nějaké auto, co se tu pravidelně zastavuje. Zkrátka cokoliv, co by v blízkosti vašeho bydliště za normálních okolností být nemělo.“, tady byl už detektiv raději konkrétnější a specifičtější, aby se vyhnul další prudké odpovědi.

„Ne, ne, ne, ne, NE! Nic a nikoho jsem neviděla! Nevšiml jste si, kde bydlíme? Toto je luxusní vilová čtvrť. Tady se žádní pobudové nepotloukají a to ani po nocích…“

Detektiv Brčko si pouze odfrkl pod pomyslnými fousy a pomyslel na údiv a úžas svého mladšího kolegy právě nad onou luxusní vilovou zástavbou.

„Nebojte paní, já i všichni mí kolegové jsme si plně vědomi, jak moc LUXUSNÍ tato čtvrť je. Mému kolegovi div nevypadly oči z důlku, když procházel vaší luxusní brankou… Ale dobrá, píši si tedy do poznámek, že žádné podezřelé individuum jste ve svém okolí nezpozorovala…“

„No to si tedy poznamenejte!“

V ten moment se z bočních dveří v obýváku, vedoucích do garáže, vyřítil detektiv Čórka a v ruce dřímal veliký nůž na krájení zeleniny, jak jinak než od krve, neboť jinak by jeho prezentace pozbývala smyslu.

„Asi jsem našel smrtící zbraň!“

„Ach můj bože!!!“, zaječela okamžitě paní Vilma.

„Kurňa Čendo, tady nejsme někde v televizní kriminálce. Jakápak smrtící zbraň… Zatím je to jen další důkaz z místa činu.“

„Ach můj bože!! Ctirade…“, zajíkala se paní Vilma, jež už se tou dobou viděla být vdovou.

„Uklidněte se prosím Vás! A ty Čendo, dej prosím tě ten nůž pryč, ať to mladou paní neděsí! No tak paní uklidněte se, prosím Vás!“

Leč mladá paní Vilma upadla do hekavého pláče.

„Tak koukám, že je na čase abych to zase rozlouskl, že jo, Čendo.“

Oba detektivové tedy znovu zamířili k oné impozantní kaluži krve.

„Hmmmmmm.“, pravil Brčko.

„Hm.“, pravil Čórka.

„Tak teď se půjdeme podívat do té garáže. Pozorně však musíme sledovat ty dva páry krvavých stop! Jak jsem už říkal, mám takové tušení…“

„Hm.“, odvětil Čórka.

Jako pár stydlivých detektivů tak oba vyrazili se sklopenými zraky, hledíce na podlahu. Krok sun krok, krok sun krok.

„Nic nevi-“

„Pššššššt!“, odbyl detektiv Brčko svého mladšího kolegu.

Oba ve stejném tempu a stylu prošli i oněmi bočními dveřmi do garáže. V ní, jen tak mimoděk Brčko obhlédl i její velikost. Vskutku impozantní hangár pomyslel si detektiv, oči však už znovu nespouštěl z podlahy.

„Všiml sis něčeho, Čendo? ČENDO!“

„Eh! Pardon, trochu jsem se zakoukal…“, začervenal se načapaný, kochající se detektiv Čórka.

„Takže asi ne… Zato já si něčeho všiml, a to nemyslím ten kousek cibule támhle vedle těch stop od pneumatik. Lhostejno jak moc částečný otisk to byl, u obou párů nohou VŽDY chyběl palec. U jednoho páru na levé noze a u druhého na pravé noze… No, Čendo? Pořád nic?“

„Jako, že to byla nehoda, při krájení zeleniny? A pročpak tu jsou tedy dva otisky nohou a u obou chybí palec? Ta nehoda by vysvětlovala pana Ctirada, ale co ta druhá sada nohou?“

„To mi zatím úplně jasné není…“

„Podle mě se totiž může jednat o únos a ty palce tu usekly proto, aby pak do obálky, ve které bude žádost o výkupné, mohli přiložit i důkaz o tom že mají rukojmí, pana Ctirada a tu druhou nebohou duši…“

„Já bych to ale zatím opravdu neviděl tak černě, Čendo.“, odvětil stále klidně detektiv Brčko. Na jeho výrazu však bylo patrné, že myšlenka únosu ho přes jeho přesvědčení o krájecí nehodě nenapadla.

Oba detektivové se přesunuli ke vjezdu do garáže a jeden z nich zmáčkl spínač, aby vyjela obrovská vysouvací vrata.

Když vrata dorachotila, přispěchal k dvojici poručík Kamil Kachnička s další ženou.

„Čendo, detektive Brčko, tady ta žena tvrdí, že se jí z domu ztratil manžel, všimla si policie u sousedů a vyděsila se…“

„Pane detektive, můj manžel měl dneska mít dovolenou, měl být doma se mnou, ale jako by se po něm slehla zem… Nikde ho nemohu najít a nemohu se mu ani dovolat a to se mi ještě nestalo… Mám o něj strach, aby se do něčeho nepřipletl… Co vy to tu vůbec řešíte, pane detektive? Stalo se něco Vilmě nebo Ctiradovi?“

„To ještě nevíme, mladá paní. Děláme, co je v našich silách. Kamile odveďte prosím dámu mimo možné místo činu, děkuji.“, pravil Čenda a krvavým nožem Kamilovi ukázal směr.

„MÍSTO ČINU?!? CO TO JE ZA NŮŽ?!?!? Co se tu proboha stalo?!?“, vyjekla paní sousedka, zatímco jí poručík Kachnička jemně bral kolem ramen a točil jí směrem k vstupní brance s andělíčky.

„Radši se vrátíme zase dovnitř nebo tu na nás vyběhnou další sousedi, že se jim cosi ztratilo a že to urychleně potřebují najít.“

Duo detektivů tedy opět skrze hangáro-garáž zamířilo do obývacího pokoje k truchlící paní Vilmě.

Když prošli dveřmi, oběma připadlo, že si asi spletli dům, po truchlící manželce se slehla zem, mladá paní Vilma s úsměvem na tváři s kýmsi horečnatě telefonovala.

„Ano… ano… To nevadí. A jinak je tedy v pořádku? Děkuji. Ne nestalo. Ne… Ne, nebojte. Ano, ještě dopoledne se za ním zastavím a dovezu potřebné doklady. Děkuji mnohokrát za zavolání, ani nevíte, jak moc se mi ulevilo. Děkuji… ano, nashledanou.“, a paní Vilma típnula svůj mobilní telefon.

„Detektivové, hádejte, kdo volal?“, křikla mladá paní směrem k právě příchozím.

„Hádám, že nějaká paní sestřička Vám právě sdělila, že Váš muž si uřízl palec na pravé noze při krájení salátu.“

„A-a-a-a-ale jak to víte?“, paní Vilmě správná odpověď detektiva Brčka trochu zakalila onu prvotní radost.

„Ale to víte, léta praxe… Hádám tedy, že tu již nejsme potřeba… Začneme to tu tedy pomalu vyklízet, abyste se mohla jet podívat na manžela.“

„A-a-a-ano, děkuji…“

„Počkejte, detektive Brčko, a co ta druhá sada nohou? Pani Vilma to být nemohla, ta má chodidla suchá…!“, ozvala se náhle poručice Holánková, která taktéž byla zaskočena správnou odpovědí svého spolupracovníka.

„To právě jdeme s Čendou vyřešit teď, můžete se přidat, je-li libo.“

Poručice Helena Holánková s bločkem a detektiv Čeněk Čórka s mírně přihlouplým výrazem následovali svého staršího kolegu ven z vily k vstupní brance s andělíčky.

„Pane detektive-“

„Nechte mě hádat, Váš manžel šel na pomoc sousedovi, panu Ctiradovi, který si usekl palec na pravé noze při krájení salátu a jakousi nešťastnou náhodou skončil i on bez palce na noze. Váš manžel však bude chvíli pajdat na levou nohu, neb mu právě tam momentálně chybí palec.“

„A-a-a-a-a-ale jak tohle všechno víte??“, zeptala se téměř šokovaně sousedka.

„Ale to víte, léta praxe… Zdá se, že ani vy nás tu už k ničemu nebudete potřebovat. Je tedy na čase, abychom odjeli. Panstvo nasedat, jedeme.“

Oba poručíci trochu zírali, stejně tak Čenda. Vezme-li se celý případ kolem a kolem, řešení Brčkovi spadlo doslova do klína.

„Břéťo, jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou… Jak si věděl, kterému chybí jaký palec?“, zeptal se Čeněk svého staršího kolegy na cestě zpět na stanici.

„Ale to víš, léta praxe… ze sázení a tipování výsledků ve fotbalu. Navíc jsem si všiml, že ty stopy jsou jinak veliké, což znamená, že jejich majitelé museli být i jinak vysocí. Pak jsem porovnal výšku obou dam, kdy paní Vilma byla o něco vyšší a prostě jsem vsadil na to, že i její manžel bude vyšší než manžel paní sousedky…“

„Hm…“, hlesl nakonec Čenda.

                                                                      THE END