Jimmy „Prďola“ a masakr ve skladu lihovin

1. 10. 2015 16:07:48
Chicago roku 1935 je kruté místo plné mafiánů. Prim hrají dvě mafiánské rodiny, Makaroni a Marcipáni. Přestřelky jsou na denním pořádku a prohibice a zkorumpovaný policejní kapitán McFusky, neustále zaměstnávají oba klany.

Ten den začal pro Jimmyho Copper jako každý jiný. Budík, kafe a ranní stolice v přesně daném a stejném sledu, rozmezí a konzistenci jako včera, předevčírem, předpředevčírem, den před předpředevčírem, den před... sakra prostě vše bylo stejný jako posledních pět let, co je členem mafiánské rodiny Makaronů. Bílá košile, červená kravata... „Hrome, kam se zase poděla ta bouchačka? Snad zase není na záchodě nebo v něm...“ černý oblek, černý klobouk a Jimmy známý též jako Jimmy „Prďola“ se mohl vrhnout do víru Chicagských ulic a zákoutí roku 1935.

Jimmy, poté co si zapálil cigaretu, se vydal směrem k parkovišti, kde na něj už zdálky pobleskoval jeho černý miláček, fungl nový Ford Prefect. Motor zapředl a pětatřicetiletý gangster byl na cestě do svého „zaměstnání“. Byl pěkný, letní den a tak Jimmy stáhl postranní okénko, odložil klobouk a nechal vítr, aby mu česal jeho, tu a tam šednoucí, černou kštici.

„Prďola“ byl onou větrnou masáží tak rozněžněn, až o dva bloky přejel proslulý a největší bar rodiny Makaronů. Ten zároveň sloužil jako hlavní stan celého klanu, nedobytná pevnost, zbrojnice, úkryt a sklad, nehledě na to, že se tu i za dob prohibice nalévala ta nejjemnější whisky v okruhu jednatřiceti bloků.

„Kde se zase kurva flákáš?!?“, na polibky na tvář po Italském způsobu jako gesto přivítání nebo shledání zapomeňte, Makaroni za těch pár desítek let notně obhroubli a leccos se od svých amerických spoluobčanů naučili.

„Já... ehhhhhhh...“, osvětlil důvod svého pozdního příchodu Jimmy.

„Co na tobě Don vidí, to fakt nevím. Podle mě seš prostě retard! Tak se končně odsekni a pojď za mnou! Máme práci.“

Něžná duše, co tak vroucně přijala Jimmyho „Prďolu“ a nyní ho postrkovala do plánovací místnosti ukryté za kuchyní, které vládl jistý Emilio Bonasera, přes den mistr šéfkuchař a v noci...... v noci vlastně také mistr šéfkuchař, tak ta něžná duše se jmenovala Rocco Lepróne. Třicátník v plném rozkvětu, sto dvacet kilo na dva metry, hlas jako zvon a vždy pěkně upravené nehty na rukou. Dámy, které si občas po večerech z baru vodil domů, však věděly, že i na nohou má nehty vzorně upilované.

„Ty se vážne sereš jako smrad... Tak pohni ksakru!“, srdce ze zlata a básnický choutky dával Rocco na odiv prakticky neustálé. A jak byl k tomu ještě ambiciózní a ctižádostivý, no jé je...

Plánovací místnosti, kam se nyní duo mafiánů konečně dokodrcalo, vládl srdečný úsměv a bodrý pohled Dona Valentina Makarona. V jeho případě se však skutečně jednalo o dobráckého člověka, dalo by se říct, gangstera od vedle, co vždy rád pomůže sundat nebohé babičce kočku ze stromu.

„Tak jsme tady, to pako Jimmy asi zase zaspal...“, dost už bylo přikrášlování Rocca Lepróna, ten chlap byl hajzl a chamtivý, povýšenecký, podlézavý a sociopatický grázl každým coulem, co si o sobě myslí, že když pracuje pro mafii, všichni se z něj poser-..., že z něj každému spadne čelist.

Don Valentino ho ale nijak extra v oblibě neměl a ve své rodině ho trpěl pouze proto, že to byl syn jeho sestřenice z pátého kolene.

„Pánové, vítejte! Neboj, Jimmy o nic jsi zatím nepřišel, jen jsme tu zatím tak klábosili... Posaďme se tedy, udělejme si pohodlí. Zavolám Luigiho, ať nám přinese něco dobrého k pití. Luigi!“, v Donově hlase byla cítit přirozená autorita, až taková, že i rybičky v akváriu si dřepli na písčité dno.

Nejen díky této autoritě se barman Luigi prakticky ihned zhmotnil vedle Donova koženého křesla.

„Dali bychom si sklenku whisky. Myslím, že všichni... Je to tak?“, sborové kývnutí. „Tak šest skleniček, díky ti Luigi!“, nenucenost a rozhodnost byly dalšími přísadami hlasu hlavy mafiánské rodiny.

Šest sklenek, šest osob. Tři z nich už jméno měli Don Valentino Makarone, Rocco „žádná hustá přezdívka“ Lepróne a Jimmy „Prďola“ Copper. Zbylé tři dosud neznámé charaktery nesly následující jména, přezdívky a funkce: Luca Mozarella (consigliori – pravá ruka dona, účetní, právník a nejbližší přítel v jedné osobě), Gianluigi „Bejček“ Parmezán (Donův hlavní kápo, šéf jeho stráže a přeborník v boxu bez rukavic proti pěti jiným lidem) a Dominik „Zákruta“ Toreto (Donův osobní řidič, schopný zloděj aut a idol chicagských žen). Důvodem, proč Don Valentino a Luca Mozarella nemají žádné krycí jméno či přezdívku byl vyšší věk obou gentlemanů, nadhled a jistý osobní a společenský respekt, se kterým se slova jako „Bouchačka“, „Tříprsťák“, „Kruťák“ či „Magor“ prostě nerýmovala. Důvodem proč alias neměl Rocco, byl fakt, že všechny pěkně sral.

Jen ještě pro úplnost starší měli vlasů méně a bělavé barvy mladší generace je měla černé, jako uhel. Jen Jimmyho hlava trochu připomínala žulovou kostku, bíle-šedo-černá.

Mezitím, co tu byly zevrubně popsány všechny charaktery, jež byly přítomny na dané polední schůzi, sálem se začalo ozývat usrkávání alkoholického nápoje jantarové barvy, jinými slovy whisky.

Ranní popíjení whisky nebylo vůbec žádným zvykem v Makaronově syndikátu, takto časně se pilo pouze tehdy...

„Pánové.........“, po zhruba minutě nesmírně důležitého ticha Don Makarone usoudil, že je čas pokračovat v proslovu. „Pánové...... svolal jsem vás sem, abych vám oznámil, že dnes na nás čekají jisté povinnosti, které nesnesou odkladu. Mise, úkol, říkejte si tomu třeba i poslání, ale čeká nás práce. Musíme do našich barů a městských skladišť opět po čase dovézt whisky z překladiště u lesa. Nesmíme si dovolit, aby naši vážení spoluobčané a sousedé nebyli obslouženi kvalitní whisky, poručí-li si o ní.“

„Kapitána MacFuskyho jsem peněžně upozornil o naší menší operaci, jeho lidé by nám neměli dělat problémy. Tedy pokud některý řidič náklaďáku nesrazí chodce...“, ujal se slova Luca Mozarella. „Při posledním převozu si ale Jimmy „Prďola“ všiml auta, které konvoj s lihovinami sledoval. Je tomu tak Jimmy.“

„Já... ehhhhhhhh...“

„Přesně tak. Osobně se domnívám, že to byl někdo napojený na rodinu Marcipánů. Ti zlotřilí pohůnci nám na lihovém byznysu záškodničí už léta a toto by pro ně byl zcela nepochybně průlom, na který tolik čekali. To se ale nesmí stát! Proto pojedete jinou, sice delší, ale skrytou, cestou a náklaďáky budou doprovázeny dvěma vozy navíc. „Bejčku“ je na tobě koho vezmeš na tenhle výlet jako extra ostrahu. Musí to ale být zkušení lidé.“

„Spolehněte se, pane, vím, koho s sebou vezmu, je na ně spoleh.“

„Na tuto zásilku bych po delší době i vzhledem k již zmíněnému chtěl osobně dohlédnout.“, znovu se rozmluvil Don. „Proto je tu s námi i Dominik „Zákruta“, potřebuji schopného řidiče a taky potřebuji, aby si Dome, obvolal naše řidiče nákladních vozů.“

„Jistě, pane!“

„A proč je tu von?!“, otázal se poněkud hulvátsky a bez vyzvání Rocco Lepróne. „Proč jede i tenhle pablb?“, palcem přitom ukazujíce na Jimmyho „Prďolu“.

„Za prvé jezdí pořád. To díky němu víme, že existuje hrozba přepadení či krádeže ze strany Marcipánů. A za druhé budeme potřebovat každého schopného muže. Navíc, tady „Prďola“ je můj vrchní ochutnávač a rozpoznávač kvality whisky.“

„Ale Done Makarone on...“

„Já si nepamatuji, že bych se vás ptal na váš názor, pane Lepróne... a nepovažujte se prosím, za nepostradatelného, ještě u nás nejste ani rok, toto bude váš první převoz kontrabandu a jediné, čím se nám hodíte, je vaše veliká síla, která nám pomůže s nákladem a zjev zlobra. Pokud mám uvažovat o vynechání někoho z této operace, jako první mě napadáte právě vy.“

Don svou odpověď pronesl svým proslule klidným zato však mrazivým tónem hlasu, po kterém tuhne krev v žilách. Když dozněla ozvěna i posledního slova v místnosti bylo takřka hrobové ticho i usrkávání ustalo. Jedinými slyšitelnými zvuky tak byly strachy o sebe pleskající půlky Rocca Lepróna.

„Tak do práce pánové, nemarněte tu svůj čas. Svolejte i ostatní muže a dejte se do práce.“, protrhl nakonec Luca Mozarella Donem postavenou hradbu ticha. „Do oběda se musí vyrazit, abychom odpoledne stihli být u skladiště a vyzvedli si zboží....“

Žádná další motivační slova či dokonce proslov nebylo zapotřebí. Don Makarone pouze na důkaz svého souhlasu s právě řečeným pokynul hlavou a zbylá čtveřice se rozběhla, jako když uhodí blesk.

Důvodů, proč se Don zastal Jimmyho, bylo hned několik, hlavními však byli asi tři. Jimmyho měli všichni v rodině Makaronů rádi, nebyl to žádný prchlivý gangster či padouch s nosem nahoru, ba právě naopak, nezáludný a hodný mladý gentleman, který již v minulosti celému syndikátu několikrát hodně pomohl. Jeho obětavost při onom pomáhání je důvodem číslo dva. Jimmy byl po „větších akcích“ vždy v péči rodinného doktora, tu střelná rána, tu nůž v zadku, či různá všemožná popálení, obočím počínaje a jeho pilovanými nehty konče. Zkrátka nejeden člen klanu mu vděčil životem, včetně samotného Dona. A ten třetí důvod byl už zmíněn a pravděpodobně bude ještě mnohokráte zopakován, Rocco Lepróne prostě všechny sere a nejvíc pak když se naváží do ostatních jako v tomto případě do Jimmyho.

Zpět do reality. Všichni čtyři pověření muži (Jimmy, Rocco, Gianluigi a Dominik) se každý sešel se svou skupinkou nohsledů a dal jim stejný rozkaz: sežeňte lidi, jedeme vyzvednout zásilku.

Zpráva se šířila jako lavina a hodinu před polednem bylo na dvoře za Makaronovýn barem pěkně těsno, přišlo zhruba třicet dalších mládenců v rozmezí jednatřicet a dvaatřicet let věku. Naprostá většina byli lidé, no spíše bouchači a gangsteři povolaní Gigi „Bejčkem“, řidiči byli od „Zákruty“ Toreta a několik zasněných elegánů, co přivedl Jimmy. Pouze od Rocca nedorazil nikdo a dokonce se na něj vyprdla i skupinka nohsledů, které onen úkol, dodání lidského kapitálu, svěřil.

„Děkuji vám, že jste přišli, pánové. Prokazujete mi tím velikou laskavost, která nezůstane neodměněna.“, víc nebylo potřeba říkat a Don Valentino už jen pokynul a operace „Whisky“ začala.

Auta, do kterých se všichni nasoukali, musela být nafukovací, poněvadž nikdo nezůstal na dvorku, všichni se vešli do pěti přistavených aut a tři náklaďáků. Don, consigliori, Dom „Zákruta“ a Gigi „Bejček“ samozřejmě nasedli do toho nejluxusnějšího bílého sedanu s koženými sedadly a zapalovačem na doutníky. Ten se hned po nastartování motoru stal nejosahávanějším předmětem ve voze, neb si všichni čtyři pánové nutně potřebovali zapálit.

Pro všední řidiče naštěstí, kolona Chicagem dlouho nejela, po několika zatáčkách panelové bloky a domy vystřídal výhled na lesy a remízky a všechny vozy si to klikatily po dvouproudé silnici.

„Jaký to krásný den na převoz chlastu...“, honilo se všem přítomným gangsterům v hlavě.

A skutečně to krásný den byl, slunko svítilo nad obzorem, ani mráček na nebi, vůně lesů všude okolo (pomine-li se smrad výfukových plynů okolo kolony aut), vskutku ideální den pro výlet na venkov.

Ptáte-li se, co tak dělají mafiáni, než dojedou na místo určení, kde pak vykonají, co vykonat mají (loupež, vraždu, udělení lekce, uplácení, vystrašení, výběr výpalného, vloupání, atd., atd., atd.), odpověď není jednoduchá a dala by se rozvrstvit i podle právě jedoucích vozidel.

V prvním voze jela skupina Jimmyho „Prďoly“, kde se probíralo, kdo má největší šanci na vítězství v dalším fotbalovém zápase, čili jinak přeloženo, komu dal ten či který mafiánský klan více peněz, aby zápas odbyl a druhý tým vyhrál. Bylo všeobecně známo, že Don Valentino „podporuje“ Chicagské Bouchače.

V druhém voze jela hlava rodiny a jeho pravá a levá ruka, a řidič „Zákruta“ pochopitelně. V tom voze se probíralo, kolik dát před zápasem trenérovi hostujícího fotbalového mužstva, aby jeho tým nebyl „tak lačný po vítězství“. Gigi, jako již tradičně navrhoval namísto peněz použít basebalové pálky v rukou jeho nejschopnějších goril, což Don Valentino, jako pokaždé s díky odmítl. V minulosti však už jistý precedent byl, kdy hostující kouč vzal peníze a v průběhu zápasu otočil. Tento jeho hrdinský čin byl po zásluze odměněn jeho odvoláním pomocí koltu 1911, jednou ranou do spánku. Donova osobní práce. Nikdo Dona Makarona nepodrazí a přežije.

„Tisíc dolarů by mělo stačit, co myslíte, pánové?“, ještě než byla Donova otázka dopovězena, celý zbytek osazenstva horoucně kýval hlavou.

Jako třetí jel první náklaďák a jako čtvrtý jel druhý náklaďák. V těchto vozech panoval relativní klid. Tu a tam si někdo zapískal nebo zabroukal nějakou písničku, ale povětšinou se mlčelo. Na korbách jelo dalších několik mužů, kteří využili příležitosti slunného dne, svlékli se do půl těla a větru navzdory, užívali si červnového sluníčka.

Následovaly další dva osobní vozy, tentokrát napěchované „Bejčkovými“ lidmi. V nich se nemluvilo vůbec, posádka byla ráda, že vůbec dýchá. Pět dvoumetrových chlapů jako hora v pětimístném automobilu je holt pět dvoumetrových chlapů jako hora v pětimístném automobilu. Ani špendlík by si nenašel cestu k podlaze.

Jako předposlední jel poslední náklaďák a i v něm se tu a tam zapískalo či zabroukalo. Řidič byl navíc i veselá kopa a tak když se zrovna nebroukalo nebo nepískalo tak vyprávěl vtipy o ženách, o mafiánech, o knězích a o prostitutkách. Někdy odděleně, někdy se mu všichni zmínění protagonisté sešli v jedné anekdotě.

V posledním automobilu jel Rocco Lepróne a čtveřice šťastlivců, co s ním musela jet. Ti čtyři chlapi však měli plán, jak Roccovi onen výlet na venkov, co nejvíce „zpříjemnit“. Co zatáčka, to prd. Čtveřice si svědomitě předávala prdící štafetový kolík a tak měl chudák Rocco po půlce cesty už poněkud fialovou barvu. Řidič Billy Hoghson měl navíc ráno míchaná vajíčka na cibulce a pokaždé když na něj přišla řada, tak to po výživové stránce vždy stálo za to. Inu Rocco Lepróne všechny sral, a tak každý z čtveřice jeho spolupasažérů chytil šanci za pačesy a na Rocca si usral.

Ať už se tedy plánovalo, zpívalo, broukalo, vyprávělo, či prdělo, cesta kilometr po kilometru ubývala. Ještě průjezd jednou malou osadou a pak skrze les přímo do skrytého skladiště.

„Zdá se, že nás nikdo nesledoval... Nebo vy jste si, pánové, něčeho podezřelého všimli?!“

Všichni ve vedoucím autě si málem zlomili vaz, jak vehementně kroutili hlavou. Nikdo si ničeho podezřelého skutečně nevšiml. Popravdě, kdyby si všiml, tak už by se dávno pravděpodobně střílelo, nikdo si nepřál zkazit Donův den nemilým překvapením v podobě zabijáků soupeřícího mafiánského klanu na místě předání jeho whisky.

Osobní vozidla zaparkovala pod majestátním smrkem a tři nákladní vozidla pokračovala k hnědě natřené, dřevěné stodole kousek dál. Všichni účastníci zájezdu vylezli z aut, někteří se museli pořádně protáhnout a prokřupnout si nohy a záda, to byl případ „Bejčkových“ ragbistů, jiní, jmenovitě Rocco Lepróne se musel nadýchat čerstvého a nezaprděného vzduchu. Když se chudák již docela vzpamatoval z onoho smrdutého zážitku a tvař mu zkřivil samolibý usměv, značící přesvědčení o lepší a voňavější budoucnosti, tak se mu na rameno vysral prolétnuvší pták.

„Ksakru!!!“

Alarm pro Donova dvorního a nejlepšího bodyguarda. Gigi „Bejček“ je trénován být neustále ve střehu a tak i takovéto zvolání Rocca u něj vyústilo v reakci, kdy tasil svůj revolver a nalepil se na svého Dona. Když zjistil, co bylo příčinou, pojednou ho znovu přepadla chuť vystřelit tomu dutohlavovi Roccovi, stírajícímu si ptačí exkrement z ramene, mozek z hlavy. Rozhodl se však tak neučinit, tedy alespoň ne dnes.

Další menší rozruch způsobil pak Jimmy, který se od ostatních snažil zjistit souřadnice kadibudky, neb ho v průběhu cesty dostihla jeho tučná snídaně a už už si to šinula do finální zatáčky, způsobujíce nemalou zátěž na Jimmyho nebohý svěrač. Koordináty však byly sděleny včas a „Prďola“ tak upaloval na místo fekálního odkladiště.

Zbylí členové gangu se pomalu vydali do veliké stodoly, která fungovala jako skryté skladiště, kde na ně, jako již tradičně čekal, hlavní pašerák whisky a ilegálního materiálu chicagského okolí, pan Tommy Angelo.

„Tak jste konečně dorazili... Vítám vás, vše je již nachystáno... Vše bude vyřízeno velmi rychle, nebojte... Jen si zajdu dozadu pro peněženku... Chvilku strpení......“

Tommy Angelo byl ještě nervóznější než při předešlých předávkách alkoholu, pot se mu leskl na čele, časté odmlky v jeho evidentně nacvičené řeči.

„Ale jistěže, Tommy, žádný stress.“, bodře odvětil Don Valentino.

Gianluigi „Bejček“ Parmezán však pojal podezření. I na tak vystrašenou pašeráckou krysu, jakou Tommy v jeho očích byl, bylo toho potu na jeho čele až příliš, navíc boule v zadní kapse u kalhot velikosti kožené peněženky, svědčila o lživém důvodu jeho odchodu do zadní „kanceláře“ ve stodole.

Gigi tedy znovu reflexivně šahá po své zbrani a rozhlíží se kolem sebe. Všichni jsou uvnitř stodoly, Don Makarone a Luca Mozarella jsou uprostřed toho celého, mafiánského shromáždění. Perfektní místo a situace na přepadení či past. „Bejček“ mává na své kolegy gorily.

„Kde je Lepróne?!?“, táže se už jen tak sám pro sebe hlavní kápo, znaje odpověď.

Dva uvolněné trámy v boční stěně se naráz odsunují a volné mezery jsou v mžiku vyplněny dvěma hlavněmi Thomsonova samopalu. Gigiho předtucha byla správná, o čemž se jako první přesvědčily právě jeho gorily. Prvních několik dávek posílá na zem všechny Gigiho najaté muže. Vzduch se začíná sytit pachem krve a prostřelených vnitřností. Úžas, šok, zděšení a překvapení se mísily ve výrazech zbylých gangsterů. „Bejček“ hledá svého Dona a okamžitě před něj staví své rozložité tělo. On spolu s dalšími třemi řadovými mafiány, kteří se už vzpamatovali z úvodního šoku, také opětuje palbu a střílí směrem k uvolněným prknům.

Don Valentino i Luca Mozarella, stále ještě v šoku, jsou davem postrkováni k vratům stodoly.

Přestřelka zuří dál. Bedny z whisky uvnitř schované v jednom z rohů stavení také dostávají první zásahy. Na podlaze vzniká jantarově rudý koktejl krve a té nejjemnější whisky v regionu. Deset Makaronových mužů už to má za sebou.

Rachot z mezer mezi prkny utichá, útočníci zastavili palbu. Stále více a více mužů uvnitř jatek však už vytasilo své kolty a nyní demolují onu inkriminovanou boční stěnu svými střelami.

Náhle se však ozývá další jedinečný akord zvuků, jež umí vykouzlit pouze Thomson 1928. Nyní však zní nad hlavami všech přítomných. Díry v kloboucích, gejzíry krve a obnažená šedá kůra dalších deseti mužů bylo dílo onoho třetího střešního střelce.

Zbylé torzo Makaronova klanu se mezitím dostalo k vratům a Gigi, který byl již také dvakrát postřelen, vrata otevírá a dvě nejdůležitější osoby celého Makaronova syndikátu sune ven. Stále je však zaměřen i na dvě ohniska samopalové rychlopalby, které střídavě častuje svými střelami.

Náhle však „Bejček“ klopýtá a ocitá se na zemi, takřka ve stejný moment, kdy o sobě dává vědět další, v pořadí již čtvrtý střelec vyzbrojen Thomsonovým samopalem. Jeho pozice? Venku za vraty od stavení. Poslední věc, kterou Gianluigi „Bejček“ Parmezán viděl, byl objekt, o který zakopl. Byl to Don Valentino Makarone s třemi rudými dírami v obličeji. Pak už Thomson 1928 zazpíval poslední árii na rozloučenou i pro „Bejčka“.

Poslední rána je vypálena přesně minutu po prvním výstřelu.

Tu a tam se ještě stále ozývá chrapot, sípání či chrčení způsobené několika průstřely hrudního koše. Nikdo z Makaronova klanu již nestojí na nohou.

Čtyři střelci v černých oblecích a se samopaly skloněnými u boku se scházejí před skladištěm. Všude kolem nich mrtvá či umírající těla. Tři zůstávají venku, zatímco čtvrtý se vydává dovnitř udělit pár ran z milosti oněm několika chrčícím a sípajícím ostrůvkům. Thomson však zůstává němý. Jako dorážející zbraň je vybrán kolt 1911, jehož výstřel a následná ozvěna jsou slyšený přesně pětkrát.

Ze zadní kanceláře pomalu vystrkuje hlavu Tommy Angelo.

„Tak...... pánové, svůj úkol jsem splnil...... můžete nyní i vy splnit svůj díl úmluvy... prosím...“

Další výstřel koltu 1911 a díra uprostřed pašerákova čela, znamenala, že čtyři zabijáci svědky nepotřebují.

Nevalný konec Tommyho Angela nemohl uniknout ani další podrazácké svini, Roccu Leprónovi, který se krčil za jedním z náklaďáků zaparkovaných vedle stodoly. Útěk se mu zdál jako jasná volba. Pažba do krku od jednoho člena kvarteta zabijáků mu ale jeho spásný plán trochu zhatila.

„Rocco, Rocco, Rocco, ty jeden prodejnej šmejde... tady jseš...“

„No tak!! Nechte toho! Vždyť jsem udělal, co jste chtěli...... Upozornil jsem vás na tuhle akci Dona Makarona i to, že tu bude osobně...“

„Už mě pěkně sereš, Rocco...“

Ne jeden, ale všechny čtyři samopaly začaly naráz chrlit olovo a po patnácti vteřinách nepřetržité střelby z Rocca Lepróna zbyla jen krvavá hrouda. Inu Rocco nesral pouze členy Makaronovy rodiny, v oblibě, zdá se, nebyl u nikoho.

Lesem se však ozvaly ještě další čtyři výstřely. Čtyři výstřely pro čtyři střelce. Čtyři střelci, jež stáli vyrovnáni jako na střelnici před stavením, jeden po druhém padají k zemi.

Jimmy „Prďola“ si konečně utřel svou zadnici a nyní sklání svou ruční zbraň, shodou okolností také kolt 1911, z jehož hlavně ještě stále stoupá vlnící se kouř.

„Svině..., co jste zač?“, vědouce, že v okruhu několika kilometrů není už žádné, živé, lidské duše, co by mu na tu otázku odpověděla, vydal se Jimmy ohledat nehybná těla čtyř zabijáků sám.

„To jsem si mohl myslet. George, Raymond, Richard a Martin Stark. G. R. R. M. Starkovi osobně. Snad ani nechci vědět, kdo si vás najal. Měli jste si lépe ohlídat, jestli jste skutečně zabyli všechny, co šlo......“

George, Raymond a Richard už to měli za sebou. Martin Stark ještě sebral poslední síly, co z něj smrtelným postřelením nevytekly a sáhl po svém koltu 1911. Jimmy byl ale rychlejší a celý zásobník vyprázdněný do hrudi posledního ze Starkových bratří zabijáků, znamenal definitivní konec jejich rodinného podniku.

„To byl zase teda den.“, pronesl stoicky Jimmy, došel si do skladiště pro jednu neporušenou láhev whisky, chvilku mu trvalo, než jí našel a pomalu se vydal k zaparkovaným vozům.

Co si teď počne, netušil. Ale pořádně se nad tím zamyslí až doma, nad sklenkou té nejjemnější whisky v regionu.

THE END

Autor: Tomáš Vacek | čtvrtek 1.10.2015 16:07 | karma článku: 14.70 | přečteno: 625x

Další články blogera

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (epilog)

Finální rozuzlení celé, dlouho plánované partyzánské operace a zároveň nahlédnutí do historie a do původu Trojitého agenta, Archanděla Gabriela.

13.12.2021 v 16:50 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 86 | Diskuse

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (6. část)

Bitva o Bratislavu skončila. Odboj zvítězil. Ne však bez ztráty kytičky. Jeden z jičínských sprejerů padl, stejně tak jako Archanděl Gabriel. Jak se nyní bude celá situace dále vyvíjet ve slovenském hlavním městě? Co na to car?

6.12.2021 v 17:14 | Karma článku: 5.54 | Přečteno: 112 | Diskuse

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (5. část)

1.listopad 2089. V Československém carském státu se schyluje k nevyhnutelnému, ke střetu mezi odbojáři a carovými černými vránami. Na kolizní dráze je Bratislava a v odboji jsou nám známí sprejeři z Jičína. Kdo zvítězí?

29.11.2021 v 17:01 | Karma článku: 6.31 | Přečteno: 108 | Diskuse

Tomáš Vacek

Trojitý agent za doby Československého carského státu (4. část)

Ocitáme se opět v roce 2089 téměř v předvečer blížící se velké bitvy o svobodu českého a slovenského lidu. V předvečer bitvy o Bratislavu a jak se na ní připravovaly obě strany. Car i Odboj.

22.11.2021 v 17:57 | Karma článku: 6.04 | Přečteno: 118 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.84 | Přečteno: 180 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 189 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 184 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.36 | Přečteno: 437 | Diskuse
Počet článků 70 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 288
Student, lenoch, snílek, samotář... a samozřejmě také člověk, a celkem mlčenlivý člověk. Až se sám divím, že jsem se dokopal a založil si blog...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...